Sergej Machonin: Příběh se závorkami (Alternativy)

Narodil se 29. prosince 1918 v Moskvě, ale ještě jako batole se svými rodiči přicestoval do Československa. Dětství a mládí prožil v Prostějově, kde vystudoval střední školu. V knize líčí mladá léta plná kulturní dychtivosti a kvasu, kterým překypovala hanácká metropole Prostějov v období první republiky. Barvitě vykresluje rodinné prostředí, dobovou atmosféru a životní styl malého města i první kulturní zážitky. Dozvídáme se také o kořenech otcova rodu, zachycuje různé děje a osobnosti, které ovlivnily jeho dospívání.

Sergej Machonin|foto: autor neznámý,ČTK

„Co je politika, nám vysvětlil poprvé v životě názorně pan řídící Švarc, když jsem chodil do druhé obecné: Nakreslil na tabuli velikánské písmeno K, potom šel k umyvadlu, vzal bílý plechový džbán s uchem, to byla obligátní rekvizita v každé třídě, popošel k tabuli a chrstl na písmeno K chlístanec vody; K pobledlo a voda crčela po tabuli dolů. Pan řídící vzal dlouhé ukazovátko, ukázal na tabuli a řekl, že politika je politý ká. Hladil si bříško, na němž mu do oblouku mezi knoflíkem a kapsičkou na vestě visel řetízek od hodinek, smál se a s ním celá třída. Jinak jsme zatím o politice nevěděli nic.

Ani o svobodě jsme toho moc nevěděli. To slovo patřilo spíš jen jako každoroční náležitost ke školním besídkám a později k oslavám a lampiónovým průvodům 28. října. Na lampiónové průvody jsme chodili rádi a ta ‚svoboda‘ k nim patřila. Že ji žijeme, jsme nevěděli.“

V mládí se nechal zapsat na lingvistická studia na Filosofické fakultě UK v Praze, obor čeština-němčina, ovšem za účast na studentských akcích byl vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Poté až do konce války pracoval jako úředník.

Hned po osvobození v roce 1945 pokračoval Sergej Machonin ve studiu. Vystudoval srovnávací slovanské literatury na FF UK, po válce nastoupil jako redaktor do nakladatelství Mladá fronta, v letech 1950–1953 působil jako dramaturg Realistického divadla, poté zakotvil v Literárních novinách, kde jako redaktor setrval až do jejich zákazu roku 1969. Byl také dramaturgem filmového studia Barrandov a redaktorem Divadelních novin.

Ve svém textu se snaží mimo jiné zachytit pohled na někdejší svět a sebe v něm. Sebekriticky zkoumá příčiny, proč uvěřil socialistické doktríně a věřil ve vybudování nové spravedlivější společnosti. A zachycuje proces, kterým se prodíral během normalizace.

„Vše je soustředěno k nesentimentálnímu popisu onoho procesu, jímž se zralý muž prodíral ze svých iluzí k vnímání světa už ‚jiným‘ rozumem a ‚jinýma‘ očima, procesu, jímž došel intelektuálně poctivě sám k sobě. Neobchází svá mladistvá, naivně sebevědomá kritická stanoviska, protože jinak by znevěrohodnil své rozpoznávání a rozlišování. Nijak se nešetří, ale není ochoten mhouřit oči ani nad přisluhovačstvím, převlékáním kabátů či drzotou a nestoudností druhých“ (lit. kritik M. Jungmann).

Účinkuje Jan Vlasák |foto: Elena Horálková

„V příběhu mého psaní a v příbězích hrozivého počtu lidí v tehdejším světě i ve světě dnešním mi teď nejde o umění a jeho interpretace, ale o indoktrinaci zločinu a návod ke zločinu, obsažené v pojmu třídní nenávist. Byl to v Sovětském svazu a od Února i u nás běžný, samozřejmý, až banálně všední pojem politického slovníku na schůzích – a nejen komunistických – v novinách, v budovatelské literatuře, v teoriích stavitelů nového světa. O třídní nenávisti se mluvilo jako o samozřejmosti, jako o toaletní náležitosti. Ten pojem se stal frází, floskulí bez obsahu. Socialistické humanisty vůbec nenapadlo zamyslet se nad reálným obsahem těch dvou slov. Trvalo mi dějinnou chvíli, dnes sobě samému neomluvitelnou, než mi někdy po Stalinově smrti začal docházet obsah té třídní filologie zbanálnělé ve frázi.

V Romeovi a Julii zabíjela nenávist mezi rody. Tady zabíjela nenávist ordinovaná znovu a znovu, dál a dál na marxistických školeních mezi svačinou a večeří hodným lidem, kteří by neublížili ani kuřeti.“

V době tzv. normalizace se někdejší člen KSČ a přední představitel oficiální kultury stal disidentem. Jako jeden z prvních podepsal Chartu 77 a podílel se na samizdatových aktivitách. Mimořádné lingvistické nadání a smysl pro jazykovou kulturu mu umožnily překládat z ruštiny, němčiny, francouzštiny, italštiny, bulharštiny, srbštiny, i polštiny. Pod cizími jmény se živil jako překladatel a soukromě vyučoval jazyky, na čas jako hlídač v Národní galerii. Po listopadu 1989 se vrátil k redakční práci v obnovených Literárních novinách.