Století. Pět příběhů lidí, kteří už oslavili 100. narozeniny
Denní režim 103leté paní Běly? Pravidelné procházky s chodítkem, tělocvik, zprávy a návštěvy rodiny
Běla Krásová se narodila v roce 1922 ve Dvoře Králové. Patří mezi 1158 českých seniorů a seniorek, kterým je podle březnových dat České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) sto a více let. Paní Běla v seriálu Radiožurnálu Století popsala, jak se pravidelně hýbe a že se donedávna učila španělsky. Profesí byla překladatelka.
„Je to osud, opravdu náhoda. Nikdy jsem nestála o to, aby mi bylo 103 let, není to moje zásluha ani přání. A jak se cítím? Docela dobře,“ usmívá se Běla Krásová, která bydlí několik let v Domově pro seniory v Praze 4 Hájích.
Čtěte také
Denně trénuje chůzi, přidržuje se chodítka. „Bohužel ho používám, protože nemám rovnováhu. Je to moje jistota. Chodím každý den do zahrady, abych nezlenivěla. Na chodítko si tam můžu i sednout,“ přibližuje 103letá paní Běla.
„Dlouhověkost v rodině? Moji rodiče se nedožili devadesátých narozenin, babička zemřela v 98 letech,“ reaguje na jednu z otázek. Díky naslouchátkům zvládá rozhovor dobře.
Vypráví, že má v domově dvakrát v týdnu tělocvik, při kterém se sedí na židli. „Chodím na něj hrozně ráda. Ale je takový mírný, neunaví mě. Já si cvičím i na chodbě sama,“ popisuje svůj denní program. Spadá do něj také pravidelné sledování zpravodajství.
Španělská slovíčka
„Ještě nedávno jsem se taky učila španělsky, protože mám dvě snachy ve Španělsku. Jsem u lekce čtrnáct. Na slovíčka mám lupu, ale zrovna teď mám s očima problém, tak chodím k oční lékařce. Půjdu i na operaci šedého zákalu,“ vysvětluje paní Krásová, která má pět dětí.
Až na výjimky k ní chodí každý den návštěvy. „Jsem babička, prababička a praprababička. Z rodiny jsou všichni strašně hodní. První dítě jsem měla ve 27, poslední až ve 47 letech. Děti se u mě střídají, vnučky také chodí. To mě drží při životě.“
„Mám výbornou paměť“
Běla Krásová hodnotí, že jí paměť zatím slouží dobře. Začíná odříkávat věty v latině. „Mám výbornou paměť, musím se pochválit,“ usmívá se.
Přidává historku z dětství, kdy si s kamarádkou slíbily, že si ve stáří budou barvit vlasy. „V rámci možností o sebe pečuji. Mažu si obličej i kolena. Barvím si vlasy. Jako malé holky jsme si s kamarádkou řekly, že šedivé nikdy nebudeme,“ směje se Běla.
„Přes den taky hodně ležím, ale to patří k věci. Musím se ale udržovat i v dobré fyzické kondici,“ říká a vstává z křesla. V pohodlných teniskách míří s chodítkem do pár desítek metrů vzdáleného zookoutku.
„Tamti velcí jsou líní, ti malí chodí. Já mám ráda tyto malinké,“ ukazuje na jednu z velkých klecí s barevnými andulkami a dalšími druhy ptáků. O kousek dál komentuje prázdnou kavárnu. „Ano, je dopoledne. Tak to odpovídá. Později tu bývá plno.“
Manžel indolog
Běla projíždí svižně halou. Vypráví, že dnes řídí chodítko. Dřív řídila i auto, řidičský průkaz si udělala po druhé světové válce. „Asi ve 23 letech jsem si udělala autoškolu, ale auto jsme nikdy neměli.“
Čtěte také
Manžel Běly Miloslav Krása byl historik a indolog, který napsal několik knížek. „Můj manžel byl vědecký pracovník v Orientálním ústavu. Taky žil rok v Indii,“ nadšeně popisuje. Bělin muž zemřel v roce 2004 v 84 letech.
Sama seniorka si vybavuje také svůj rok na filozofické fakultě a několik let na medicíně, kterou ale nemohla dostudovat. „Chyběla mi jen jedna zkouška, ale přišly prověrky a soudruzi mě neprověřili. No a pak jsem se ze zoufalství vdala a přišly děti,“ upřímně přibližuje.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
