Sloužil jako skladiště, banka i věznice. Teď kostelu Ivana Hrozného v ruském Pěreslavli hrozí zřícení
Pěreslavl Zaleský patří k městům takzvaného zlatého prstence kolem Moskvy. Kdysi výstavné a bohabojné sídlo se za více než 70 let vlády komunistické strany změnilo v rozvrácené provinční město, dodnes poznamenané rudým terorem. Ten se zničujícím způsobem podepsal na osudech lidí i středověkých památek nejen světské, ale především církevní architektury.
„Nacházíme se v kostele metropolity Petra v Pereslavli Zaleském. Býval to kostel Ivana Hrozného,“ vítá mě Irina Dadykinová a uvádí mě do místní historie: „Když Ivan Vasiljevič tímto městem projížděl, přišly na jeho manželku porodní bolesti. Rodila v nedalekém Feodorovském klášteře a car Ivan Hrozný se po tu dobu usadil na zdejším knížecím statku.“
S Pěreslavlem a kostelem metropolity Petra Irinu váží rodinná pouta a jedna velká tragédie – pro ni, pro město i pro církev. Je totiž potomkem svatého mučedníka, otce Konstantina Sňatinovského, který v tomto kostele sloužil od roku 1888 do roku 1918.
Toto datum leccos naznačuje. Města se zmocnili bolševici a s nimi poprvé přišly do bohatého a průmyslově rozvinutého Pěreslavle zlé časy.
Mučedník Konstantin
„Předseda místního výboru vystoupil před dělníky a řekl: ‚Víte, sovětské moc je tak silná, že umí kámen proměnit v chléb.‘ Pěreslavlané si to dobře zapamatovali, a když nastal hlad, přišli k dotyčnému bolševikovi, položili před něj kameny a řekli: ‚Proměň je.‘ Úředník utekl oknem a začala vzpoura,“ popisuje bouřlivé události převor Andrej Kulkov.
Přirozenou autoritou pěreslavského lidu a celé Vladimirské gubernie byl otec Konstantin, a bolševici ho proto považovali za vůdce povstání. V březnové noci 1918 si pro něj přišli, odvedli ho a bez soudu zastřelili.
Jeho tělo zahrabali u kostela, ve kterém sloužil. Komunisté se pak tomuto místu i kostelu vyhýbali jako čert kříži, což unikátní stavbu s jehlanovitou věží zřejmě zachránilo před demolicí.
Nejdřív střelný prach, pak plíseň
„Do tohoto chrámu se chodil modlit Ivan Hrozný. Je to památka celostátního významu. Teď je v hrozném stavu, musíme ho zachránit,“ říká odhodlaně Irina Dadykinová. „Dřív tady bylo sucho, skladovali tady střelný prach, byla tu i státní pokladnice – vlastně první banka v Rusku – no a taky věznice,“ dodává.
Pak mi ukazuje vlhkem zvlněnou podlahu. Ze všeho nejdřív je třeba opravit základy, které podmáčela spodní voda z nedalekého jezera. Postupem času vymyla vápenné pojivo mezi valouny, na kterých kostel stojí. Teď je tu vlhko a plíseň.
Demolici unikl, teď nejspíš spadne sám
Rekonstrukce kostela ale naráží na typicky ruské byrokratické překážky. „Pokusili jsme se odkrýt základy a zjistit, jak hluboko sahají. Úřady v Jaroslavli nám ale nařídily zastavit veškeré práce a výkop zasypat. To jsme udělali – a ikonostas shnil, bohoslužby skončily,“ konstatuje Andrej Kulkov.
„Úředníci se bojí cokoli rozhodnout. Když je o něco žádáme, odpovídají: Církev je oddělená od státu, je to vaše věc. Když sami začneme něco opravovat, úředníci okamžitě ožijí a křičí, že je to unikátní kostel a že nic nesmíme dělat bez jejich souhlasu. Bez bumážki nemůžeme zatlouct ani hřebík.“
Otec Andrej i Irina Dadykinová doufají, že se jim bumážky podaří sehnat dřív, než jim neobyčejný kostel Ivana Hrozného docela obyčejně spadne na hlavu.
