Shakespeare je trénink proti Alzheimerovi, usmívá se Václav Kopta. Na které představení vzpomíná jako na „shakespearovské harakiri“?

Václav Kopta, herec, moderátor, textař, který před časem zakotvil v Českém rozhlase na Dvojce ve Vypravěčích, v Zlatých časech...

No, ono už to bude 350 dílů Zlatých časů... To je mnoho let, co jsem zakotvil. (směje se)

Pořád to točíte doma?

Pořád, jak se říká home office, tak já mám home rádio. Je to takové privilegium. Vzniklo to pochopitelně v časech covidu, kdy bylo komplikované se dostavit do studia, všechno bylo složité. Honza Městka, místní technik, mistr nad mistr, mě naučil ovládat zařízení, které je schopné to díky kvalitnímu mikrofonu a záznamu přenášet pomocí paměťové karty. Je to zázrak. A já ve spolupráci s dramaturgem posílám týden co týden... A Martin Jonák to sestříhá. Bez Jonáka by nebylo Zlatých časů, Martin je mou velkou oporou. Když se domluvíme na pokračování, musím trvat na tom, že budeme dělat spolu.

Čtěte také

Řidiči autobusu jsou „spidermani“ mého dětství, srovnává Václav Kopta. Na Kampě nově ztvárňuje Wericha

Takže váš dům na Hanspaulce má kromě jiného i dobrý zvuk?

Zdá se, že ano. Vyrábím ten pořad v pracovně mého dědečka, spisovatele Josefa Kopty, kde je původní vybavení z konce 20. let, a zřejmě to tomu svědčí, protože i muziku vybírám takovou hodně oldies. Stylově z toho mám velkou radost a upřímně vám řeknu, že to patří mezi moje nejoblíbenější činnosti, pokud jde o pracovní život. Mám to moc rád.

Hrajete dneska někde?

Dneska je ještě poslední rekonvalescenční den. Od zítřka, když to počasí dovolí, než se vrátím do představení Marta, bych měl odehrát ještě tři představení Williama Shakespeara Marné lásky snaha na Malostranském náměstí na nádvoří HAMU. Moc se tam těším.

Hráváme tam už léta. Už jsem na Shakespearovkách potřetí. Dřív jsem dlouhé roky hrál v představení Sen noci svatojánské, pak ve Večeru tříkrálovém a teď jsem v představení Marné lásky snaha – mistr Boyet, diplomat.

Jak se učí Shakespeare? Když už je to potřetí, máte už mozek nastavený a spojený s mluvidly a s Hilského texty?

Když se budeme bavit třeba o vzpomínce na představení Sen noci svatojánské, tam jsou tři řemeslníci, takové bodré lidové postavy. Jednoho hrál Marek Daniel, druhého řemeslníka Pepa Polášek, já toho třetího. Kluci vyrostli na improvizačních scénách a to byla velká divočina. Marek Daniel s Pepou Poláškem... myslím si, že z pohledu pana profesora Hilského to bylo poměrně brutální, jak to nazvat, shakespearovské harakiri. (směje se)

Čtěte také

Divadlo je jako rodina, říká Sára Rychlíková. Jak se připravuje na shakespearovské slavnosti?

Textu jsem tam tolik neměl, ale hrál jsem na piano a představení jsem improvizačně doprovázel. Trochu trénink shakespearovské paměti přišel při panu Tobiášovi, to byl Večer tříkrálový. A Boyet – ano, to je typická shakespearovská postava, dlouhá souvětí, která si člověk musí přečíst opravdu několikrát, aby získal přehled o smyslu věty.

A víte, já jsem byl 30 let v Semaforu. Tam jsme Shakespeara tolik nehráli. (směje se) Naučil jsem se tam skvěle hrát boogie woogie na piano, krabičky v divadelním klubu a házet šipkami a dobře pointovat vtipy, protože jsem se díval přes rameno těm nejlepším. A najednou Shakespeare.

Je to troufalé, ale beru to jako trénink proti všem chorobám, které už brzy vezmou za kliku, jako je Alzheimer, skleróza a podobně. Skutečně herecká paměť, to věčné učení se, memorování údajně slouží jako slušná mozková hygiena.

Co ve vás je po tátovi? Básnické střevo? Vy ale nevěříte na genetiku...

Na genetiku nevěřit by bylo hloupé, ta funguje. Ale já si nejsem úplně jistý, že věci talentu nebo schopnosti uvádět slova do rýmů souvisejí s genetikou. Je to přece jenom věc často řemeslná a člověk musí mít invenci a fantazii. Pochybuju, že by tohle mohlo být v genetické výbavě. Spíš si myslím, že je to dáno tím, co dělají všechny děti – dívají se přes rameno svým rodičům a zajímá je, co táta dělá.

Mám teorii, že kdyby můj táta byl výborný truhlář, ke kterému by si lidi chodili pro hezký nábytek a kvalitní zboží, a já se mu celé dětství díval přes rameno, jak hobluje dřevo nebo něco dává dohromady, pravděpodobně by mě to táhlo k řemeslu. To je normální. Proto je tolik hereckých, lékařských dynastií – souvisí to s tím.

Proto se domnívám, že mě to svedlo i k tomu psacímu stolu, i když jsem se skutečně nikdy profesí za textaře nepovažoval. Jsem vystudovaný herec, živím se jako herec. A že jsem občas tu a tam něco napsal, je takové cudné. Když totiž máte v rodokmenu takového předka, o kterém vám pořád říkají: Tvůj táta, panečku, to byl textař, ten toho napsal! – je to svatá pravda –, nebudu přece soupeřit s takovým silným odkazem. Respektuju to a občas prostě něco napíšu.

Bavíme se o tatínkovi a nebavíme o mamince.

To je taková nespravedlnost světa. Už jsem si na to zvykl. Jsem vděčný, teď i vám, když na to přijde. Dle svědků jsem maminka povahou. Rád se zaobírám vzpomínkami na mámu, byla s ní legrace, byla to svatá žena. Ne nadarmo se jí říkalo „Jana spící panna“ tady v rozhlase, kde pracovala jako střihačka. Byla báječná, taková tichá síla, která tu často rozburácenou hladinu rodiny vedla vždycky do nějakého přístavu. Byla to moje jistota. Rád na ni vzpomínám. Nebýt maminky, nejsem tím, kým dnes jsem.

Přemýšlel někdy, že by opustil dům na Hanspaulce? A co oceňuje na moderátorovi Karlu Šípovi? Poslechněte si celý rozhovor.