Snaha o řešení italské politické krize: vláda Romana Prodiho požádá o důvěru

Prodi svůj mandát složil do rukou prezidenta republiky Giorgia Napolitana. Ten vedl dvoudenní politické konzultace o způsobu řešení krize. Nakonec premiérský post svěřil opět Prodimu. Ten má s vládou předstoupit před parlament a požádat ho o vyslovení důvěry.

Před Napolitanem se otevíralo několik možností. Tou nejradikálnější bylo rozpuštění parlamentu a vypsání předčasných voleb. Tato varianta však zároveň byla tou nejméně pravděpodobnou. Napolitano totiž v praxi nemohl postupovat libovolně, ale musel respektovat stanoviska vůdců politických stran. To mu navíc jistě nebylo příliš proti srsti, protože sám pochází z řad Levicových demokratů, tedy největší politické strany vládní koalice Jednota.

Na italské politické scéně byly poměrně brzy jasně narýsovány obrysy řešení situace. Prakticky od počátku bylo zřejmé, že jeho půdorysem bude současná vládní koalice. Jde pouze o to, zda vznikne identická vláda jako první Prodiho kabinet nebo dojde k personálním změnám. Druhá varianta je o něco pravděpodobnější.

Prakticky ihned po středeční demisi dali všichni vůdčí představitelé koalice najevo, že si přejí její pokračování. Podobně se vyjádřil také Romano Prodi - ten už ostatně v podobné situaci jednou byl, když musel v roce 1998 podat demisi poté, co Strana komunistické přeměny odmítla podpořit jím navržený rozpočet. Tehdy Prodi odešel, aby se krátce poté postavil do čela Evropské komise. Dnes volí opačné řešení a pouští se do další etapy svého premiérského působení.

Tento krok jistě vypadá poněkud paradoxně, ve skutečnosti ale má svou logiku. Vláda sice prohrála senátní hlasování, žádná ze stran koalice Jednota ale Prodimu svou podporu nevypověděla. Středeční neúspěch měl dvě příčiny: vládu nepodpořili dva disidenti, kteří se odmítli podřídit vedení svých stran. Pro kabinet také nehlasovali někteří doživotní senátoři, kteří přitom až dosud byli jednou z jejích hlavních opor. Prodi a jeho spolupracovníci tedy doufají, že se především vůdcům dvou komunistických stran podaří přimět vzpurné senátory k poslušnosti. Pokud by se to podařilo, vláda by se nemusela obávat, že bude při hlasování o důvěře neúspěšná. Podle italského ústavního systému totiž musí kabinet získat důvěru obou komor v parlamentu. V Senátu má přitom koalice Jednota většinu pouhého jednoho mandátu.

Předpoklady pro Prodiho návrat do premiérského křesla tedy jistě existovaly. Il Professore, jak se Prodimu přezdívá, však nechchtěl vládnout za situace, kdy by se jeho většina mohla opět rychle zhroutit. Už ve středu proto vyslovil požadavek, aby jednotlivé strany koalice Jednota podepsaly jasný závazek o podpoře nové vlády.

Tato jakási nová koaliční smlouva byla dojednána v noci ze čtvrtka na pátek. V podobě dvanáctibodového programu ji předložil osobně Prodi. Svým partnerům v podstatě ultimativně sdělil, že pokud dokument v nezměněném znění neakceptují, on sám z funkce premiéra definitivně odchází. Šéfové všech vládních stran mu vyhověli a pod návrh připojili své podpisy.

Dosavadní ministr zahraničí Massimo D´Alema to zhodnotil jasně: Prodi dostal mandát, aby pokračoval ve vládní činnosti. Nový program zaručuje Prodimu poslední slovo v koaličních svárech. Zavazuje také k respektování mezinárodních závazků země, včetně italské vojenské přítomnosti v Afghánistánu. Spory o ni byly přitom bezprostřední příčinou vládní krize. Dále se v programu hovoří převážně o ekonomických otázkách, jako je pokračování v liberalizačních opatřeních, zlepšování pozice spotřebitelů, snižování veřejných výdajů nebo podpora zaostalého italského jihu. Jedná se tedy o jasný posun nové vlády směrem ke středu. Krajní levici nezbylo než souhlasit, nechtěla-li být příčinou totální roztržky a možného návratu Berlusconiho k moci.

Italská opozice však jednoznačně odmítala, aby Napolitano pověřil sestavením vlády opět Prodiho. Lídr nejsilnější opoziční strany a bývalý premiér Silvio Berlusconi prohlásil, že není možné oživit kabinet, který už napáchal řadu škod. Berlusconi dokonce ani výslovně nepožadoval vypsání předčasných voleb, i když ho v současnosti průzkumy veřejného mínění favorizují. Uvítal by, kdyby byla do čela vlády postavena nezávislá osobnost, která by provedla nutné reformy a teprve poté by šli občané k volebním urnám. Důvodem je zřejmě to, že ani Berlusconiho koalice Dům svobod není jednotná.

Přesnější by dokonce bylo napsat, že tato koalice už neexistuje. Tvrdí to alespoň křesťanští demokraté, kteří se v průběhu minulých měsíců přestali ohlížet na Berlusconiho a začali vést samostatnou politiku. Je to stále politika opoziční, ale od Berlusconiho a jeho spojenců se lišila v tom, že a priori neodmítala dialog s vládou. Zatímco Berlusconi prosazoval politiku nulové tolerance, v italských podmínkách nazývaný "zeď proti zdi", křesťanští demokraté byli ochotni s Prodim jednat například o liberalizaci hospodářství nebo o zahraniční politice. Lídr této strany Pier Ferdinando Casini jasně prohlásil, že pokud by měl být Dům svobod zachován, jeho kandidátem na premiéra v příštích volbách by už nesměl být Berlusconi. To samozřejmě pozici mediálního magnáta oslabuje.

Vládní koalice chce těchto rozporů samozřejmě využít a Prodi naznačil, že by stál o podporu jednotlivých opozičních senátorů. Představitelé stran Vzhůru Itálie, Národní aliance i Liga severu něco takového za své senátory ihned vyloučili, ale Prodiho apel samozřejmě směřoval především na křesťanské demokraty. Vedení této strany se postavilo proti, ale někteří tak nekompromisně nevystupují. Bývalý lídr této formace Marco Follini, který ze strany vystoupil a založil vlastní centristický blok, by byl ochoten o podpoře Prodiho uvažovat. Jeho podmínky ale téměř určitě odmítnou radikální složky koalice Jednota. Ty však na druhou stranu souhlasily s už zmiňovaným posunem vládní koalice blíže ke středu, takže by jim nyní Prodi mohl celkem logicky předhazovat, že by se spolupráci se zástupci centristického tábora neměli bránit. Ale i tak zatím úvahy o možném rozšíření vládní většiny nejsou příliš konkrétní.

Přesto je velmi pravděpodobné, že nová Prodiho vláda by při hlasování o důvěře získala podporu dnešních disidentů. Jeden z nich to už výslovně potvrdil a navíc by pro kabinet jistě hlasovali i doživotní senátoři. Jenže co dál? Kabinet bude resuscitován, ale v současnosti není vůbec jasné, jak by mohl dlouhodobě fungovat. Problém, kvůli kterému Prodi ve středu odstoupil, se totiž velmi brzy objeví znovu.

Bude jistě užitečné připomenout si, co se ve středu v italském Senátu odehrálo. Ministr zahraničí Massimo D´Alema přednesl zprávu o italské zahraniční politice. Ministrova relace přišla ve velmi vypjaté době, kdy byly tři radikálně levicové strany vládní koalice v ostrém sporu s centristy. Strana komunistické přeměny, Italští komunisté a Zelení požadovali, aby ministr zahraničí vypracoval plán rychlého stažení italských jednotek z Afghánistánu. Dále byli tvrdě proti už schválenému rozšíření americké vojenské základny v severoitalské Vicenze.

Ministr zahraničí D´Alema ve své senátní zprávě sice kritizoval některé kroky mezinárodního společenství v Afghánistánu - podle něj se zde spojenci příliš spoléhají na sílu a kladou malý důraz na rekonstrukci země. Vyslovil se pro svolání mezinárodní konference o budoucnosti země, ale ihned dodal, že požadavek na úplné stažení vojáků je zcela mimo realitu a Itálii by zahnal do mezinárodní izolace. Zdůraznil, že není možné ponechat Afghánistán na pospas islamistickým fanatikům. Také v otázce americké základny nevyslyšel krajně levicové námitky a prohlásil, že jednou dané slovo prostě platí. Tady je nutné připomenout, že Spojené státy se ve Vicenze nechystají umístit žádné rakety nebo radar, ale chtějí pouze postavit ubytovací zařízení pro další vojáky. Předchozí vláda Silvia Berlusconiho s tím souhlasila a stejně se vyjádřila i lokální administrativa. Prodiho kabinet toto rozhodnutí pouze potvrdil.

Vedení radikálních stran se už před několik dny zalekla svého nekompromisního postoje a nakonec přislíbila ministrovi svou podporu. Důvod je prostý: jak už bylo řečeno, v průzkumech veřejného mínění nyní jasně vítězí středo pravá opozice, a tak nemají komunisté a Zelení moc chuti vládu bourat. Jenže někteří senátoři ve středu takto uvažovat odmítli a vláda souboj o dva hlasy prohrála. Podle ústavy sice demise nebyla nutná, ale ministr zahraničí D´Alema před hlasováním jasně prohlásil, že bez většiny v zahraničně politických otázkách se vládnout nedá. Premiér Prodi přitakal a svůj mandát složil.

Ale právě tady leží kámen úrazu případné druhé vlády Romana Prodiho. Zanedlouho bude parlament hlasovat o financování tolik sporné afghánské mise více než dvou tisícovek italských vojáků. Proč by měli rebelové v této otázce obrátit o 180 stupňů a Prodiho podpořit? Jeden z nich, senátor společného klubu Strany italských komunistů a Zelených, potvrdil, že při hlasování o důvěře může kabinet s jeho podporou počítat. Avšak v záležitosti financování mise v Afghánistánu vládě žádný bianco šek nepodepíše. Itálie se tak může velmi brzy opět propadnout do politické krize.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .