Se stoletou tuleňářskou lodí obeplul Špicberky. „Dělám věci, o kterých lidé sní,“ říká dobrodruh Petr Kos

Norové, kteří vás znají, vám prý říkají, že jste posledním vikingem nebo potomkem velrybářů. Co jste? 

Je to asi nadnesené, ale je to o tom, že možná dělám některé věci, po kterých lidi touží a sní. A mám to štěstí, že se mi některé ty věci podaří splnit a dotáhnout. O Norech se traduje, že jsou to námořníci, Vikingové a cestují někam na daleký sever, takže i oni o tom sní, ale většina to taky nedělá. Je to takové trošku humorné. 

Vydal jste teď knížku Kovbojové na moři, materiál jste sbíral dohromady 15 let. Začnu větou z konce knížky, když dovolíte: „Lodě jako pamětníci příběhů posádek a kapitánů.“ Za jak dlouho se zapomenou životní osudy a příběhy těch lidí? Kolik takových příběhů tam vyprávíte? Kolik z nich vás formovalo a změnilo? 

Čtěte také

Z Prahy do Černého moře jsme dopluli za 138 dní, vypráví cestovatel Náplava. Jak vznikal seriál Srdcaři na vodě?

To, co jsem chtěl dělat, bylo jet na Aljašku chytat ryby, být na lodi, i když jsem předtím nikdy na lodích nebyl, což se mi teda splnilo, otevřelo mi to nějaké dveře do tohoto světa… 

Tam jste byl osm let? 

Dejme tomu osm sezon. Nebylo to osm let v kuse, byly to většinou letní rybářské sezony. A otevřelo mi to ty dveře. Pak jsem postupně zjistil, že víc než samotná loď jsou zajímavější ty příběhy, osudy.

Je to, jako když se potápíte a hledáte potopený vrak. Mě najednou mnohem víc zajímaly tyto příběhy, u kterých si člověk musel zasloužit, aby je slyšel, protože to nejsou příběhy, které vám řekne hned někdo na první setkání nebo na to, že si přijedete na dovolenou na týden. Takže si to člověk musí zasloužit, odsloužit. Proto ta knížka možná trvala tak dlouho, protože ty příběhy kolem mě proletěly za těch osm let.

Lidi mizí, stárnou a ty příběhy by už nikdo nemohl vyprávět. Tak jsem sem se o to pokusil.

A v Norsku už je to taky osm let, zase takových osm sezon. Napřed jsem si myslel, že to je skvělá věc na knížku, a pak jsem to najednou psát nechtěl, i když jsem měl poznámky, deníkové zápisky a tak. Měl jsem takový pocit, že to jsou jenom moje příběhy a že je nikomu vyprávět nechci. Ale některé příběhy se opakují i v tom Norsku, úplně stejné jako na Aljašce. A lidi mizí, stárnou a ty příběhy by už nikdo nemohl vyprávět. Tak jsem sem se o to pokusil.

Když jste zmínil osm sezon, které jste strávil na Aljašce na rybářských lodích, tak z našetřených peněz jste si potom koupil tuleňářskou loď, která se jmenuje Anna. Postupně ji opravujete. Je pravda, že předtím jste měl jenom kánoi? 

Čtěte také

Špagát přes cestu na Sahaře, krádež kola v Maroku. Cestování je pro mne touha po nepoznaném, líčí cestovatel Šíma

Měl jsem kanoi, a protože bydlím u Štěchovic na Vltavě, tak tam s povodněmi připlavala druhá. Měl jsem pěknou žebrovanou dřevěnou kánoi, kterou jsem koupil někde za láhev rumu. Opravil jsem ji a pak připlavala druhá, laminátová, která měla stejný tvar, tak jsem z toho udělal takový katamarán. A to jsem měl jedno léto na Slapech.

To je taková historka, která je humorná, vypráví se… Loď jsem nevlastnil, ale měl jsem hodně zkušeností, ať už z Aljašky, nebo z různých lodních servisů.

Láska na první pohled

Teď je Anně 119 let. Když jste si ji pořizoval, už se tak jmenovala. Lodě by se neměly přejmenovávat, protože to prý přináší neštěstí. Proto jste jí nechal to jméno? 

Ani jsem nad tím nepřemýšlel, že bych to přejmenoval. Babička se jmenovala Anna a zjistil jsem, že ta loď se jmenuje Anna od dob, kdy byla postavena. Takže bych nechtěl tuto historii přerušit. 

Rok 1907 se pro mě stal takovou cifrou druhého narození.

Byla postavena v roce 1907. Jack London se tenkrát plavil po jižním Pacifiku se svojí plachetnicí. Pro někoho to může vypadat jako hezká náhoda. Jak toto berete vy? 

Až zpětně do sebe některé věci třeba zaklaply. Rok 1907 se pro mě stal takovou cifrou druhého narození. Byla to samozřejmě láska na první pohled, když jsem tu loď viděl a přišel jsem do ní poprvé a byla v hrozně špatném stavu. Ale už jsem věděl, jak to tam udělám a co se opraví a že to bude šup, šup a že za chvilku vyplujeme. Což tak samozřejmě nebylo.

Taky jsem koukal spíš po bývalých komerčních lodích, protože jsem si říkal, že i když je loď tak stará, tak byla postavena jako rybářská loď, takže to není nablýskaný jachta, ale měla by být bytelně postavena. 

Našla jsem, že Anna byla najata i jako expediční loď na výpravu na Špicberky v roce 1911. Účelem bylo udělat průzkum a hledat naleziště nejenom zlata, uhlí, ale taky tam byl tenkrát objeven jediný termální pramen na Špicberkách.

Čtěte také

Cestování tehdy a teď? Svět se od dob Hanzelky a Zikmunda moc nezměnil. Je s podivem, jak jsou dnešní expedice podobné, říká kurátorka

To je nejstarší archivní článek, který jsem o Anně dohledal. Jak ta loď byla na severu Norska, což byla dost divočina a lidi si tam žili hodně nezávislé, tak není moc záznamů.

Ale je prokazatelné, že byla postavena do toho, aby plula na Špicberky do ledu. Na jaře se účastnila lovu tuleňů, přes zimu lovu tresek na Lofotech a sloužila i jako pohřební loď. Z vesnic v okolí odvážela zemřelé lidi do města na pohřeb. Mám fotku s krávou na palubě. Byla to prostě pracovní loď. 

Na co se námořník nemůže připravit? Platí stále, že v pátek se nikdy nevyplouvá? A co bylo nejnáročnější na opravování 119 let staré nepojízdné lodi? Poslechněte si celý rozhovor.