Století. Pět příběhů lidí, kteří už oslavili 100. narozeniny
Dnes se pořád někam spěchá. Lidé by na sebe měli být také hodnější, přeje si 103letá paní Marie
Marie Homolková oslavila v dubnu 103. narozeniny. Patří mezi 1158 seniorů a konkrétně 1005 žen v Česku, kterým je sto a více let. Marie sama sebe popisuje jako „starou babku, které to ještě myslí“. V seriálu Radiožurnálu Století přiblížila, jak vyrůstala v domácnosti se 14 dětmi. Zmínila také dnešní vztahy mezi lidmi.
Podle březnových dat České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) žije v Česku 81 lidí, kterým je 103 let. Paní Marie Homolková k nim patří. Narozeniny měla v polovině dubna, gratulacím by se ale spíš ráda vyhnula: „Heleďte, já si na oslavy nepotrpím, opravdu ne, nemám to ráda,“ reaguje při pohledu na pugety květin na komodě. Dnes žije v jednom z domů s pečovatelskou službou v Praze 11, pochází z Jílového u Prahy.
Čtěte také
„Jsem prostě stará babka a ještě mi to trochu myslí, což je důležité. Někdy si ale říkám, že bych byla raději pitomá bába, abych o ničem nevěděla a měla pokoj,“ říká v nadsázce.
„Dlouhověkost v rodině? Moji rodiče zemřeli brzy, můj děda se dožil 99 let, teta 88, je to různé,“ přibližuje seniorka, která se narodila v roce 1923, tedy jen pět let po vzniku Československa.
Nechodím, hůlku používám jinak
Někdejší dělnice je v současnosti trvale na lůžku. Dřevěnou hůlku opřenou o postel nevyužívá jako oporu při chození, ale její rukojetí si přisouvá věci ze stolu. „Nechodím, hůlkou si pomáhám jinak. Takhle si pro něco dosáhnu, vidíte? Hůlka je na to moc dobrá,“ pochvaluje si pomůcku a dívá se na stolek, kde má budík, televizní ovladač, kalendář, léky nebo tlačítkový mobil.
Babi, dotykový mobil nepotřebuješ
„Ptáte se, jestli znám nějaká dotyková zařízení? Ne, to jsem v životě ani neviděla. Moje rodina řekne: babi, to nepotřebuješ. A je to pravda,“ směje se Marie Homolková a doplňuje, že je matka, babička, prababička a praprababička. Má dceru, které je přes 80 let a stejně jako ona nechodí. „Ta je na tom snad hůř než já. Nemůže chodit, má oteklé nohy,“ říká.
Hlasitě se pak zasměje u historky, která se týká jejího malého prapravnuka. „Šel poprvé do školy a první, co nahlásil, bylo, že má stoletou prababičku. To číslo mu ale nějak nešlo vyslovit, opakoval sto a sto a sto, tak se paní učitelka divila, kolik mi to je,“ líčí pobaveně historku.
Cmunda pro 15 dětí
Marie Homolková se také baví u vzpomínek na dětství. Bydlela u tety a strýce, kteří měli 14 dětí. „Teta třeba míchala cmundu neboli bramboráky v obřím lavoru, měli jsme i velké kastroly. Spali jsme vedle sebe na takové dlouhé posteli,“ líčí situaci z 30. a 40. let minulého století. K tetě švadleně se přestěhovala po smrti maminky.
„Maminka mi zemřela v osmi letech. Celkem nás pak tedy v domácnosti u tety bylo 15 dětí. Ale zas ti, co odrůstali, šli do učení a stále doma nebyli. Bylo to celkově fajn. Můžu vám říct, že to byla moje šťastná léta. Vzpomínám, jak třeba teta stála u plotny a koukala, jak děti dlabou a bylo to fajn,“ vybavuje si a usmívá se. Dokud Marie chodila, sledovala děti denně. Hned vedle jejího domova s pečovatelskou službou je totiž mateřská škola.
Pohledy z okna a oběd v přesnou dobu
„Když jsem ještě chodila ven, to bylo něco. Viděla jsem třeba, jak se děti ve školce na zahradě perou. Tak to říkám paní učitelce, jestli by neměla zakročit. Ona říká, že si to vyřídí sami. A byla to pravda, za chvíli ty děti byly zas kámoši,“ popisuje zapáleně historku.
Čtěte také
Dnes se Marie Homolková z lůžka dívá alespoň oknem do zeleně. „Podívejte. Mám roztáhnuté závěsy a dívám se z okna. Pozoruju ptáky. Brzy vstávám a snídám. Dopoledne docela uteče. Pak mi přijde paní s obědem,“ popisuje svůj denní režim seniorka, která si potrpí na přesnost. Pečovatelky vědí, že si přeje oběd přesně v 11 hodin. „To je pravda. Mám ráda přesné věci. Co má být, tak má být.“
Marie se během povídání několikrát dlouze a nahlas směje. „Humor mám ráda. Když je slušný a šikovný, ráda se zasměju,“ říká. Upřímně pak reaguje na otázku, jak se ve vysokém věku cítí: „Špatně. Jak já říkám, čekám na smrt. Celý den ležíte, nemůžete se hýbat. Máte bolavý zadek. Je to nepříjemné,“ popisuje.
Dřív pracovala jako dělnice v různých továrnách, kde vyráběla třeba pilníky na nehty. „Dělala jsem různé věci. I pilníčky na ruce. Dodneška mám jeden takový pilníček schovaný.“
Jeden udával druhého
Paní Homolková by se nejraději vrátila do období, kdy byla její dcera malá. Na dobu minulých režimů už vzpomíná hodně nerada. „Člověk si myslel, že je konec a klid. Ale nebyl. Jeden udával druhého. Teta nám vždycky říkala, že se s nikým nemáme dávat do hovoru, jinak pojedeme do Pečkárny, tam lidi dostávali naflákáno,“ zmiňuje Petchkův palác, kde sídlila za druhé světové války hlavní úřadovna gestapa.
„Už se mi nechce mluvit,“ upozorňuje po čtvrthodinovém povídání Marie Homolková a ptá se, jestli bude rozhovor trvat ještě dlouho. Pak reaguje na poslední otázku, jak by ohodnotila dnešní společnost: „Přála bych si, aby na sebe lidi byli hodnější. Jak pozoruji, tak je to čím dál horší. Lidi jsou nějací zpupní. A furt se někam spěchá,“ konstatuje ve 103 letech Marie Homolková.
Pětidílný seriál Století Radiožurnál vysílá od pondělí 4. května do pátku 8. května vždy v 8.50.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
