Skutečné cyklistické peklo nečeká v horké poušti, ale v egyptské metropoli
Záměrné vyhledávání dobrodružství je doménou západního muže. Je to bezpochyby důsledek působení renesance. Od té doby se Evropané vydávají na daleké cesty za objevováním neznámého. Dnešní mladí bílí muži i ženy realizují své touhy třeba cestami na kole kolem půlky zeměkoule. U Egypťana ovšem podobná vášeň poněkud překvapí.
Právě jsem na pouštní silnici kousek za Šarm aš-Šajchem předjel zvláštního cyklistu, a tak na chvíli vědavě zastavuji u krajnice.
„Dnska jsem na cestě 91. den. Z Káhiry jsem vyrazil k Suezskému průplavu do Ismáílíje. Pak jsem objel celou nilskou deltu, Alexandrii a oázy v Západní poušti,“ přibližuje svou trasu Núruddín a dál mi vyjmenovává prakticky celou mapu Egypta.
Na fakultě v Káhiře si kvůli cestě odložil celý jeden semestr. Teď už ho čeká už jen Dahab a svatá Kateřina, kde své putování zakončí. „Deset měsíců jsem na cestu vydělával. Taky jsem sháněl všechna povolení –od turistické policie, od ministerstva obrany. Potřebuješ papír s razítkem, kde je uvedené odkud a kam jedeš,“ vysvětluje.
Musím se tomu smát. Egyptská středověká byrokracie má políčeno i na vlastní cyklisty. No přeci ho nemůžou policisté tohle zjevení jen tak nechat projet!
Život na kole
„Nejdřív jsem spal v hotelech. Pak jsem si ale zvyknul spát ve stanu někde u cesty a hodně také u lidí, kteří mě zvali na nocleh domů,“ svěřuje se student. Po cestě ho pokousali psi, dvanáctkrát píchnul, a vesničané si prý mysleli, že vykupuje staré harampádí. Při pohledu na kolo ověšené vším možným je docela chápu.
„Tady mám s sebou oblečení, plynový vařič, kastrůlek, konvičku na čaj, tady mám laptop, nářadí, pumpičku, náhradní duše, nabíječky,“ ukazuje. Divím se, že s sebou táhne i tenisovou raketu. „Ne, to je ukulele, na to jsem si drnkal po večerech,“ směje se.
Núruddín ještě přifukuje, protože teplota vzduchu spadla pod 35°C, a já už mu přeju šťastný zbytek cesty.
Káhira je dopravní džungle
O pár měsíců později potkávám Núruddína v Káhiře. Tentokrát jsem na kole i já. Je to ale trošku jiný cyklistický zážitek než na prázdné silnici v poušti.
„Tady musíš dávat strašný pozor. Řidiči vůbec nekoukají napravo ani nalevo. Do toho obrovské díry ve vozovce, lidé prudce otevírají dveře aut, aniž by se podívali do zrcátka,“ varuje zkušeně Núruddín.
Žádné cyklostezky v Káhiře nejsou. Těžko je taky čekat ve městě, kde neznají ani přechody pro chodce a kde se řidiči jen pomalu učí, co znamenají barevná světélka na semaforech. Núruddín přesto jezdí denně na kole na fakultu.
Boj o přežití
Stojíme na široké ulici, kterou se valí řeka aut a motorek. Jezdí se tu takzvaně na klakson, což cyklisty docela znevýhodňuje. Dávám si od Núruddína poradit, jak odbočit vlevo.
„Ukážeš rukou, a když začne auto vedle přibrzďovat, pomalu se před něj posuneš, a pak zase před další. Když je to beznadějné, zastavím napravo a prokličkuju pak s kolem jako chodec,“ radí zkušeně.
Jedeme se kousek projet a je to peklo. Zprava do mě málem vrazil taxík, teď mi udělal nepříjemnou myšku troubící motocyklista a tady mě tlačí na obrubník řvoucí smradlavý káhirský autobus.
Núruddín se prý snaží iniciovat budování káhirských cyklostezek, ale já si to nějak vůbec nedovedu představit.
