Tádžické nevěsty bez ženichů
Jsou mladé, krásné, čerstvě vdané. Přesto zůstávají samy. Ve středoasijském Tádžikistánu takový osud potkává novomanželky poměrně běžně. Práce je málo, výdělky skromné, a tak se migrace nevyhýbá ani čerstvě sezdaným párům.
Devatenáctiletá Bahor Rustamová se vítá se svým novým příbuzenstvem. Na obě tváře dostává střídavě po dvou polibcích od tchýně, její sestry, švagrové a dalších žen, které patří do rodiny. Vdavky má za sebou Bahor teprve pár měsíců. Dnes se sem od rodičů žijících v Dušanbe stěhuje napořád.
Podle tradice se stěhuje s věnem a dalšími dary pro nové příbuzné. Příchod nevěsty provází oslava, která si v očích středoevropana ničím nezadá se skutečnou svatbou.
S obyvateli malé bytovky stojící nedaleko hlavního města v osadě Cihelna, pojmenované po starém sovětském závodu, ovšem bude Bahor zatím sdílet životní cestu sama, bez manžela. Jako tisíce dalších Tádžiků je i on pryč za prací. V Moskvě.
„Budeme spolu žít, až se vrátí. Musíme to vydržet,“ říká tmavovlasá dívka oblečená do tradičních pestře barevných dlouhých šatů a šátku. Trochu nesměle před novými sestřenicemi a tetičkami, kterých je plný byt.
„Samozřejmě ji to trápí, ale stydí se o tom mluvit. U nás to není zvykem. Navíc ví, že kdyby její muž v Moskvě nebyl, neměli by z čeho žít. Není v takové situaci zdaleka sama. Tady tak žijí téměř všichni,“ vysvětluje Bahorina rodná teta Adulat Mirzoová, šéfredaktorka jednoho z mála nezávislých tádžických listů Milat.
„Všichni mladí lidé tu čelí stejnému problému. Vědí, že po skončení školy se budou muset sebrat a jít vydělávat za hranice, nejčastěji do Ruska. Sama jako matka dobře vím, že můj syn po škole absolvuje to samé. Všechny peníze vydané za studium jdou v podstatě vniveč. Pro mladé lidi tu není práce. Slušná místa jsou do jednoho obsazená a nová nikdo nevytváří,“ načrtává realitu současného Tádžikistánu novinářka.
Ženy sedící na zemi útulného pokojíku kolem bohatě prostřené tabule přikyvují – muži slaví odděleně – a shodují se na tom, že děvčatům nezbývá nic jiného než na své manžely trpně čekat a z občasných telefonátů, které jsou často jediným pojítkem, dedukovat, v jakých podmínkách jejich druhé polovičky žijí a na celou rodinu vydělávají.
Švadlena Bahor, která se i před zkoumavými pohledy nového ženského příbuzenstva nakonec postupně osměluje a rozpovídává, čelí svému údělu s odvahou. O to větší, že, jak vychází najevo, se s o deset let starším Mehrodžem, natož pak jeho příbuznými, vlastně vůbec nezná.
Mladí manželé se nebrali z lásky. Sňatek dohodly jejich rodiny, jak je v hornaté středoasijské zemi dodnes častým zvykem. Bahor si však oproti zamilovaným párům podle svých slov nijak ochuzená nepřipadá.
„Je to naše tradice. Byla jsem takhle vychovaná. A také jsem ráda, že mám muže a domácnost, dokud jsem mladá. Po občanské válce v 90. letech zůstalo mnoho žen úplně samo a nemohou dnes sehnat manžela. A že jsme se nebrali z lásky? Já věřím tomu, že spolu budeme žít a postupně se i milovat,“ uzavírá Bahor, jejíž jméno znamená v překladu jaro, se zasněně optimistickým výrazem.
Reportáže ze střední Asie vznikly za podpory Zastupitelského úřadu ČR v Taškentu a velvyslance Roberta Kopeckého. V kompletním znění je najdete na webu Zápisníku zahraničních zpravodajů. O své reportážní cestě vyprávěla Lenka Kabrhelová jako Host Radiožurnálu.
Cesta naší zpravodajky do střední Asie se odehrála za podpory Zastupitelského úřadu ČR v Taškentu a velvyslance Roberta Kopeckého. Všechny reportáže z Tádžikistánu a Kyrgyzstánu najdete v kompletním znění na webu Zápisníku zahraničních zpravodajů.
