Sever Izraele v těchto dnech připomíná alpské louky. Za dva měsíce nebude po svěží kráse ani stopa

Podél cest kvetou rostliny, které by se stejně dobře vyjímaly i na alpské louce
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Podél cest kvetou rostliny, které by se stejně dobře vyjímaly i na alpské louce
0:00
/
0:00

Suchý Blízký východ má letos nadprůměrný přísun vody z dešťových srážek. Tuto zimu vydatně pršelo a sněžilo v Egyptě, Libanonu i Izraeli. V důsledku tvrdých kroků proti šíření koronaviru si ale Izraelci těchto krás moc neužijí. Cizinci se po uzavření hranic do země ani nedostanou. Blízkovýchodní zpravodaj Štěpán Macháček stihl oblast navštívit těsně před přijetím nouzových opatření.

Časné jaro je na Blízkém východě nejkrásnější období. Na Golanských výšinách je krajina pronikavě zelená, posetá velkými barevnými rozkvetlými skvrnami. A pod horou Hermon, na které je ještě vidět sněhová pokrývka, doslova prýští ze země říčka jménem Banjás.

Zorganizovaná divočina

Pán v pokladně s lístky do zdejší rezervace mi na mapě ukazuje možné pěší trasy podél vody. Všechno je perfektně připravené, v Izraeli jsou totiž zbytky divočiny pěkně zorganizované.

„Je tady hodně schodů, ale je to v pohodě, můžete si každou chvíli odpočinout,“ uklidňuje mě Eran, který sem se svou těhotnou manželkou přijel na výlet ze 150 kilometrů vzdáleného Tel Avivu. Na ramenou nese pětiletou dcerku.

„Teď je ten nejlepší čas pro návštěvu. Všechno je zelené, rozkvetlé, všude je spousta vody. Za dva měsíce už bude všechno žluté,“ vysvětluje, proč je předjaří nejlepší období na výlet.

Jako pod alpským vodopádem

Sestupuju až na dno doliny. Tady začíná zavěšený chodníček, který vede kaňonem říčky Banjás. Právě v tuto roční dobu si tu člověk může připadat jako někde v alpském podhůří.

Kaňonem říčky Banjás vás provede zavěšený chodníček

Průrvou se tu valí neskutečné množství vody. Stéká sem z hory Hermon, kde o nějakých dva a půl tisíce metrů výš postupně roztává velké množství sněhu. Je to krásná, úplně čistá, napěněná voda. Myslím, že příznivci adrenalinových sportů by si tu přišli na své, akorát že správci parku by jim splouvání asi nedovolili.

Jak se člověk blíží k vodopádu, začíná na něj sálat extrémně chladný vzduch, který kontrastuje s okolní skoro třicetistupňovou teplotou. Teplota vody zkrátka odpovídá tomu, že přitéká přímo z tajícího sněhu.

Za krásou nemusíte létat po světě

U vodopádu se shlukují a fotí výletníci, mezi nimi také paní Tamar s manželem. Oba jsou už v důchodu. „Je to asi legrační nazývat tohle řekou, zvlášť když jste z Česka, ale je tu celoroční proud vody,“ směje se paní Tamar.

Letošní zima na Blízkém východě byla na srážky bohatá, a tak jsou koryta řek plná svěží vody

Dáváme se do řeči a stará paní mi po chvíli s úsměvem prozrazuje, že zná důvod příchodu koronavirové epidemie. „Myslím si, že se šíří proto, abychom objevovali krásy ve svých zemích a nelétali za nimi do zahraničí,“ usmívá se optimisticky.

„Pro Izraelce je nejatraktivnějším cílem voda. A v těchto dnech jsou koryta plná, protože tahle zima byla skvělá. Tahle říčka je jednou ze tří, jejichž soutokem kousek odtud vzniká řeka Jordán.“

Stopy minulosti v krajině

Po cestě podél kaňonu říčky Banjás krásně zpívají ptáci, voní pestrobarevné kvítí luk, zurčí bystřinky… Je to prostě blízkovýchodní jaro v úplném rozpuku. A tamhle v dálce nade mnou se tyčí krásný, majestátní křižácký hrad Nimrod.

Jak je zvykem v izraelských národních parcích, i tady se s přírodou mísí historie. U mohutných pramenů Banjásu, které vyvěrají z vysoké skály, jsou zbytky Panova chrámu, ostatně odtud i jméno řeky.

A kousek pod ním pak základy starověkého města Caesarea Philippi – římský most nebo kamenný vodní mlýn. Je tu ale i mešita a další stavby upomínající na to, že ještě před třiapadesáti lety se tato místa nacházela na území Sýrie. Zapomenout na to nedají ani minová pole v okolí, i když dnes jsou už naštěstí řádně označená.

autoři: Štěpán Macháček, Anna Duchková|zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Odebírat podcast

Související