Sbírka Podvázané mašličkami se věnuje intimním výpovědím žen, které podstoupily nucenou sterilizaci

“Proč sci-fi? Sci-fi miluji od malička, začalo to Vetřelcem. Nicméně uvědomuji si, o jak moc náročný žánr jde,” říká o svém vztahu k literatuře spisovatelka Mária Siváková. Ráda by se vrátila ke psaní sci-fi, ke kterému má už delší dobu rozepsaný text.

“Shodou různých okolností se k tomu pořád nemůžu dostat, ale takovou tu hlavní kostru, postavy a prolog už mám napsaný. Teď už jenom se do toho pustit a rozvést to.”

Jejím prvním čtenářem je syn Joshua, který sám píše povídky a texty své maminky komentuje otevřeně a bez příkras.

“On je mým prvním kritikem a pak samozřejmě můj muž. Syn mě ale radí, že psát sci-fi je dost těžké, že nemůžu psát jen tak nějaké ‘blafy’, že se to musí opírat o fakta, jinak je z toho fantasy. Takže si teď zjišťuji fakta o genu a víc nebudu prozrazovat.”

Odpočinek Mária nachází především při čtení romské literatury. Mezi její oblíbené knihy patří Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou od Eleny Lackové.

“V poslední době jsem se dost soustředila na romskou literaturu, ale ze světových je to samozřejmě Den Trifidu. Spíš na sci-fi koukám, než že bych  četla knížky. A z romských je to vlastně všechno, co nám český trh nabízí. Cokoliv, co vyjde, to si koupím a přečtu. Mám rozečtených asi šest knížek.”

Knižní novinka se věnuje nuceně sterilizovaným ženám

Jejím zatím posledním literárním počinem je povídky Nemohla jsem je v tom nechat, která vyšla v knižní novince Podvázané mašličkami (sbírka Podphandle mašľičkenca) vydané organizací Slovo 21. Kniha přináší literárně zpracované výpovědi romských žen, které se staly oběťmi nucené sterilizace. Na publikaci se podílely autorky sdružené v klubu Paramisara, jehož je Mária Siváková členkou.

“Od začátku pro mne toto psaní bylo s velkým respektem, neměla jsem s podobným stylem žádné zkušenosti, psát povídku způsobem rozhovoru. Často jsem myslela na Patrika Bangu, který tímto stylem napsal celou knihu s Máriem Bihárim. Pro mě to bylo něco nového, tak jsem měla trošku strach.” 

“Rozhovory s respondentkou mě okamžitě vtáhly, uvědomovala jsem si, jak intimní rozhovor vedu s člověkem, kterého vůbec neznám. Nicméně téma mi bylo blízké třeba jen tím, že jsem žena, Romka a i tím, že se něco podobného stalo mojí mámě, aniž bych věděla, že se jí to stalo.” 

“Takže to byla taková povinnost, velký respekt a ani nevím, jak to říct. K rozhovoru jsem měla připravené nějaké otázky, ale po pár minutách jsem sešitek odložila a prostě vedla intimní rozhovor se ženou, která se mi otevřela. Téma mě zasáhlo a strašně naštvalo, že se to těm ženám vůbec dělo. Doufám, že už se to nikdy dít nebude.”