„Sebevražda? Povolení uděleno!“

6. červenec 2015
Encyklopedie Radiožurnálu

Spáchat sebevraždu „s úředním posvěcením“ bylo možné v době antiky. A to i přesto, že zpočátku Řekové i Římané s ostatky sebevrahů nenakládali zrovna v rukavičkách. Známé jsou zákony Théb, Sparty, Atén i Kypru, které svého času nařizovaly, aby mrtvoly sebevrahů byly s useknutýma rukama zakopány za městem v neoznačených hrobech.

Časem ale řecká města začala k sebevrahům přistupovat vstřícněji. Nešťastníci, kteří toužili vzít si život, mohli požádat městský senát, aby jim jejich počínání povolil. Pokud je k činu vedly „dostatečné“ důvody, nemuseli se ze strany úřadů bát posmrtného odsouzení.


Na přelomu letopočtu se pod vlivem stoicismu páchání sebevražd dostalo dokonce takříkajíc do módy. Někteří tento dobový trend nazývají doslova „sebevražedným šílenstvím“. Lidé tehdy dobrovolně umírali z morálních důvodů. Jedním z nejznámějších sebevrahů římského císařství je i filozof Seneca, který se proslavil mimo jiné větou: „Zemřít znamená uniknout nebezpečí špatně žít.“

Ve středomořské Massilii, dnešní Marseille, dokonce platil zvyk, že člověk, který před městskou radou dostatečně obhájil důvody svého rozhodnutí zabít se, dostal k tomu účelu jed na obecní útraty.

Římské právo se inspirovalo řeckým příkladem. Motivace „uchazečů“ o sebevraždu posuzoval římský senát a udílel povolení těm, kteří se rozhodli odejít ze světa z chvályhodných pohnutek. Třeba kvůli tomu, aby nepřišli o čest. Povolení naopak nedostali jedinci plánující zabít se ze strachu před trestem – například zběhlí vojáci.

autor: Tomáš Dufka
Spustit audio