Slíbili mi, že budu moct zpívat Kryla, vzpomíná na začátky v The Tap Tap Ladislav Angelovič. S kým si zahrají na Colours?

Jak je tady v Ostravě?

Ladislav Angelovič: Teplo.

Ano, velmi. Vy tady ale nejste poprvé.

Šimon Ornest: Ne, už jsme tady kdysi jednou byli. Mělo to tehdy velký úspěch, tak doufám, že ho zopakujeme, nejlíp znásobíme.

Čtěte také

Někdo z nás má hendikep, všichni jsme ale postiženi muzikou. Kapela The Tap Tap slaví 25 let

Ředitel autobusu, který nám to dneska všechno otevřel, zažije nový rozměr.

ŠO: Ano, protože úplně nový cover pro něj vytvořil DJ Roxtar, který s námi bude přímo na pódiu. Myslím, že to bude mazec.

Předpokládám, že smluvní dopravní podmínky umíte velmi dobře.

ŠO: Umíme. Ale zase se nějak změnily a znovu začalo docházet k tomu, co jsme si mysleli, že už jsme vymýtili. Tak budeme muset přitvrdit, což je asi s Roxtarem ideální.

Máte velmi specifické podmínky na vaše vystoupení. Začíná to samozřejmě přepravou, která není úplně snadná. Láďo, kolik vás teď aktuálně hraje?

LA: Je nás zhruba dvacet. No a jezdíme autobusem.

Ani na stage to asi není úplně snadné. Spousta hvězd má specifické podmínky. Předpokládám, že vy taktéž, ale není to o tom, že byste chtěli tygří kůži do šatny a že byste chtěli letadlem přivézt vodu z ledovců.

LA: Ano, teď jsem se ptal Šimona, jestli už viděl stage a hlavně jak vypadá nájezd. To mě vždycky nejvíc zajímá. Prý je to dobré.

ŠO: Tygří kůži nechceme jenom proto, že se pod vozíčkama hrozně žoužlá, ale nájezdy vypadaly v pohodě a pódium je tak velké, že by se na něj vešla celá jedličkárna.

Tak příště, to je výzva. Šimone, vy v jedličkárně slavíte kulatiny. Víte to?

ŠO: Nedávno jsme slavili 110 let…

Vy jste tam 30 let. Nebo budete?

ŠO: Neblázněte. Vidíte – tak to oslavíme dneska tady.

Čtěte také

Od brigády na infostánku k hlavní scéně. „Na Colours se mi uzavírá kruh,“ říká Mirai

Tak to oslavte. A The Tap Tap jsou jenom o něco málo mladší. Láďo, kdy jste se vyskytl v The Tap Tap a kdy jste poprvé potkal Šimona Ornesta?

LA: Je to jednoduché. Původně jsem byl normálně ve škole v jedličkárně a Tap Tap začínala jako kroužek. Slíbili mi, že si budu moct zazpívat Kryla. Pak se zjistilo, že nemám hudební sluch, ale přesto jsem chvilku v Tap Tapu zpíval. Naštěstí tenkrát ještě nebyl internet tak rozmáchlý jako dneska, takže o tom nejsou žádné důkazy.

Šimone, kdy jste začal mít pocit, že ten hudební kroužek, na který teď vzpomenul Láďa Angelovič, se mění v něco mnohem většího a že vy coby pedagog nastupující do Jedličkova ústavu začínáte být také hudebním mágem?

ŠO: Věřil jsem tomu od začátku a hlavně jsem se to tak snažil od začátku dělat. Takže tempo bylo, to Láďa může potvrdit, poměrně neúprosné. A dodneška jsem přesvědčený a myslím si, že na Tap Tapu se to docela potvrzuje, že nejcennější přínos má realita v celku lidí, kteří spolupracují na výsledku a každý z nich v něm má nějakou roli.

Je to připravená věc, která ale často vyplývá z původní improvizace.
Ladislav Angelovič o humoru na pódiu

Láďo, ty jsi znám tím, že umíš svým humorem trefit všechno, co je potřeba trefit, doslova na komoru. Je to všechno dílem náhody a improvizace, nebo si svoje humorné vstupy připravuješ?

LA: Je to připravená věc, která ale často vyplývá z původní improvizace. Prostě to, co se osvědčí, pak rád používám. Pomáhá to všem, protože jsme zjistili, že každý rád ví, jak to bude probíhat. A lidi, ačkoli se tváří, že ne, taky mají rádi své jisté.

Tap Tap ale často vstupuje do ne úplně jistých vod, protože to už není jenom orchestr a muzika. Děláte slaňování vozíčkářů z Nuselského mostu, děláte putovní výstavu černého humoru, která se šíří po českých městech, děláte koncerty pro veterány, koncert vlčích máků, šíříte osvětu, staráte se o další lidi, kteří potřebují pomoc, přestože ji potřebujete taky. Těch činností je strašně moc – měli jste divadelní představení Nefňuka v Národním divadle. Kam to ještě může zajít dál?

Čtěte také

Adam Ďurica: Hity už neřeším. Hledám momenty, kdy to jiskří

ŠO: Strop, ke kterému míříme, je dostavba Jedličkova ústavu, vznik takového speciálního vzdělávacího centra s nahrávacím studiem a se střižnami. Protože obraz a zvuk jsme vyhodnotili jako obory, které jsou plně kompenzované technologií, velice ceněné na trhu práce a vhodné i pro lidi se závažným handicapem.

A jinak se snažím s lidmi komunikovat srozumitelně, jednoduše a doufám, že se nám daří zase vracet někam etickou laťku a hodnoty, které nám poslední dobou trošku padají – a padají strměji a hlouběji, než jsme si dokázali ještě nedávno představit. Myslím, že to je škoda, protože dobrý příklad se buduje strašně dlouho, ale ten špatný funguje okamžitě.

Známe to z dálnice. Když auta začnou vyjíždět do vedlejšího pruhu, tak to nevydrží lidi, kteří by to normálně sami neudělali. A to si myslím, že se nám teď děje v Čechách. Musíme se všichni hodně posnažit, abychom to aspoň vrátili tam, kde bylo před pár lety.

Jak se za poslední roky změnila atmosféra v souboru? S jakými pocity odjíždí Ladislav Angelovič z koncertů? A jak The Tap Tap pomáhají válečným veteránům? Poslechněte si celý rozhovor z Colours of Ostrava!