Scénárista filmu Kousek nebe Jiří Stránský

Host (Jiří Stránský): Dobré poledne.

Vladimír Kroc: Jiří Stránský se narodil 12. srpna 1931 v Praze. Po tatínkovi, uznávaném advokátovi, má šlechtické předky. Dědeček z matčiny strany byl významný agrární politik, ministr vnitra, předseda Poslanecké sněmovny a premiér vlády Jan Malypetr. Kvůli němu byl Jiří Stránský komunisty v roce 1950 nucen opustit gymnázium. Později pracoval v propagaci Čedoku.

Naděžda Hávová: O 3 roky později byl na základě lživého obvinění odsouzen k osmi letům žaláře. V roce 1960 byl podmínečně propuštěn. Pracoval v hornictví a stavebnictví, ale externě i jako scénárista a překladatel. Od roku 1965 byl pumpařem. V roce 1968 krátce emigroval, ale brzy se s celou rodinou vrátil domů. V roce 1973 byl opět kvůli vykonstruovanému obvinění uvězněn. Zpoza mříží se dostal až v roce 1975.

Vladimír Kroc: Až do roku 1990 pracoval v Československém státním souboru písní a tanců, nejprve jako kulisák, později jako jevištní mistr a režisér. Potom 2 roky řídil zahraniční oddělení Českého literárního fondu, třináctým rokem je prezidentem českého centra Penklubu.

Naděžda Hávová: Povídky z vězení Štěstí vyšly poprvé v roce 1969, povídku Bumerang zfilmoval Hynek Bočan, další se objevily v seriálu Zdivočelá země. V minulém týdnu přišel do kin film režiséra Petra Nikolajeva Kousek nebe, jehož scénář vychází právě z této povídkové sbírky. Povídačky pro Klárku je kniha pro děti, která vznikla na základě dopisů, psané dceři z druhého vězení. Pokračování má název Povídačky pro moje slunce.

Vladimír Kroc: V roce 1999 vydal básnickou sbírku Za plotem, napsal romány Zdivočelá země a Aukce a také Přelet. Začátkem listopadu vyšly knižně další povídky pod názvem Tichá pošta. Jiří Stránský je ženatý, má 2 děti a 5 vnoučat. My jsme se snažili ten váš životopis co možná nejvíce zestručnit, ale více to už nešlo. Povězte, kdybychom začali třeba právě tou poslední sbírkou povídek, proč Tichá pošta? V té titulní povídce se vracíte do Podkrkonoší válečných let.

Host (Jiří Stránský): No proč, to všechno jsou příběhy, které jsem si vlastně přinesl z toho, dokonce v doslovu té tiché pošty té první novely to je prozrazeno.

Vladimír Kroc: Prý vám ji vyprávěl jeden spoluvězeň?

Host (Jiří Stránský): Ano, otec jednoho z těch dětí. Takže moje výhoda je ta, že vlastně si nemusím nic vůbec vymýšlet. To jej příběh z války, který mě tak neuvěřitelně zaujal právě tím dětským elementem v té válečné hrůze, který prostě si tam po svém řeší ten válečný konflikt a přitom v nebezpečí života, protože vlastně pašují od vsi ke vsi francouzského pilota zraněného. Já jsem to nosil šíleně dlouho v hlavě, napsal jsem si to. Původně všechny ty čtyři novely z té Tiché pošty vlastně byly romány a já jsem je očesával a očesával, abych se dostal k jádru věci a teď jsou z toho novely. Mám z toho radost, i když někteří kritici mně vytkli, proč jsem to nenechal jako román. Mně to dalo největší práci, aby to nebyly romány.

Vladimír Kroc: Často se to dělá naopak, že se povídka nebo novela předělá na román.

Host (Jiří Stránský): Přesně tak a já jsem to vyfukoval.

Naděžda Hávová: Kousek nebe, nový film. Kritici se o něm vyjadřují vesměs pochvalně. Tak třeba Mirka Spáčilová napsala v Mladé frontě Dnes, že průvodcem filmu je míra, prostředkem čistota, cílem přirozenost a kompasem smích. Tomáš Baldýnský v Reflexu zase soudí, že síla Kousku nebe leží v úspornosti a v citu pro dramatickou situaci a že není obtížen morálním apelem. Svůj příběh z hrozných časů vypráví prý až rozmarně. Dodejme, že jde o příběh dvou mladých lidí, kteří se do sebe zamilují za zdmi komunistického vězení. Kolik je v tom autobiografie?

Host (Jiří Stránský): Je v tom autobiografie, ale ne ta love story. Můj příběh je ten, že jsem dělal toho písaře v té ambulanci. Je tam víc té autobiografie. I to, že jsem si šlápl na ten hřebík rezavý. U mě to bylo mnohem horší. Je to trošku v té povídce, my jsme to nemohli použít, protože mě operoval jeden z nejslavnějších tehdejších chirurgů, šéf vojenské plzeňské nemocnice, kterého málem oběsili, protože on měl místo rentgenu vysílačku nebo něco. Ten chudák mě 3krát tu nohu operoval, protože prostě se mu to nedařilo. Ústřední výbor, když jim něco bylo, tak si pro něj posílali auto a tohle se mu nevedlo.

Vladimír Kroc: Když mluvíme o tom filmu. Není to příliš velká odvaha, v době, kdy se producenti, dramaturgové a vydavatelé snaží všemožně se podbízet tak zvanému většinovému vkusu a tlačit tu laťku čím dál níž, tak investovat peníze do love story z 50. let nota bene odehrávající se v pankrácké věznici?

Host (Jiří Stránský): No tak abych já pravdu řekl, tak kalkulace tohoto druhu není moje parketa vůbec. Mě už při natáčení té první série Zdivočelé země producent, spoluproducent Přemek Pražský, který je vlastně producentem tohoto filmu, mě lámal, abych napsal to Štěstí, protože se mu to strašně líbilo. Tam je jakási esence. On správě si myslel, že jestli se to dá nějakým způsobem přetlumočit té současné mladé generaci, že to jde jedině přes tu lásku snad.

Naděžda Hávová: A také díky tomu humoru.

Host (Jiří Stránský): Ale vlastně ten humor je i v té Zdivočelé zemi, v tom seriálu, tam je toho humoru, myslím, také docela požehnaně, ale to je trošku něco jiného. Tady je to koncentrováno, jenomže ono nebylo zase jednoduché to napsat, to se klidně přiznávám. Bočan odmítl dělat love story. Navíc řekl, že mě a mého kriminálu už má plný zuby, což se mu nedivím. Tak já jsem si hledal prostě režiséra. Já jsem o tom Petrovi slyšel, líbila se mi ta Báječná léta, že on vlastně udělal ten film takový jaký je tím, že šel proti té látce tak zvaně. To bylo na tom to zajímavé. A že v tom bylo cítit to jeho vlastní srdce. Moje věci se nedají točit chladně, to může udělat tak zvaně jenom srdcař.

Vladimír Kroc: Naděžda už tady citovala některé kritiky, vesměs vás velmi chválí. Vy jste se chtěli ale přiblížit, jak už jste řekl, té současné mladé generaci. Jaké jsou tedy divácké ohlasy? Soudíte, že se vám to povedlo?

Host (Jiří Stránský): Já ještě moc nevím. Já jediné, co jsem slyšel od svých dětí, ti mi říkali, že bylo ze dvou třetin plno a že na konci dokonce lidé tleskali. Tak je to takové až zvláštní. On není ten, který by mě lakoval, aby mi udělal radost. Já bych se vrátil k tomu, já jsem musel s tím Petrem, to bylo jinak, protože ten Petr nevěděl nic o té látce. Ten Bočan toho věděl zase tolik, že už nechtěl. Mluvím o Petru Nikolajevovi. Takže můj první scénář, který jsem mu potom napsal, měl asi 150 stránek, protože jsem mu musel o tom dát absolutně všechny informace, které jsem mu mohl k tomu případu říct. Musím tedy vyzdvihnout také práci dramaturgů. Teď se o dramaturzích moc nemluví, ale bez nich to prostě nejde. Já jak jsem starý, tak to vím, a ti mladí se do toho hrnou bez dramaturgů.

Naděžda Hávová: Vy jste někde řekl, že kdybyste ve filmu zobrazili popravu realisticky, divák by nepochopil, že šlo o popravu. Možná, že i při nejlepší vůli už některé věci neumíme pochopit, ale proč by divák nepochopil realisticky zobrazenou popravu?

Host (Jiří Stránský): Protože by se musel nejdříve ten mechanismus té popravy vysvětlit, a to už vlastně samo o sobě je špatný, protože se historicky vlastně dokumentárně popravovalo ne na šibenici, ale na prkně, na kterém byla kladka, takže přes tu kladku byl přivázána smyčka na krku a dole byla druhá kladka, na tu byly přivázány nohy a vlastně se klikou ti lidé, místo toho samospádu, jak podtrhnou stoličku klasicky, tak se to dělalo mechanicky.

Naděžda Hávová: Jediná moje univerzita, to byla doba strávená ve vězení. Říkává s oblibou host pořadu Dva na jednoho Jiří Stránský. Co vám vlastně přišili v roce 1953? Měl jste být členem ilegální odbojové skupiny. To už jste ale přece byl u pétépáků nebo ne?

Host (Jiří Stránský): Celé to bylo vymyšleno, ale zachránil si tím jeden člověk život. Oni ho odsoudili k smrti, on podal žádost o milost. Oni mu řekli, že to musí něčím vykompenzovat.

Vladimír Kroc: Vy jste jako student gymnázia se zapojil do květnového povstání a získal jste jako nejmladší účastník odboje vyznamenání za vojenské zásluhy druhého stupně. To nebyl třeba tehdy žádný argument ve váš prospěch, když vás soudili?

Host (Jiří Stránský): To bylo všechno v neprospěch, protože to byl třídní boj. Nezapomeňte na to, že už za první republiky můj dědeček byl pravicový politik, který se s těmi komunisty už na půdě Parlamentu za první republiky velice tvrdě bojoval. Kromě toho oni se potřebovali zbavit agrární partaje, tak zvaná národní fronta. Ten dědeček už byl chudák poslední agrární, který jim v tom vadil, neboť byl čestný, tak ho obžalovali, že kolaboroval a já nevím, co všechno, přestože schovával partyzány.

Naděžda Hávová: Pomohla vám tahle rodinná zkušenost, když jste se jako mladý kluk nespravedlivě dostal za mříže?

Vladimír Kroc: Tam jenom patří říci, že v roce 1946 byl dědeček osvobozen a museli se mu všude omluvit za ta rčení.

Host (Jiří Stránský): A to byl ten kámen úrazu, protože komunistická strana se musela veřejně ve svých orgánech omluvit. To se nezapomíná. Mně to nebylo nic platný, já jenom jsem nevěděl, za co mě vlastně zatkli, a to byly vlastně moje nejhorší chvíle, protože já jsem musel použít veškeré zkušenosti a možnosti, jak z nich dostat, k čemu se mám přiznat, protože oni by mě bývali ti dobráci snad umlátili.

Naděžda Hávová: Přeskočme teď do srpna 1968. Ten vás zastihl s rodinou na dovolené v Jugoslávii, nějaký čas jste zůstali v Rakousku a na podzim jste se vrátili. Proč?

Host (Jiří Stránský): Jednak jsem tady měl rodiče, jednak navzdory svému jazykovému vybavení jsem prostě se považoval za českého autora, který chce psát česky. Hlavně všichni ti, kteří mě zdrželi venku, abych tam počkal, protože přišel od Miloše Formana vzkaz z Ameriky, že tam bude Paramount zakládat českou tvůrčí skupinu, a venku byli akorát režiséři a scénárista tam nebyl. Tak řekli: Jirko, musíš nám dělat scénáristu. Tak jsem tam čekal, ujel jsem pak do Štrasburku ke známým, protože jsem tam měl možnost, že bych dělal dramaturga ve štrasburské televizi. Pak mi volali, že všichni se vracejí, že to je dobrý. Tak jsem se vrátil také. Moje žena ovšem mi už řekla, když vyšla ta moje povídka V Plameni 21. srpna, že se tam nevrátíme, že mě zavřou. Takže měla pravdu.

Naděžda Hávová: Litoval jste někdy, že jste se vrátili?

Host (Jiří Stránský): Kvůli sobě ani tak ne, ale kvůli ní a kvůli dětem, protože to vlastně odnesly za mě.

Vladimír Kroc: Když jste byl potom začátkem 80. let opět 2 roky zase nespravedlivě za mřížemi, tak vznikla knížka Pohádkových dopisů tehdy osmileté dcerce. Vysvětlete, jak může v prostředí věznice vznikat krásno?

Host (Jiří Stránský): Jednak je to obrana, ale v mém případě nesmíte zapomenout, že já už jsem byl velice zkušený vězeň. Ta basa z těch 70. let ve srovnání s basou z 50. let bylo vlastně sanatorium. Když si představíte, že já jsem prostě řekl, že chci advokáta, já jsem všechno, co jsem napsal, jsem si dal k těm svým papírům a dal jsem mu to a nikdo to nekontroloval. Tak to by nás bývali zabili v těch 50. letech. Navíc nebyl papír, ani čím bych psal.

Naděžda Hávová: Politických vězňů z dob komunismu bylo asi 270 tisíc. Odhaduje se, že jich žije už jenom 9 tisíc. Co si myslíte o tom, jak se k vám společnost zachovala po roce 1989?

Host (Jiří Stránský): Ono to všechno spolu úzce souviselo. Hlavní malér po tom roce 1989 bylo to vyhlášení té právní kontinuity a už to tak zvaně jelo. My jsme se nehodili do toho klimatu, které nastalo. V té době ještě byli stovky těch muků politicky zkušených, vybavených, erudovaných, kteří byli ochotni si řezat kusy masa z těla jenom pro dobro té demokracie a té republiky. Teď si představte, že by tam takový člověk přišel do Parlamentu a ti ostatní, co tam byli, kdykoliv mohli čekat, že se jich zeptá: Kdes byl, když hřmělo?

Vladimír Kroc: Co si myslíte o té petici, která teď se objevila: Zakažme komunisty. Vy jste ji podepsal?

Host (Jiří Stránský): Já jsem ji podepsal, i když si myslím, že se to asi nepovede. Jde spíš o ne že zákaz komunistické strany, o to vůbec nejde. Jde o to, aby konečně všem bylo jasno, že ten komunismus byl stejně zločinný jako ten nacismus a že ten nacismus za tím komunismem, pokud jde o počet obětí, velice pokulhává, že tedy ten Stalin, říká se, že nejméně 50 milionů lidí má na svědomí. Já jsem s těmi lidmi seděl, který se tam odtud vraceli, a tady je znovu zavřeli.

Naděžda Hávová: Česká pobočka Penklubu slaví narozeniny. Myslím, že dokonce zítra to bude 80 let. Vy jste nás chtěl pozvat do pražské galerie Louver na Národní třídě na výstavu.

Host (Jiří Stránský): Ano, tam zítra zahajujeme zároveň výstavu po 80 letech českého Penklubu. Těch 80 let se má opravdu čím pochlubit, jednak že to založil Karel Čapek, jednak Artur Miller měl Karla Čapka jako svůj vzor. Artur Miller byl čestným členem českého Penklubu a byl tady, já jsem byl z ním. Já si myslím, že hlavní zásluha Penklubu je, že se do dneška ozývá tehdy, kdy už se nikdo neozývá, my se pořád ještě ozýváme.

Vladimír Kroc: Vy jste odmalička duší skaut. Už máte za sebou dnes alespoň jeden dobrý skutek?

Host (Jiří Stránský): Doufám, pustil jsem nějakou paní v tramvaji sednout, ale o tom to není. Já si myslím, že ještě víc než dobrý skutek znamená udělat někomu radost.

Vladimír Kroc: Tak já myslím, že jste udělal určitě radost našim posluchačům tím, že jste přišel do našeho pořadu. Hostem Dva na jednoho byl prezident českého centra Penklubu, spisovatel a scénárista, básník Jiří Stránský. Děkujeme za rozhovor a ať se vám daří. Pěkné 80. narozeniny Penklubu. Na shledanou.

Host (Jiří Stránský): Děkuji vám za pozvání. Na shledanou.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.