Sebelítost je jako alkohol – na chvilku pomůže, ale pak je to o to větší propad, říká Josef Formánek. Co až s novým vztahem zjistil o lásce?

Zamilovaný poutník. Je tam spousta úvah o lásce. O té, která je v nás, a o té, která směřuje k jiným lidem. Ale na straně 40 jsou takové stručné čtyři řádky. Jak psát o vznešené lásce? Co psát a nelhat? Co žít a nerdít se? Co chtít a neklopit zrak? Jaká je odpověď?

Čtěte také

Mám zvláštní schopnost poznat v lidských příbězích pravdu, všímá si spisovatel Josef Formánek

Že jsem si sám pro sebe říkal, že pokud chci psát o takovém tématu, musím psát jenom pravdu a zároveň to žít. Protože mám pocit, že o některých věcech nejde žertovat. Nebo nejde si je jenom půjčovat, protože je teď potřebuju. Mohl jsem dát Davidu Zajícovi to, co je v knize, protože mi osud poslal do cesty někoho, o kom jsem vůbec netušil, že ho potkám. Akorát že jsem z toho měl rozporuplné pocity, protože jsem potkal bytost o mnoho let mladší. A říkal jsem si, že nejsem blázen, abych si našel mladou ženu a byl všem pro smích...

Pardon, když se tohle stane ženám v mém věku, říká se něco o staré stodole a požáru a všechny tyto blbosti.

Stejně jako já i David Zajíc si to nechtěl připustit a chtěl mít od toho odstup. Ale, jak jsi říkala, stará stodola dobře hoří. A když budu mluvit o alter egu Davidu Zajícovi, on si během té tříměsíční poutě sám pro sebe řekne: A co bys jako chtěl? Dostal jsi to, cos chtěl. Dostal jsi bytost, která tě naučila něco jiného o lásce, než jsi do té doby znal.

Já jsem si vždycky celý život myslel, že láska jsou rozchody, usmiřování, SMSky: „ano“ / „ne“ / „mám tě ráda“ / „nemám tě ráda“... A já a respektive i alter ego David Zajíc nakonec zjišťuje, že ne, že láska může být mír. Láska může být mír sám se sebou, s tím druhým, že se na něj bez pardonu těšíte, že nepřemýšlíte o tom, jaký to má smysl, když vás o něco požádá, protože je to prostě vaše druhá polovina.

Když jsem četla tu knihu, tak jsem si říkala, že David Zajíc měl možná obrovské štěstí, že se vydal na tu cestu. Protože možná by se ty věci děly jinak, kdyby se nevydal. Kdyby rovnou bafnul milovanou za ruku, odvláčel by ji do chaloupky... Možná by zjistili, že bez toho odloučení se oheň té lásky nerozhoří tak naplno.

Určitě, zaprvé. Za druhé člověk po těch 3 měsících to má v sobě srovnané. Ví, co chce a co nechce, a nehraje nejenom s tím druhým, ale ani sám se sebou žádné hry. Řekl jsem si: tak jo. Jestli mi to osud, život, Pán Bůh poslal, tak jo, tak já do toho jdu, se vším všudy, po hlavě.

Měl jsem pocit, jako když mi někdo poslal anděla, který mě včas zarazil.

Mám tu ještě jeden citát z tvojí knížky. Trošku jsem to zkrátila, parafrázuju: „Každý si vybírá svou cestu. Nikoho jiného než vás to ve skutečnosti nezajímá. Je to jen na nás.“ To sis uvědomil kde?

Teď na té cestě. Můžeme si myslet, jak dramatický příběh žijeme, ale ve skutečnosti je to jenom náš příběh. Můžeme se o něj pak rozdělit, ale v té chvíli, kdy to člověk prožívá, je na to úplně sám. Na ta rozhodnutí, na unesení výhry nebo i prohry. Říkal jsem si: nemusím se ohlížet napravo, nalevo, stejně nikoho nezajímám. V tom přítomném okamžiku, když o něco jde, se musím spolehnout sám na sebe.

Čtěte také

Nádherný pás obrazů z celého světa. A s Pierrem Richardem, chválí spisovatel Formánek film Dvě slova jako klíč

Když si řekneš „Nikoho nezajímám“, často nastupuje takový prvek, který úplně nemám ráda, a to se jmenuje sebelítost... To tě pohřbí, že jo.

Tu jsem si zakázal. To je něco jako alkohol. Na chvilku pomůže, ale pak je to o to větší propad. Proč se litovat? Když jsem pil, rozhodl jsem se v léčebně, že přestanu pít a že se přestanu sebelitovat. Sebelítost svádivě říká: tak se napij, vždyť si to zasloužíš tím krutým životem. Tak tu jsem si zakázal.

Myslím si, že spousta našich posluchačů si teď vybaví film Úsměvy smutných mužů, což je vlastně převyprávění tvého příběhu. Jak moc se ti vrací tady ta chuť, když je někdy těžko?

Stalo se mi to po dlouhé době, těsně po tom rozchodu, kdy jsem měl pocit, že jsem fakt v černé tmě. Tím začíná i ta knížka. Říkal jsem si, co dál s tím načatým životem... Říkal jsem si: že bych si koupil placatku... Úplně mě z toho mrazilo. Hned jsem si říkal, to je blbost! To bych spadnul zpátky do pití a byl by konec i s mým životem. Tak aspoň dvě piva? Na chvíli zapomenout, ulevit si... Byl jsem opravdu v jedné večerce v Praze, sahal jsem pro ty piva, v tu chvíli se otevřely dveře večerky, vstoupila nějaká žena a zdálky volala: „Jé, pane Formánek, jste to vy?“ Pustil jsem okamžitě ty dvě piva, koupil jsem si dvě koly a měl jsem pocit, jako když mi někdo poslal anděla, který mě včas zarazil. To bylo po dlouhé době poprvé, po rozpadu manželství, kdy jsem měl chuť se napít.

Jaký nejsilnější duchovní zážitek Josef Formánek při cestě do Assisi zažil? Je být šťastný životní volba? A která část putování byla naopak nejděsivější? Poslechněte si celý rozhovor.