Svět před naším neštěstím zavírá oči, zoufají uprchlí Uzbekové

18. červen 2010
Zblízka

Přesně týden poté, co v jižním Kyrgyzstánu propukly nejhorší etnické nepokoje za posledních 20 let, region čelí humanitární krizi. Podle OSN opustilo své domovy nejméně čtvrt miliónu lidí, mnozí stále marně čekají na pomoc v podobě základních potravin a léků. A to i přesto, že do měst Oš a Džalalabád už proudí první zásoby.

„Pomoc jsme nedostali do teď vůbec žádnou,“ vrtí hlavou Mansur, jeden z uzbeckých uprchlíků, kteří našli dočasné útočiště v převážně Uzbeky obývané vesnici Bekabad. Ta leží asi 15 kilometrů od jihokyrgyzského Džalalabádu a co by kamenem dohodil od, teď už uzavřené, hranice s Uzbekistánem.

Desetitisíce lidí tudy v uplynulých dnech uprchly, několik tisíc dalších, kteří nemohou tam ani zpátky do často vypálených domů, tu čeká, co bude dál. Na hranici a v hraničních podmínkách.

Stojíme na dvoře jednoho z místních domů. Na pár desítkách metrů čtverečních se tísní na 350 lidí, převážně žen a malých dětí z Džalalabádu a okolí.

„Nemáme co jíst, žijeme jen díky místním lidem, kteří se s námi dělí o všechno, co mají. Někteří nejedí vůbec, aby zbylo na ostatní. Nikdo nám neposkytl žádnou pomoc, ochranu. Nikdo z úředníků se nás ani nepřišel zeptat, co se vlastně stalo,“ říká Adina Chajdarovová.

V náručí drží svou rok a půl starou vnučku Mubinu, kde je její matka, Adinina dcera, pětapadesátiletá žena neví. Ve zmatku a panice se navzájem ztratily. S pláčem kýve směrem k nedaleké uzbecké hranici. Snad je dcera tam. Podobně traumatické zážitky má za sebou drtivá většina těch, kteří v parnu bezradně stojí na dvoře vesnického stavení.

S automaty v rukou přišla milice. Mysleli jsme si, že nám jdou na pomoc, že nás před útočníky ochrání, ale přišli nás zabít. Stříleli do nás, do našich mužů a synů. My ženy jsme utíkali zahradami, jediné, na co jsme myslely, že musíme zachránit děti,“ vypráví šestačtyřicetiletá Kurmatpaša Anamdžanová, která je v Bekabadu s dcerou a jejím dvacetidenním dítětem.

Stres, vypětí, nejistota a trvalý strach o život si vybírají svou daň. Kromě psychických traumat také v podobě absolutní nedůvěry vůči všemu kyrgyzskému, především úřadům a bezpečnostním složkám.

„Ztratili jsme důvěru úplně ve všechny. Nová dočasná vláda Rózy Otunbajevové mohla tohle všechno zastavit a neudělala vůbec nic,“ stěžuje si devětadvacetiletá právnička Ramul Kurbanovová.

„Nechápu, jak nad tím, co se děje, může mezinárodní společenství zavírat oči. Nemám pro to žádné vysvětlení. Jen to, že je všem jedno, co se tu děje. Jak můžou zavírat oči? Naše vláda pro nás neudělala nic a nikdo nám ani nejde na pomoc, ani Rusko, ani Západ, ani OSN,“ dodává Farchet Matsakov, jeden z místních lídrů a dobrovolných koordinátorů, podle něhož do Bekabadu dorazila jediná humanitární zásilka v podobě léků od Červeného kříže.

Na otázku, co bude dál, vrtí hlavou a ponuře říká: „Žádná světlá budoucnost nás nečeká.“

Jen pár set metrů od uzbecké hranice shrnuje pocity většiny kyrgyzských Uzbeků i právnička Ramul: „Jsme jak cizinci ve vlastní zemi. Bojíme se vyjít na ulici, aby se nám něco nestalo. Nevím, co bude dál, ale potřebujeme pomoc.“


Zobrazit Kyrgyzstán a vesnici Bekabad na větší mapě

Cesta naší zpravodajky do střední Asie se odehrála za podpory Zastupitelského úřadu ČR v Taškentu a velvyslance Roberta Kopeckého. Všechny reportáže z Tádžikistánu a Kyrgyzstánu najdete v kompletním znění na webu Zápisníku zahraničních zpravodajů.

autor: lek
Spustit audio