Syn Vlada Oláha: Otec v nás romství pěstoval od narození

„Pro sebe, tzv. do šuplíku, si začal psát, když jsme byli ještě děti. Pravděpodobně než se odvážil to někomu ukázat a prezentovat to.“

Svět patří všem. Bůh Zemi pro každého stvořil. Pro lidi, zvířata, pro lesy a řeky. I pro nejmenší ptáky. Abychom nikdo z nás nezůstali sami.

„Máma na něj bývala často naštvaná, protože to byl takový snílek. Bála se, abychom to nepodědili také.“

A stalo se to?

„Určitě něco ano. Nevím jak sestra, ta je trochu víc při zemi, ale já s bráchou vzhlížíme k nebi. Jsme větší idealisti.“

Když se Vám do rukou dostaly otcovy texty a přečetl jste si je – rozuměl jste jim?

„Jde spíše o naivní básničky, jeho vzpomínky z vesnice, kterými žil celý život. Na jeho dědu, jak pásl krávy, na jeho psa, atd. Z toho čerpal celý život. Bylo to v něm a chtěl to předat.“

Máte doma nějaké jeho knihy?

„Určitě. V jedné knize píše i o nás. Co nám neřekl, můžeme si přečíst v jeho knihách.“

On se ve svém díle vlastně vyznával – manželce, dětem a i Romům obecně.

Vlado Oláh|foto: Jana Šustová

„O romství mluvil pořád, pěstoval to v nás, vyrůstali jsme v tom. My jsme Romové vychovávaní příkladem. Děti se tak učí, že napodobují rodiče. Stejně to fungovalo i u nás.“

Váš tatínek byl jako první romský autor přijat do české obce spisovatelů. Uvědomujete si jeho velký talent? Jeho přínos romské literatuře?

„Teď, když mi to říkáte, tak si to uvědomuju. Jinak když s tím člověkem žijete v jedné domácnosti, tak tyhle věci moc neřešíte.“

Klasika. Je to táta, máma, …

„Přesně.“

Byl na Vás tatínek přísný?

„Nebyl.“

Ptám se záměrně, protože on byl původním povoláním voják.

„Někdy se snažil, ale my mu to vždycky vyčetli, že nejsme v kasárnách. A on s tím hned přestal. Tedy že by nás nějak peskoval, to ne. Hlavně, on nebyl často doma. Jezdil na služební cesty.“

Když říkáte, že tatínek býval často pracovně mimo domov, tak se ani moc často nestávalo, že by vám večer četl pohádky.

„Pohádky nám četla máma. Když byl (táta) doma, býval dost unavený. Dal si sprchu, lehl si do postele a já s ním. Četl si a vysvětloval mi vesmír. Maloval mi planety. Já taky rád maloval, když jsem byl malý. Maloval mi a vyprávěl příběhy o vesmíru. Hrozně mě to bavilo.“

Vraťme se k romskému národu, ke kterému často promlouval ve svých verších. Jak vnímal rok 1989? Cítil, že by se Romům mohlo dařit lépe?

„Vnímal to stejně intenzivně jako všichni. Celý život za to bojoval, byl perzekuovaný, neměli jsme to kvůli tomu lehký. Ze Slovenska jsme museli odejít do Čech, protože tam už situace byla vyhrocená. On versus komunisti a jeho názory pro Romy.“

Ve kterém roce jste odešli ze Slovenska do Čech?

„To mi bylo 14, teď je mi 46. Já to uznávám, že to tak měl a že to tak chtěl. Každý má mít život tak jak chce.“

Existují nějaká slova, motto, která když zazní, tak si na tátu vzpomenete? Něco, co Vás potom žene dál?

„Asi ano. Nevím, jestli je to úplně motto. Třeba když mám něco udělat, tak si vzpomenu, jak říkával: „Udělej to a máš klid!“ Takové jednoduché rady, na které vzpomínám. Nevím, jestli to má každý. Když rodiče zemřou, tak s námi vlastně zůstanou, protože si pořád pamatujete, co nám říkali. Vždycky si proto vzpomenu na to, co by udělal otec a vůbec o tom nepochybuju. Vím, že by to tak opravdu udělal.“