Sdílení fotek a videí dětí? Co je pro jednoho roztomilost, je pro jiného erotický materiál nebo munice pro šikanu, varuje Antivirus

15. červen 2026

Blíží se letní prázdniny a s nimi dovolené u vody, tábory a výlety. Prakticky všichni při nich fotí sebe i své blízké a velká část těchto snímků pak plní i sociální sítě. Jenže tyhle fotografie potom nevidí jen známí, ale často jsou dostupné online komukoli. Jaká rizika to přináší?

„Fotky z výletů jsou super. Jde ale o to, kam se potom dostanou,“ upozorňuje redaktorka Jana Magdoňová, podle které lidé někdy berou své sociální sítě jako deník a fotoalbum v jednom, zaznamenávají tam každý svůj den. „A zrovna na dovolené je těch zážitků, které si člověk chce uchovat nebo se s nimi pochlubit, opravdu hodně.“

Čtěte také

„Dáme bokem běžnou bezpečnost, a to že veřejnými fotkami z pláže můžete dát nevědomky signál zlodějům, že nejste doma. Dnes bychom se chtěli zaměřit na fotografie a videa dětí,“ říká redaktor Jan Cibulka.

Falešný pocit bezpečí

„Na prvním místě bychom zmínili fotky dětí v plavkách či úplně nahatých. Co je pro rodinu roztomilá fotka, je pro určitou skupinu lidí erotický materiál,“ varuje redaktorka s tím, že fotografie a videa dětí na sociálních sítích cíleně vyhledávají, a následně si je v internetových skupinách sdílí a vyměňují.

Obvykle si vytipují rodiče, co své děti sdílí často, a pak čekají na každý další příspěvek.

„A ač na první pohled jsou problém právě fotky od moře, tak to platí o všech fotografiích, kde je dítě, klidně úplně normálně oblečené.“

Čtěte také

„Narazila jsem třeba na příspěvek jedné influencerky na Instagramu, která právě z tohohle důvodu radí dávat holčičkám pod šaty ještě kraťásky. To ale problém neřeší, jen to vytváří falešný pocit bezpečí.“

Táborové fotky

Focení třeba na táborech nebo ve školce rodiče mohou ovlivnit. „Je potřeba o tom s táborovými vedoucími či vychovateli ve školce mluvit a dohodnout se na pravidlech. Není povinné podepsat papír se souhlasem, který na takových akcích obvykle dostanete,“ připomíná redaktor.

Problém přitom není focení nebo natáčení, ale to, že se fotky sdílí veřejně na sociálních sítích. „Přitom není složité, aby tábor měl soukromou skupinu třeba na WhatsAppu, kam budou vedoucí fotky ze zážitků nahrávat. Rodiče se k nim tak snadno dostanou, ale nebudou ležet veřejně na internetu.“

Roztomilé fotky z dětství se snadno stanou municí pro šikanu

Zároveň taková skupina rodičům připomene, že by neměli na své sociální profily nahrávat fotky, kde jsou i jiné děti. „Že oni s tím problém nemají neznamená, že to cítí všichni rodiče stejně.“

Někteří rodiče soukromí dětí chrání tak, že je fotí jen zezadu nebo jim přes obličej na fotce dají samolepku se smajlíkem. Jenže to ani zdaleka nestačí.

Čtěte také

„Vynecháním obličeje bude těžší dítě automaticky najít pomocí algoritmů a rozpoznávání tváří, ale jeho identitu to neskryje. Pořád bude z fotografií zřejmé, kam chodí do školy, kdo jsou jeho kamarádi a kde bydlí. Pak už je velmi jednoduché zjistit, kdo jsou jeho rodiče, a přes ně se dostat k dalším informacím o celé rodině.“

Nejde přitom jen o internetové slídiče nebo zloděje. Roztomilé fotky z dětství se snadno stanou municí pro šikanu, až bude dítě starší. „Tady platí, že cokoli nahrajete online, už z internetu spolehlivě nesmažete,“ upozorňuje redaktorka.

Co mohou rodiče dělat?

Je plno cest, jak fotografie sdílet soukromě, přes chatovací aplikace nebo přes uzavřené fotogalerie. „A na pravidlech se dohodněte nejen se školkou nebo s táborem, ale i v širší rodině a s kamarády,“ doporučuje redaktor.

Problém jsou veřejné sociální sítě: ty v člověku vytváří falešný dojem, že jeho příspěvky vidí jen kamarádi, ale reálně to publikum může být o hodně širší.

„Sdílení fotografií a videí dětí na sociální sítě nedoporučujeme. A nic na tom nezmění, ani když se na tom rodiče s dětmi v uvozovkách dohodnou: ani jedenáctileté dítě nedohlédne, kam se mohou jeho fotky na internetu dostat,“ uzavírá redaktorka.

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.