Slovenská salaš láká davy. Promění se v disneyland?
Na Slovensko Češi odjakživa jezdili za klidem a tichem přírody. Už romantičtí cestovatelé v 19. století popisovali Slovensko jako přívětivou krajinu, kde jsou kromě krásných kopců taky hodní lidé. Slovenští podnikatelé teď přemýšlejí, jak tuhle představu nezkazit, a přitom na ní ještě trochu vydělat.
Na salaši Zbojská začíná další obyčejný den. V sýrárně se připravuje brynza, oštěpky, parenice a v kuchyni zase škrabou brambory, celé kopce brambor. To aby bylo dost halušek pro všechny turisty, kteří dnes přijedou. A oni přijedou, na to je spoleh.
„Někdy je to o duši“
„Přes víkend tu bývá i šedesát sedmdesát aut, což je opravdu hodně – několik stovek lidí za den. Kapacita salaše přitom je padesát míst k sezení uvnitř plus místa na terase, takže někdy je to, jak se říká, o duši,“ přibližuje mi Juraj Mucha, který na salaši Zbojská pracuje v informačním centru.
Horské sedlo, ve kterém salaš leží, je dobře dostupné autem, dokonce sem jezdí i vlak. Na jinak liduprázdné Muráňské planině jsou to unikátní podmínky pro turistiku. „V rámci národního parku – respektive území, které zabírá Muráňská planina – jde asi o jedinou salaš tohoto typu,“ říká Juraj Mucha s tím, že jinou salaš, která by se cíleně zaměřovala na cestovní ruch, v okolí nezná.
Přitom salaš Zbojská byla původně hlavně splněným snem jednoho romantika a o turisty tu moc nešlo. Igor Vlček chtěl znovu postavit salaš jako ze starých pohlednic a jeho manželka Jana, původem z Moravy, jeho sen postupně přijala za svůj. Manžel to tu chtěl udělat tak, jako to bývalo, a lidé to oceňují, říká Jana Vlčková. „Především ti starší jsou opravdu vděční a někteří si tu dokonce i popláčou,“ dodává.
Sýry snědí turisté, na místní nezbývá
S Jurajem Muchou stoupáme do stráně, kde je sýrárna. „Vyrábíme ovčí sýry – parenici, brynzu, oštěpky,“ ukazuje mi paní vedoucí. Co se na salaši vyrobí, to se tu i sní. Turisté jsou hladoví a žádné výrobky na export majitelům salaše nezbývají.
Ústřední budovou salaše je dřevěná chalupa s restaurací pod obrovskou lípou. Mají tu jednoduchý jídelníček – halušky na několik způsobů, jehněčí, zelňačku a další slovenskou klasiku.
„Hospodáři z blízkých obcí nám sem dávají ovce na pastvu. My se jim o ně staráme a na zimu si je zase berou domů. Abychom však stíhali uspokojovat zájem návštěvníků, musí salaš mléko brát i od jiných dodavatelů, třeba z Kysuc,“ doplňuje Juraj Mucha.
Romantika pro každého
Na salaš jezdí romantici v lakýrkách i batůžkáři v pohorkách. Ti první si tu můžou dát dobrou kávu nebo přespat ve stylových dřevěných pokojích. Ti druzí mohou na salaši nechat auto a vyrazit do hor, koneckonců odlehlou Muráňskou planinu mají čeští dobrodruzi rádi. V národním parku jsou jenom dvě turistické útulny a celá oblast má nádech divočiny.
Salaš vznikla bez jakýchkoli dotací, regionálních, státních nebo evropských. Může to být inspirace pro další slovenské podnikavce. O tenhle typ turistiky je evidentně zájem. Jediným nebezpečím je tenká hranice mezi autentickou salaší a disneylandem pro turisty, který už má se slovenskou kulturou máloco společného. To však zatím na salaši Zbojská určitě nehrozí.
Související
-
Tunelová turistika je hazard se životem
Většina z nás vnímá železniční tunely jenom jako krátké přerušení výhledu z okénka při cestě vlakem. Některé lidi však tyhle černé díry v zemi fascinují natolik, že...
-
Drsným mašinfírům v Kysucích vládne žena
Koleje, mašinky a železniční modely imponuje hlavně mužům. Existují však i výjimky. Taky žena dokáže ukočírovat celou lesní dráhu, kde má pod sebou jenom samé chlapy.