Šimon Pánek: Katastrofa ve Venezuele je obrovská. Počet obětí zemětřesení poroste do desítek tisíc

Už ve čtvrtek jste vyhlásili sbírku. Kolik se podařilo vybrat? Jak dlouho počítáte, že sbírka ještě bude trvat?

Dnes odpoledne bylo na sbírce SOS Venezuela necelých 6 milionů korun a další přibližně 3 miliony, o kterých víme, že věnují instituce, nadace. Jako perlička se dá říct, že Fordova nadace, která sídlí ve Spojených státech a se kterou spolupracujeme, nás oslovila, že nám přidá finance právě na práci ve Venezuele. Takových bude pravděpodobně víc.

Čtěte také

Dopady zastavení americké humanitární pomoci budou citelné. Revize se dělají méně hrubě, míní Pánek

My máme totiž v oblasti regionální kancelář v Kostarice, která není daleko. V týmu máme i Venezuelanky a Venezuelce v Kostarice – jsou to emigranti, nicméně mají kontakt s tou zemí. Máme partnerské organizace i vzdálené spolupracovníky přímo v zemi, takže nějaká operační kapacita tam je. Uvidíme, jak budeme pokračovat.

Co se sbírky týče: je málo informací o tom, co se opravdu děje. Ono těch 1 500 obětí vypadá, že je to spíš omezená katastrofa.

Na druhé straně jsou tam desetitisíce pohřešovaných.

Přesně tak. Čísla pohřešovaných se pohybují někde kolem 50 tisíc, někdy dokonce 70 tisíc lidí a je velmi pravděpodobné, že značná část pohřešovaných je pod troskami. Ale právě proto, že země nefunguje, vláda nekoná, nechala lidi na holičkách, nepoužila ani armádu... A zahraniční týmy nikdy svým objemem nemohou nahradit domácí. Musíte tam něco dostat letadly. Tak je pravděpodobné, že počet obětí poroste přinejmenším do malých desítek tisíc. A to už je obrovská katastrofa.

Klimatická změna a lidská práva

Člověk v tísni působí v řadě zemí. V minulých týdnech jste avizovali, že otevřete pobočku ve Spojených státech, konkrétně v Chicagu. Proč?

Protože jsme globální organizace. Máme už pět let svoji kancelář v Londýně, která pracuje částečně s vysokými školami, částečně s britskou vládou a s některými nadacemi. Podobně to chceme zopakovat ve Spojených státech.

Není to tak, že bychom z Česka chtěli s humanitární pomocí směřovat do Spojených států. Ale třeba některé vzdělávací a komunikační programy, jako náš filmový festival Jeden svět o lidských právech nebo Jeden svět na školách, použití audiovizuálních materiálů pro výuku různých složitých témat, jako je třeba klimatická změna nebo sociální vyloučení nebo lidská práva, anebo také aktivní občanství a mediální výchova, kritické myšlení – zdá se, že to jsou programy, u kterých bude zájem je pilotovat i ve Spojených státech, za peníze Spojených států. Tam je potřeba najít někoho, kdo to bude financovat, nikoli vláda.

Čtěte také

Příběhy Amazonie. Poslechněte si nový reportážní seriál Jana Kaliby přímo ze srdce ohroženého pralesa

Důvod je ten, že ve Spojených státech je celá řada jednak univerzit, které se zabývají zejména rozvojovou, ale i humanitární tématikou. U rozvojových věcí jsou univerzity velmi daleko v nových technologiích, přístupech, a my chceme být maximálně inovativní.

Já vždycky říkám, že se snažíme míchat jakéhosi ducha Člověka v tísni, ducha skromnosti, respektu k těm, se kterými a pro které pracujeme. A sebevědomí vůči překážkám, které nám stojí v cestě, abychom mohli lidem dobře pomoci a posunout je dál. A prostě Amerika zůstává centrem inovací.

Druhý důvod je i ten, že v Americe jsou desítky a desítky soukromých a korporátních nadací, které financují podobné aktivity, jaké my děláme po světě. Pokud v Americe nejste, tak se nemůžete dostat na jejich mentální mapu, nemůžete se stát jejich partnerem. Takže i proto. A proč Chicago? Je to město s největší českou stopou, která kupodivu doteď funguje. V Chicagu jsou spousty lidí, kteří mají vztah k ČR, k minulosti, zároveň jsou to lidé, které zajímá svoboda, demokracie a pomoc po světě. Proto jsme vybrali Chicago. Pobočka je zatím zaregistrovaná. První právní kroky proběhly v Americe. Dalším krokem je, že musíte požádat o registraci k daňové výjimce…

Pomoc v Gaze

Člověk v tísni se stal první českou humanitární organizací, které se podařilo získat jak izraelskou, tak palestinskou registraci a může tak pomáhat přímo v pásmu Gazy. Jak složité bylo získat tyto registrace? A která byla obtížnější, ta palestinská nebo izraelská?

Já bych řekl, že ta izraelská, byť osobně jsem jednání nevedl. Vedl je především Marek Štys, šéf našeho humanitárního týmu, který řeší takové situace. Ale uvidíme, co to znamená. Ono je to tak, že jsme získali registraci jako nová organizace. Naopak celá řada zavedených organizací, u kterých bych řekl, že lze věřit tomu, že postupují profesionálně, čestně a kvalitně, jako třeba britské, německé a další organizace, tak ty registraci ztratily. Takže to může být tak trochu i určitá hra: nováčkům registraci dáme, a těm, kteří tady byli déle a mají tady hodně lidí, tak ji sebereme. Uvidíme, co bude za rok.

My jsme zprostředkovaně v Gaze pracovali přes mezinárodní partnery a místní partnery samozřejmě už od roku 2024, takže dva roky zhruba. Teď už tam můžeme pracovat napřímo. Měli jsme tam první průzkumnou misi, nebo jak to říci. Jedna věc je registrace, druhá věc jsou pak povolení pro konkrétní lidi, rotace tam a zpět, konvoje, které mají nějaké zabezpečení.

Čtěte také

Farmaceutka z Gazy: Blokáda pomoci byla půl roku absolutní. Po návratu jsem své kolegy nepoznávala

Ta práce je nesmírně obtížná a nebezpečná pořád. Ale po těch dvou letech, kdy jsme podporovali především výživu dětí, tzv. nutriční centra a volnočasová centra, nebo spíš psychosociální centra, taková odlehčovací pro děti, tak teď s pokračujícím příměřím je snaha přece jen rozběhnout standardní vzdělávací služby – protože představte si, že děti zůstávají roky bez školní docházky. Takže to poslední, co kolegyně a kolegové rozhodli, že budeme financovat na místě, jsou přechodná vzdělávací centra.

Školy samotné nefungují: buď jsou poškozeny anebo v mnoha školách jsou vnitřní uprchlíci. Toto jsou vlastně centra, která jsou zřízena v budovách, částečně často kombinovaná se stany, ale reální učitelé a učitelky tam učí děti, které tím pádem dochází v zásadě pětkrát týdně na vzdělávací proces. V tuto chvíli máme 1000 dětí a v tom programu se bude pokračovat celý příští školní rok.

Bohužel, česká vláda zastavila prakticky veškerou humanitární pomoc do světa. Zatímco před nástupem této vlády a ministra Macinky celková česká pomoc na celý rok a celý svět představovala asi 200 milionů korun, což samo o sobě je droboučká částka, teď je to zhruba třetina a týká se jen některých vybraných projektů. Takže financování české vlády, které jsme měli loni na práci v Gaze, jsme ztratili. Tím pádem zbývá SOS Gaza, to znamená výzva lidem, firmám, institucím, aby si uvědomili, že situace v Gaze je opravdu strašná. A pokud člověk nesouhlasí s tím, co se tam děje, nebo pokud chce aspoň trochu pomoci těm, kteří jsou na tom malém území v několikaleté trvající válce, tak je to možnost, jak přispět, a pro nás možnost, jak přece jenom o trochu rozšířit českou pomoc dětem v Gaze.

Jak se mění potřeba pomoci Ukrajině? A jak složité je dostat pomoc do zemětřesením zasažené Venezuely? Poslechněte si celých Dvacet minut Radiožurnálu.