Samotný ekonomický růst deficit nevyřeší, je třeba zvýšit daně nebo snížit permanentní výdaje, říká profesor Pavel z VŠE

Propast mezi příjmy a výdaji rozpočtu se v České republice zvětšuje, obrat směrem k udržitelnosti není na obzoru. To je základní sdělení zprávy o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí, kterou vydala Národní rozpočtová rada. Jak vážná je situace podle vás?

Za nás je ta situace skutečně nepříznivá, protože se nám začíná kombinovat tzv. střednědobá nerovnováha s nerovnováhou dlouhodobou. Střednědobá nerovnováha je situace, kdy jsou české veřejné finance nastaveny tak, že i kdyby ekonomika rostla úplně optimálně a nebyla žádná Ukrajina, žádný covid, tak bychom každý rok generovali deficity kolem tří procent hrubého domácího produktu. Na základě rozpočtových dokumentů vlády bohužel nevidíme žádné zlepšení.

A co se týká dlouhodobé nerovnováhy, tak zhruba od 30. let začnou na veřejné finance tlačit zvyšující se výdaje na důchodový systém, který je dominantně daný změnou demografické struktury, což znamená, že nám bude relativně přibývat počet lidí nad 65 let.

Strukturální deficit se aktuálně pohybuje okolo tří procent hrubého domácího produktu. Podle vás ho nevyřeší pouze ekonomický růst. Můžete vysvětlit proč?

Strukturální deficit je deficit, který by ekonomika dosáhla, kdyby se pohybovala na optimální úrovni. Skutečný deficit kolísá kolem tohoto strukturálního deficitu. Když se ekonomice hodně daří, je malinko lepší, a když se jí daří méně, je horší. To jsou takové cyklické výkyvy a ty se v čase požírají.

Čtěte také

Plošné zvýšení minimální mzdy je nereálné, podporujeme ho tam, kde ekonomika drží, tvrdí zástupce zaměstnavatelů

Pořád ale jedeme kolem strukturálního deficitu, takže růst nám to nevyřeší. Abychom ho vyřešili, musíme buď zvýšit daně, anebo snížit permanentně existující výdaje. Zjednodušeně řečeno, buď snížit nějaké sociální transfery, anebo zrušit nějakou činnost, kterou vládní sektor dělá. Když ji zrušíte, můžete propustit lidi, které za to platíte a máte permanentní úsporu.

Jaké daně máte na mysli?

To záleží na politické preferenci většiny. Pokud se podíváme na český daňový mix, to znamená strukturu daní a jejich výši a srovnáme ho s nějakým průměrným daňovým mixem v západní Evropě, tak tam na nás vykouknou ty a ty rozdíly. První je, že téměř nemáme daně z majetku.

Máme pouze daň z nemovitosti, na kterou se vybere nějakých deset, jedenáct miliard korun, což jsou necelé dvě desetiny hrubého domácího produktu. V západní Evropě jsou standardně daně z majetku dvě až tři procenta hrubého domácího produktu. Co na nás dál vykoukne, je extrémně nízká daň z příjmu fyzických osob. Já osobně bych tedy případně šel cestou zvyšování těchto dvou daní.

Jenže to má háček v tom, že koalice ODS, lidovců a TOP 09 šla do loňských sněmovních voleb se slibem ozdravení veřejných rozpočtů, současně ale i nezvyšování daní. Podle vás to v tuto chvíli není myslitelné?

Jestliže si řeknete, že chcete ozdravit veřejné rozpočty, to znamená snížit schodkovost, a že nebudete zvyšovat daně, tak vám zbývá jen snižovat výdaje. Ty můžete snižovat dlouhodobě, aby to zůstalo, a ne nějakým jednorázovým škrtem tím, že buď snížíte sociální transfery, anebo začnete redukovat nějaké agendy, mandatorní výdaje, což jsou sociální výdaje a tzv. kvazimandatorní výdaje.

Čtěte také

Zvýšením mezd o inflaci se roztočí mzdově-inflační spirály a inflace se pak dlouho nezbavíme, varuje viceguvernérka ČNB

To jsou hlavně mzdy vládních zaměstnanců, ale ty můžete snížit jenom v situaci, kdy lidi můžete propustit, ale musíte zrušit jejich agendy.

„Přestaňme neustále žádat stát o pomoc a začněme se snažit každý sám za sebe,“ vyzývá bývalý guvernér České národní banky Miroslav Singer. Vy byste se k němu v tomto smyslu připojil?

Myslím, že stát má nějaké funkce a samozřejmě velice důležitá funkce je i ta redistribuční, kdy máte určité typy, skupiny domácností, které jsou z nějakých důvodů v problémech, a stát by měl pomoci. O tom není sporu.

Mám v poslední době trošku dojem, že se mění pohled na okruh domácností, které by na to měly mít nárok, a že i ta třída, kde bychom očekávali, že snahou a participací je možné se z toho dostat, anebo krátkodobě strpět nějaké snížení životní úrovně bez nějakého fatálního újmu, tak se zde najednou očekává, že stát všechno zařídí, zabezpečí a nebudou se mít hůř. Peníze na to ale nejsou a nemůžeme si to dovolit zejména v situaci, kdy jsme si takto snížili daně, pak to samozřejmě na sebe nenavazuje.

Blíží se kvůli růstu státního dluhu náraz na tzv. dluhovou brzdu? Kdo naše veřejné rozpočty do tak znepokojující situace přivedl? A jsou po ruce proveditelná řešení? Poslechněte si celý rozhovor.