Srbskou Guču na deset dní rozezněla divoká dechovka

Když se řekne slovo Guča, tak to jedné polovině lidí neřekne nic, ale ta druhá si nejprve neklidně poposedne, až ji to postupně začne natřásat v divokém balkánském rytmu.

V jihosrbské Guči se totiž každý srpen koná slavnost balkánské dechovky, kterou by pan Kmoch asi nerozdýchal. A přesto je to tradice nesmírně svěží. Letos se konala už po padesáté a přitáhla pozornost asi 500 tisíc lidí z celého světa.

S tím, jak se blížíme do centra Guče, se zesiluje i hudební kulisa, která tady hraje z každé zahrady nebo domu. Letos se hudba v Guči nezastavila deset dní. Prakticky 24 hodin zní ulicemi a člověk tu opravdu mnoho klidu nenajde. Ovšem pro klid se do Guči nejezdí.

„Dřív se opravdu hrály lidové písničky. Mladí mají rádi tuhle muziku a my zase spíš tu starší, teď se tomu říká etno,“ říká pan Dačo, který je majitelem nejstarší kavárny v Guči. Ta je takovým, řekněme, valašským městečkem na jihu Srbska.

Dechovka není mrtvý žánr

„Tehdy si lidé na tuto slavnost kupovali nové obleky a do Guče na sjezd trumpetistů přijížděli s celou rodinou. Atmosféra byla daleko klidnější,“ vzpomíná pan Dačo. Každý rok mění tito milí venkovští pěstitelé švestek svůj poklidný způsob života na pravý opak.

Letos jsme všichni v Guči kolektivně slavili 50. výročí. Ale nebyla to jen slavnost Srbů a jejich příznivců, i když těch především. Chorvati se v záplavě srbské trikolóry trochu ztráceli a raději o sobě nedávali vědět, zato Slovinců přijelo požehnaně.

Slovinci sice moc mluvit nechtějí, ale ostatní cizinci a zvláště cizinky jsou tady jako u vytržení. Nic podobného předtím nikdy neviděly, potvrzuje mi půvabná Švýcarka Cristina: „Náš kamarád měl cédéčko Gorana Bregoviće. A pak řekl: Jestli chcete slyšet pořádnou muziku, musíte jet do Guči. No a tak jsme tady. Opravdu si to užíváme. Lidi jsou tady velmi milí a vůbec je to tady super. Máme samozřejmě rádi filmy Emira Kusturicy. Všechno je tady fantastické.“

V tomto bodě musím s Cristinou jen souhlasit. Guča je slavností, kterou by snad ani režisér Kusturica nedokázal inscenovat. Je to v podstatě obrovský cirkus, což potvrzuje i Kanaďan Sebastian, který s cirkusem po Evropě opravdu jezdí: „Chystal jsem se přijet už tři roky, ale až teď se mi to povedlo. Mám rád filmy Emira Kusturicy a muziku Bobana Markoviće nebo Gorana Bregoviće. Líbí se mi tahle rumunská hudba a ty šílené trumpety.“

V ďábelském rytmu opravdu není čas vysvětlovat, že Guča byla původně soutěží místních dechovek. Konkurs se tady ostatně koná každý rok a srbská dechovka rozhodně není jen žánrem cikánských kapel nebo sdružení starších pánů, kteří nemají po večerech co dělat.

Nadšená atmosféra

Dvacetiletý Jovan se svým orchestrem vítězí v soutěži mladých muzikantů už třetí rok. „Myslím si, že naši lidé nemají rádi ani turbo-folk, u kterého můžete jenom tupě poskakovat, ani estrádu. Hrajeme a zpíváme srbské lidové písničky a to se nám líbí. Muziku, která teď hraje všude kolem, například na srbské svatbě nikdy neuslyšíte,“ říká.

Nová tradice zcela přehlušila tu původní. Nevím, jestli je to dobře, nebo ne. Guča je pro znalce především bezednou studnicí neuvěřitelných zážitků a jejich následných interpretací. Každá dechovka však jednou dohraje a tato slavnost skončí. Po deseti velmi úmorných dnech se Guča vrátí ke svému ospalému, poklidnému životu a jedinými jejími návštěvníky budou opět jen zabloudivší turisté.


Zvětšit mapu: Guča, Srbsko
autor: mdo
Spustit audio