Střihač je prvním divákem filmu, říká o své profesi Alois Fišárek

"Domnívám se, že střihač je taky takový spolupracovník na scénáři, jenomže to nepíše do scénáře, ale navrhuje režisérovi změny. Protože když to máte původně napsané, tak je tam spousty věcí, které jsou tam kvůli producentovi, kvůli hercům, kvůli kameramanovi, aby věděli, co je tím myšleno. Ale když to zahrajete, neboli zdramatizujete, tak je to úplně něco jiného, protože tam nemusí být třeba i půlka scény, protože vy víte, že tohle divák ví. Proto se domnívám že střihač je vlastně první divák a dává to dohromady s režisérem,"

Máte pocit, že se tenhle nadhled a zároveň filmové vidění dá naučit, nebo to musí být dar?

"Částečně na to musí být talent, ale dá se hodně naučit."

Není vám líto, že profese střihače je u nás hodně podceňovaná v tom smyslu, že se vždycky mluví spíš o scénáristovi, hercích, režisérovi, přestože ve skutečnosti je střihač ten, kdo dává snímku finální podobu?

"Jo, ale režisér je tam mnohem důležitější, to je taková centrální postava celého filmu, vybírá herce, aspoň u nás, v Americe ne. A když režisér něco nechce, ani ve střihu to nechce, tak se mu musíte podřídit."

Vy pracujete jako střihač už čtyřicet let samostatně, povězte jak se tato profese za ta léta změnila.

"Změnila se výrazně. Když já jsem přišel k filmu, tak měli zvuk, na který se mohl střihač podívat. On to i uměl ne číst, ale když věděl co na tom celuloidovém pásku je, uměl podle toho střihat zvuk. Najednou přišel magnet. Ale teď je zásadní změna, digitalizace, stříhá se na počítači. Má to své mnohé výhody, když jsem třeba dělal z Dudkem Ženu za pultem, tak jsem měl plnou střižnu materiálu a do taxíku jsem to nosil s asistentem celý den, kdežto teď odejdete ze střižny s jednou malou disketou."

Takže takové obrázky, jak sedí střihač ve střižně a před sebou má celuloidový pás a několik kotoučů, jsou už definitivně otázkou historie?

"Pokud vím, tak takhle ještě pracují režisérka Vihanová a režisér Vachek, jinak už nikdo."