Středoškolské studium ve středním věku odstartovalo literární tvorbu Ivety Kokyové v romštině

K nepřehlédnutelným postavám romsky psané literatury patří rodačka z Hořic Iveta Kokyová. Původně vyučená strojní mechanička se živila i jako uklízečka nebo balička, ale už řadu let působí v oblasti sociální práce. Začala si doplňovat vzdělání a právě jedna z jejích pedagožek ji inspirovala k literární tvorbě v romštině. Dnes už je autorkou řady prozaických děl, která čerpají témata především z jejího dětství, rodinných historek a vlastních prožitků.

Iveta Kokyová bývá častým hostem na autorských čteních romské literatury a nikdy při tom nechybí veselý smích posluchačů. Romština ji provází už od dětství.

„Já jsem rodilá mluvčí, u nás doma se mluvilo olaštinou i slovenskou romštinou, takže ovládám oba dva dialekty.“

Narodila se v roce 1972 a svá školní léta tedy prožila v období, kdy romština byla na černé listině – údajně proto, aby se romské děti naučily češtinu.

„Za komunistů byl opravdu romský jazyk zakazován, odůvodnění bylo, že dítě nebude prospívat, nebude se dobře učit. Ale já si myslím, že je to právě naopak: jestliže umím dobře svůj mateřský jazyk, tak bych měla umět a znát dobře i další jazyk. U nás doma se mluvilo romsky a ve škole jsme mluvili normálně česky. Ale abych pravdu řekla, já jsem akorát měla problém s určitými českými slovy, která neobsahuje romština. Když mi třeba někdo řekl: Otevři dokořán, tak jsem nevěděla, co to v češtině znamená, protože to romština neobsahuje. Ta slova jsem v češtině nechápala, ale to bylo to jediné. Jinak to bylo v pohodě.“

S češtinou se už od dětství hodně setkávala.

„Já jsem měla hodně kamarádů a kamarádek z řad ne-Romů, takže jsem se setkávala s češtinou ve škole a venku s kamarády. To byl úplně ten nejbližší kontakt a přijímání českého jazyka.“

Ve středním věku se při zaměstnání přihlásila k dálkovému studiu oboru Sociální práce v prostředí etnických minorit na Evangelické akademii v Praze, který úspěšně zakončila maturitou. To odstartovalo její literární dráhu.

„V romštině jsem začala psát až později, to bylo na střední škole, kdy mě k tomu přivedla romistka Hana Syslová. A já jsem se musela učit psát romsky, neuměla jsem psát, protože jsem neměla potřebu psát v romštině – my si předáváme v romštině všechno ústně. Ale naučila psát romsky až na střední škole. Když jsem začala chodit na střední školu, tak mi bylo 36 let.“

Ve studiu pokračuje i nadále – už třetím rokem studuje romistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.

„Ten jazyk si tam víc prohlubuju a přiznám se k tomu – a spousta lidí to o mě na fakultě ví – že být rodilá mluvčí neznamená, že dokonale ovládám gramatiku romštiny. S tou mám opravdu problémy. S lingvistickými věcmi kolem romštiny mám problém.“

Přiznává romská spisovatelka Iveta Kokyová.