Sebevědomí žen zůstává po léčbě rakoviny prsu hodně pošramocené, říká Pazderová z organizace Bellis

Proč se zaměřujete právě na ženy do pětačtyřiceti let?

Pokud ta nemoc přijde v tomto věku – máme tam sice těch pětačtyřicet, ale máme mezi sebou i padesátnice – je to o tom, že jsme v produktivním věku. Pokud žena onemocní takhle brzy, řeší řadu specifik, jako je těhotenství – řada žen je diagnostikovaná právě v těhotenství – nebo naopak děti po léčbě ještě plánuje. Hodně se řeší rekonstrukce, vztahy, vůbec i intimní otázky té nemoci. Velmi důležité je ale také to, že po onkologické léčbě zůstanou trvalé následky a když je té ženě třicet či pětatřicet, musí se s nimi poměrně dlouhou část produktivního života potýkat. Jsou jimi třeba únavy, lymfedémy, bolesti kloubů a další různé následky.

Jakou máte na ten svůj projekt odezvu? Jak vypadá ten kontakt – ženy se vám nejdříve vyhýbají, mají pocit, že to všechno zvládnou, a pak teprve se ozvou?

Čtěte také

Rakovina prsu je u mladých žen vzácná, o to však nebezpečnější. O životě a smrti často rozhoduje jen včasná diagnóza

Ono je to různé. Máme tým, který ten projekt zastřešuje, já ho jenom vedu. Mám ale skvělé kolegyně: v Alianci žen s rakovinou prsu a v belliskách se snažíme poskytnout podporu každé ženě, která ji potřebuje. Někdo ji potřebuje od začátku, protože se na začátku úplně zhroutí.

Jsou ale i ženy, které mají pocit, že to prostě zvládnou, vidí všechno až extrémně růžově a sluníčkově. Potom ale často přijde doba – často po skončení všech těch nejdůležitějších fází léčby, jako je chemoterapie, ozařování a operace, kdy přichází hormonální léčba nebo už ta žena skončí s léčbou – říká se tomu remise, v té době ženy dostihne ta psychika. Najednou se chtějí vrátit do toho života, do toho dne, kdy jim byla sdělena diagnóza, ale ono to tak úplně nejde. Je potřeba s tím pracovat, tu nemoc tak nějak přijmout, život si v prioritách přenastavit tak, aby šel dál žít i s tou nemocí. Tady se na nás ženy často obracejí, protože zjistí, že by potřebovaly mluvit s někým, kdo to má za sebou; potřebují třeba kontakt na nějakého odborníka nebo využijí našich služeb terapeutického pobytu. Děláme i různé benefice a charitativní přehlídky, kde se snažíme pracovat se sebevědomím té ženy, které zůstane hodně pošramocené.

Jak je to s tím sebevědomím a ztrátou ženství, nejenom během té léčby, ale i po ní?

Je to obrovské téma a jedna z nejtěžších věcí. V průběhu léčby žena nějak přijme, že jí vypadají vlasy, že asi řasy a obočí půjdou pryč, že možná nějaké kilo přibyde. Prso – přijde o něj, nepřijde – zůstane jizva. Je to obrovský zásah do ženské integrity, protože prsa a vlasy jsou symboly ženskosti. Obzvlášť v dnešní době je na to dáván obrovský apel.

Čtěte také

S klientkami prožíváme to, co jsme prožily samy, říká zakladatelka Mamma Help. Pomáhají ženám s rakovinou prsu

Ta žena se cítí fyzicky velmi vyčerpaně, může o to prso přijít, zůstane tam velká jizva. I když podstoupí rekonstrukci prsu, tak to není jako augmentace, zvětšení prsu – vždycky tam ta jizva zůstane. Prsa pak nemusí úplně ideálně vypadat, může tam po ozařování zůstat nějaká deformace. A ty ženy to opravdu těžce nesou, uzavírají se do sebe a jednoduché to opravdu není, protože dnešní svět vede ženy k dokonalosti: svět Instagramu, kde se každý vydává za krásnějšího, než je. Je to hodně těžké.

Já jsem si ale našla partnera po léčbě a můj muž je na mě hodně hrdý. Vždy mě dojímá, když říká, že vůbec nechápe, že jsem dokázala to, co jsem dokázala a že ty moje jizvy má rád, protože mu to připomíná, jakou hrdinku doma má. Já to pak říkám těm holkám: že dokud toho partnera nepoznají, nemohou vědět, jestli je bude chtít takové, jaké jsou. A pokud ten chlap za to stojí, tak určit bude, o tom jsem přesvědčená.