Sloní sirotci v Keni mají lidské náhradní rodiče
Každý den zabijí pytláci v Africe stovku slonů. Důvodem je rostoucí poptávka po slonovině. Pokud se tento trend nepodaří zastavit, za patnáct dvacet let by tito obrovští savci mohli v Africe vyhynout. Naštěstí jsou lidé, kteří se slony snaží zachránit. Například ve sloním sirotčinci na předměstí keňského Nairobi.
Malí sloni žárlí a odstrkují mě od svého opatrovníka. Není divu, jsou na něj zvyklí. Muži tráví se slůňaty 24 hodin denně. „Vztah mezi ošetřovatelem a sloním sirotkem je jako vztah mezi dítětem a matkou. Staráme se o ně a oni nás za to respektují,“ nastiňuje Lusigi.
Sloní sirotčinec založila Dame Daphne Sheldricková před více než 30 lety. Dodnes je to jediné zařízení svého druhu v celé africké Keni.
„Slůňata jsou obvykle při příchodu k nám traumatizovaná. Viděla, jak zabili jejich matky, a proto nenávidí lidi. Musíme si proto nejprve získat jejich důvěru. Naštěstí jsou sloni velmi inteligentní. Poznají, že jim chceme pomoci. A jakmile začnou pít z láhve, máme vyhráno,“ popisuje Lusigi.
Odchovat sloní mládě není vůbec jednoduché. Až do tří let jsou slůňata závislá na mateřském mléce. To samozřejmě ve sloním útulku nemají a přijít na správné složení náhražky bylo prý složité. Optimální kombinaci hledali experti téměř 28 let.
„Používáme sojové mléko. Z tuku, který je v kravském mléce, měli sloni zažívací potíže. Do směsi přidáváme kokosový tuk. To je klíč k úspěchu,“ říká hrdě Daphne Sheldricková.
Je čas krmení. Každé odpoledne se odehrává před zraky návštěvníků sloního sirotčince, především místních školáků. Z buše se vynořuje ošetřovatel následovaný skupinkou slůňat. Jen spatří láhve s mlékem, zrychlí krok. Za okamžik už jsou přisáté k dudlíkům. Těm menším musí ošetřovatelé láhve s mlékem přidržovat, ti starší se s nimi poradí sami.
„Mléko musí mít správnou teplotu. Nesmí být ani horké, ani studené. Starším přidáváme do mléka müsli,“ popisuje mlékař Adam, muž zaskládaný stohy plastových mléčných láhví.
Slůňata po krmení odcházejí za svým každodenním programem. V doprovodu svých adoptivních rodičů budou brouzdat buší, okusovat listí z keřů a postrkovat se choboty. Každé tři hodiny se vrátí na krmení, nebo jim ošetřovatelé přivezou láhve přímo do buše. Odpoledne se potom vrátí do svých příbytků.
„Každé slůně má kóji. Dole je lůžko pro slona a nad ním postel pro ošetřovatele. Se slůnětem bývá celou noc, krmí ho každé tři hodiny a také přikrývá dekou. Malá slůňata potřebují být v teple,“ popisuje Lusigi náročnou péči.
Slůňata jsou prý jako děti. „Mají stejné emoce. Trochu mezi sebou soutěží, trochu na sebe žárlí a my musíme dávat pozor, abychom se ke všem chovali stejně. Dokážou číst naše srdce. Poznají, jestli nám na nich záleží, nebo ne,“ domnívá se Daphne Sheldricková, téměř 70letá dáma, která péči o sloní mláďata zasvětila celý život.
Co jí práce s divokými zvířaty dala? „Od slonů se toho můžeme naučit hodně – jak se starají o mladší a slabší, jak jim pomáhají a chrání je, jak je učí. Můžeme se od nich učit odpouštění, vždyť viděli smrt své matky rukou člověka a jsou schopni nám odpustit. A v neposlední řadě nejsou zkaženi penězi,“ dodává.
Jak vypadají pouštní sloni a jak se v Namibii monitoruje jejich pohyb? V čem spočívá projekt bezkonfliktního soužití pouštních slonů s domorodci? Může se do něj přihlásit každý? Potýkají se i v Namibii s pytláctvím a jak se k němu staví úřady? Vladimír Kroc zpovídal Barboru Šilhovou, studentku Vysoké školy obchodní v Praze, která se v Namibii zúčastnila dobrovolnického projektu na záchranu a monitoring pouštních slonů.
