„Staré musí ustoupit novému.“ Německá malířka se loučí s domem i mostem, který malovala celý život

Jmenuje se Ruth-Marie Teitgeová. V zatáčce u mostu Meiningenbrücke na severu Německa žije asi 30 let. Její muž prý představu vystěhování špatně snášel. Ona, jak říká, to brala od začátku spíše realisticky – most je na spadnutí, musí přijít nový a k němu i nová cesta.

Taky se její pohled změnil, když ovdověla. „Nikdy mě nerušilo, že jsme tady tak na samotě. Mám ráda zdejší léta. To je tady víc živo. Taky jsem měla děti, příbuzné a velký okruh přátel. Ale teď – teď tady zůstávám čím dál víc sama.“

Most Meiningenbrücke na severu Německu postavili před první světovou válkou|foto:Tomáš Havlín, Český rozhlas

Most, plachetnice i jeřábi

Teď ale není zima ani liduprázdno, v létě k malebnému mostu zabloudí dost turistů. V galerii paní Ruth mohou vybírat. Most je její nejoblíbenější námět, ale jsou tady taky plachetnice, borovicové háje v písečných dunách nebo třeba majestátní jeřábi – ti se občerstvují každý rok v laguně pod mostem. Všechno to jsou námořní motivy, ale paní Ruth rozděluje obrazy poměrně jasně do dvou skupin.

„Do převratu v roce 1989 jsme dodávali hlavně realistické obrazy. Po něm vzrostla poptávka po více stylizovaných malbách, s pozměněnými tvary a barvami. Taky začali přijíždět lidé ze starých spolkových zemí, ze západu, kteří už byli obeznámení s podobnými výtvarnými postupy a efekty. Mohli si dovolit zaplatit a tehdy to byli nejlepší zákazníci.“

Ruth-Marie Teitgeová ve svém ateliéru|foto:Tomáš Havlín, Český rozhlas

Zájem o to, co už není

Paní Ruth ale nedá dopustit ani na místní klientelu. Krajinky, lodičky – zdejší lidé se nikdy neobrátili zády k realismu. Rybář, který věší řemeslo na hřebík, bude chtít vždycky zachytit svou loďku tak, jak si ji pamatuje, říká paní Ruth.

Přesto ale vidí, že poptávka klesá. Už není zvykem darovat obraz k jubileu. A mění se i celková situace v regionu.

„Pro ty, kteří tady pracují a žijí, to jde od desíti k pěti. Nemůžu se ani zlobit na mladé, že odcházejí. Do práce se musí dojíždět daleko a školy, obchody, prostě všechno, co potřebujete ke každodennímu životu a co dřív bývalo v obci, je pryč. Nedej bože, abyste byli staří a potřebovali lékaře. Teď už nejsou obce, zbyly jenom apartmány.“

Paní Ruth může zůstat v domku po správcích mostu do konce roku, možná o něco déle, jestli se stavba zpozdí. Už ji čeká malý byt ve Stralsundu. Že jí zůstanou obrazy s mostem, ji nijak netrápí. Možná naopak. Podnikavý vnuk je prý odveze do Berlína. Tam by o věci, které už nejsou, mohli mít zájem.