Statisícům dětí vzal konflikt v Sýrii dětství
Občanská válka v Sýrii trvá už přes dva roky a zemi opustily už dva milióny uprchlíků. Odešly do okolních zemí – Jordánska, Libanonu a Turecka. Jsou mezi nimi staří lidé, ženy i děti. Těch je mezi uprchlíky nejvíc. Podle OSN celkem jeden milión. Především na nich se válka podepsala. Žijí v uprchlických táborech a o budoucnosti příliš nepřemýšlejí. Jediné, co vědí jistě, je, že se chtějí vrátit domů.
Posedává před branou do uprchlického tábora. Když mě vidí, dává se hned do řeči. Karim má čtrnáct let, Sýrii opustil s matkou a několika sourozenci už před dvěma lety. Teď žije v uprchlickém táboře v Kilisu, hned vedle hraničního přechodu mezi Sýrií a Tureckem.
Nudný život v táboře
„Nudím se tady, doma v Sýrii jsem byl zvyklý chodit za kamarády, do města. Teď tady jen sedím, nikam nemůžu, skoro se z tábora nehnu. Kam bych taky chodil, Sýrie je nejlepší, nic se jí nevyrovná a tam se vrátit stejně nemůžu. Leda až padne režim,“ říká a najednou mám pocit, jako by měl víc než těch čtrnáct.
První rok prožil v táboře v Reyhanli, teď už je rok tady. Jeho svět se omezil na stanové město a nejbližší okolí tábora. Dál není kam. Ospalé městečko Kilis je vzdálené deset kilometrů, ale stejně nemá peníze.
Přicházejí jeho dva kamarádi. „Je to tady docela dobré, dostáváme jídlo, jsou tady koupelny, škola. Je to lepší než to střílení v Sýrii. Líbí se nám tady, ale raději bychom se vrátili.“
Jsou v bezpečí, klid ale nemají
Konečně mi dochází, co je na nich tak zvláštního. Všichni tři jsou nepřirozeně vážní. Mají za sebou něco, co je definitivně změnilo. Co jim vzalo dětství. „Zažili jsme bombardování. Když začali střílet na domy a na lidi, měli jsme strach. Pořád jsme měli strach,“ říká jeden z nich. Teď jsou sice v bezpečí, klid ale nemají.
„Až ta válka skončí, první, co budou tyto děti potřebovat, je psychologická pomoc. Zažily tolik hrůzy. V noci se budí, mají noční můry. Mají poruchy komunikace,“ říká Murhaf. Povoláním je učitel a v uprchlickém táboře vede dobrovolné vyučovací hodiny.
Sny vedle prožitých traumat
Učí i moji trojici kluků. I oni mají své dětské sny: Bayan chce být lékařem a Ammar hercem nebo zpěvákem, jak jinak. Karima se neptám, připadá mi to nepatřičné. Je stále tak vážný. Říká, že nedávno přišlo do tábora několik jeho příbuzných, kteří v Sýrii utrpěli zranění. Rodina ale ani tak není zcela úplná.
„Někteří z mých bratrů jsou ale ještě v Latakii, kde bojují proti režimu. Můj otec je v Syrské svobodné armádě, v Aleppu. Modlím se za něj. Strýce zabili. Zemřel pro svoji zemi, to je to nejdůležitější,“ říká upřímně. Nechce se mi věřit, že má opravdu teprve čtrnáct.
„Věk nic neznamená, důležité je, co jsi prožil,“ uzemní mě Karim. A na to už nemám co dodat.
