Sandokanův sok James Brook nebyl nepřítelem obyvatel Bornea. Navíc správně předpověděl, na čem asijská země zbohatne

Diváci italského seriálu Sandokan vědí, kdo byl ten vlasatý, zarostlý pirát, že hlavu mu zamotala krasavice, přezdívaná Perla z Labuanu, nebo že James Brooke byl padouch a mizera. Jenže italští scénáristé si s historickými fakty hlavu na severním Kalimantanu neboli Borneu, druhém největším ostrově světa, moc nelámali.  

Kabir Bedi v roli Sandokana|foto:YouTube. com

Seriálovou adaptaci zná i pan Azrut Rawak, učitel z města Kučing na severním pobřeží provincie Sarawak: „Ten seriál jsem kdysi viděl, ale nijak mě nenadchl. James Brooke, neboli bílý rádža ze Sarawaku, nebyl žádný nepřítel místních lidí. Ve skutečnosti Kalimantan miloval a dokonce předpověděl, že jednou se tu najdou suroviny, díky kterým náš kraj zbohatne.“

Pohádka jen tak trochu

Právě do Sarawaku roku 1839 připlul proti proudu stejnojmenné řeky na svém škuneru dobrodruh a voják James Brooke. Brunejskému sultánovi pomohl porazit nejen nebezpečné piráty, ale i neposlušné malajské šlechtice. A za to od něj dostal doživotní titul Bílého rádžy ze Sarawaku.

Učitel Azrut dodává, že Brooke byl i jaksepatří mazaný, protože přízeň sultána si pojistil tím, že se úspěšně dvořil jedné z jeho dcer:

„Říká se, že tahle sultánova dcera byla velmi pohledná a odtud se asi vzala ta seriálová postava krásné princezny neboli perly z Labuanu.“

Ráj daňových poplatníků

Každopádně Labuan opravdu existuje – je to ostrov nedaleko pobřeží Bornea a lidé i firmy tam dnes platí jedny z nejnižších daní v celé jihovýchodní Asii. A existuje i město Sandakan, jehož zkomolení dalo vzniknout slavnému pirátovi a úhlavnímu nepříteli Jamese Brooka.

Na pravém břehu řeky v Kučingu běhá každý den po nábřeží svou ranní dávku kilometrů pan Ayer. Začíná před mešitou Bandaraya, po zbrusu novém mostě přeběhne na levý břeh řeky a otáčku dělá před britskou pevností Margharita:

Čtěte také

Klimatické změny mění chování zvířat. Obyvatele jihovýchodní Asie začali ohrožovat nebezpeční hadi

„Tohle jsou doky, kam James Brooke připlul se svým škunerem. Tenkrát byly cihlové a dřevěné, dnes už je tu samý beton. Doky jsou malé, ale slouží pořád. Opravují se tu třeba policejní hlídkové čluny a menší obchodní lodě.“

Právě pevnost Margharita sloužila jako opevněné stanoviště Brookových vojáků, ze které měli perfektní přehled o každé lodi, která se od moře blížila do města:

„Každou hodinu musel hlídkující voják zavolat na druhý břeh řeky, směrem k sídlu Rádži Brooka, že všechno je v pořádku. A jeho kolega, který hlídkoval ve městě, mu stejně odpovídal. Jejich hlasy se nesly nad hladinou, a jak se rozbíjely o domy a budovy ve městě, vypadalo to, že britská vojenská posádka je mnohem početnější, než ve skutečnosti byla,“ dodává pan Ayer.

Pomalý návrat čínských cestovatelů

Město Kučing, někdejší sídlo Jamese Brooka, je nejkrásnější se západem slunce. Pevnost Margarita mizí v tropické tmě, ale na druhém břehu se rozsvěcí nábřežní kavárny a restaurace. Místní i turisté vyrazí na oblíbené pochoutky Nasi Goreng, Soto Ayam nebo Kolo mííí a romantiku umocní ještě zpěváci a muzikanti.

Do Malajsie se pomalu vracejí čínští turisté a mnozí připomínají spíše hygieniky připravené k odběru vzorků, než bezstarostné cestovatelské nomády|foto:David Jakš, Český rozhlas

V řece Sarawak uplyne ještě hodně kalné vody, než se sem vrátí čínští turisté. Místní čínská komunita je sice velmi početná, ale nesrovnatelně tišší a přizpůsobivější, než jejich krajané z pevninské Číny. Díky naturalizovaným Číňanům a jejich potomkům přežil Kučing těžké časy dvacátých a třicátých let minulého století i první roky nezávislé, svobodné Malajsie.

A o dnešní prosperitu se už starají těžaři, kteří severní Borneo proměnili v jednu z nejdůležitějších světových lokalit na těžbu ropy a zemního plynu.