Srpnové invazi jsme se mohli bránit jen za cenu ohromných ztrát na lidských životech, říká historik

„V roce 1969 jsem se měli bránit a bránili jsme se. I když zbraně byly většinou uloženy ve skladech, které patřily Sovětům, nelze říci, že jsme se nebránili,“ uvedl v pořadu Pro a proti ředitel obecně prospěšné společnosti Post Bellum Mikuláš Kroupa.

Podle něj jsme se bránili hlavně silou ducha. „Vzhledem k desítkám zabitých, zastřelených, stovkám zraněných a k tomu, co se dělo před Československým rozhlasem, prostě není možné, že jsme se nebránili. Bránili jsme se pasivním odporem bez podpory naší armády.“

„Československý ministr obrany byl manipulován a hlídán na každém kroku, rozhodně byl ve velmi složité situaci. Byl také dezinformován: sovětská strana mu sdělila, že s invazí souhlasí předsednictvo komunistické strany. Ale když se v noci na 21. srpna dozvěděl, že vedení KSČ s invazí nesouhlasí a považuje ji za okupaci, tak už bylo pozdě.“

Československá armáda, která měla povinnost z ústavy tuto zemi bránit, fatálně selhala v podobě svého ministra Martina Dzúra. Ten věděl, že se vojska stahují, už několik týdnů... ale 20. srpna měl telefonát s Brežněvem a svým sovětským protějškem, kdy jim pod nátlakem slíbil, že proti sovětským vojákům nepadne jediný výstřel.
Mikuláš Kroupa

Naděje stát si za svobodou a čelit agresi v českém národě prý vždy byla, je a bude. „Souhlasím, že v noci z 20. na 21. srpna nebylo možno z vojenského hlediska už nic udělat... Sověti měli přesné informace, měli tu své kolaboranty a obrovské množství vojenské techniky.“

Českoslovenští komunisté také zásadně podcenili, že je možné počítat velice vážně s takovou variantou útoku, dodal ředitel.

„Neměli bychom zapomenout na citát Winstona Churchilla: Národy, které padnou v boji, znovu povstanou, národy které kapitulují, zmizí... Pokud chceme být samostatným, sebevědomým národem, musíme být připraveni a ochotni bránit tuto zemi,“ vyzval Mikuláš Kroupa.

Naděje v boji jsme neměli v podstatě žádné

Historik z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Daniel Povolný, také autor knihy Operace Dunaj, je přesvědčen, že v roce 1968 jsme se mohli bránit, ale následkem by byly jak masivní majetkové škody, tak obrovské ztráty na lidských životech.

„Naděje v boji jsme neměli v podstatě žádné. Naše armáda byla postavena tak, že tvořila součást armád Varšavské smlouvy a byla rozmístěna podél západních hranic, takže prostor, odkud přicházela invazní vojska, nebyl pokryt významnými posádkami.“

Tento názor naprosto nesdílím. Armáda uposlechla nejen rozkazů generála Dzúra, ale uposlechla i prohlášení předsednictva KSČ, kde je jednoznačně řečeno, že se nebudeme bránit se zbraní v ruce. I přes prohlášení a rozkaz ministra obrany vydaný ještě 20. srpna byla česká pomoc invazním vojskům skoro ve všech případech odmítána... Naši vojáci ty sovětské nezdravili, odmítali jim dát byť i jen vodu.
Daniel Povolný

Československá armáda ale prý byla v odporu vůči invazi aktivní. „Vojáci vytiskli spoustu letáků, dávali k dispozici radiostanice pro legální orgány na regionální úrovni. V několika případech došlo i k vyvezení zbraní mimo objekt kasáren. Některé jednotky i tajně opustily kasárna a vyčkávaly na rozkaz k osvobození Alexandra Dubčeka.“

Národní armáda sice přísahala věrnost lidu Československé republiky, ale také přísahala na to, že bude bojovat společně s armádami Varšavské smlouvy v čele se sovětskou armádou. „Je to tedy dilema, které drtivá většina vojáků vyřešila ve prospěch své vlasti a nijak zásadně Sovětům nepomáhala.“

„Případná pomoc Západu by byla značně omezená a nesla by se především v ústní podobě... Sověti byli naprosto připraveni i na 3. světovou válku, na rozdíl od Západu, který sledoval vojenské přípravy, ale neznal podrobnosti a datum invaze. Noc z 20. na 21. srpna Západ velmi nepříjemně překvapila,“ shrnul Daniel Povolný.