Soucitem nevidomým nepomůžete, připomínají manželé Tenglerovi ze Školy Jaroslava Ježka

23. říjen 2014
Světlo pro Světlušku 2014

„Chodila jsem z práce s pláčem,“ vzpomíná Hana Tenglerová na své začátky ve Škole Jaroslava Ježka, kde pracuje spolu s manželem Miloslavem s nevidomými a slabozrakými dětmi. Těžké začátky však překonala a dnes prožívá radostné okamžiky. Třeba když se s dětmi připravuje na koncert Světlo pro Světlušku.

„Zkoušet obvykle začínáme v polovině září,“ přibližuje Hana Tenglerová. Jde sice o hektické období, ale podle ní také radostné. Jednotlivé nástupy se děti musejí naučit podle klavírního doprovodu. Na gesta dirigenta se totiž zrakově handicapovaní spolehnout nemůžou.

Čtěte také

Jak učí nevidomé nebo slabozraké děti na Škole Jaroslava Ježka? „Dítěti zahraji, aby slyšelo, co po něm chci. Osahá si mou ruku a pak mu ukážu, jak dosáhne cíle,“ přibližuje výuku Hana Tenglerová.

Výuka zrakově handicapovaných dětí bývá složitější a vyžaduje od učitele, aby měl například širší slovní zásobu, ale jinak jde prý o děti jako každé jiné. „Někdy jsou trošku rozmazlenější, jindy jsou k sobě naopak tvrdší. Záleží na výchově,“ zamýšlí se Miloslav Tengler. „Kolikrát bývá zrakové postižení zkombinované s nějakým dalším handicapem,“ připomíná.

Miloslav Tengler

Proč se manželé Tenglerovi domnívají, že nejlepší cesta k integraci zrakově handicapovaných vede přes speciální školu? A jak se děti učí noty? Věděli jste, že existuje bodové písmo? Na to všechno se ptala moderátorka Lucie Výborná po 10. hodině na Radiožurnálu.

Audio záznam rozhovoru si můžete poslechnout kliknutím na odkaz přímo v tomto článku a také v iRadiu.

autor:Šárka Ševčíková
  • Rozhovor
  • rozhovor
  • lidé