Samota je pro poustevníka Kališta stále vzácnější
Jedinečný zážitek nabízí výlet do kláštera Treskavec v horách uprostřed Makedonie. Místní mnich vás tu nechá nocovat zdarma a nabídne i základní pohoštění ze svých skromných zásob. Ale i tady platí něco za něco. Pokud nemáte hodně ojeté auto s vysokým podvozkem a dávku řidičské odvahy, musíte si svůj zážitek vysloužit výkonem vpravdě sportovním.
Bernardýn Bruno je připoutaný ke své boudě mohutným řetězem. Naštěstí pro všechny poutníky, kteří po dvou hodinách příkrého stoupání otevřou bránu kláštera Treskavec. Bruno vypadá hladově a než se s ním spřátelíte, dokáže pouštět hrůzu. Na první pohled budí dojem tvora stejně nepřístupného jako jeho pán - hustým vousem obrostlý otec Kališt, pravoslavný mnich, správce a jediný stálý obyvatel klášterního komplexu Treskavec.
"Sami jste viděli tu cestu. Se svojí Ladou sice vyjedu až sem nahoru, ale radši nejezdím často. Jednou za týden však musím, hlavně pro jídlo. Na podzim pak udělám velký nákup na celou zimu a od listopadu do dubna dolů nejezdím, žiji jenom tady," přiblížil podmínky mnich.
To znamená v horách nad městem Prilep, 1200 metrů nad mořem a s úžasným výhledem kilometry daleko do makedonské krajiny na všechny světové strany.
"Když žijete úplně sám, těžko se nutíte k dodržování nějakého pravidelného denního režimu. Nám mnichům ho samozřejmě částečně určují modlitby, ale já mám pevně daný program od půl osmé večer do sedmi nebo osmi hodin ráno. Mezi tím se to den ode dne liší. Jdu třeba pracovat na svou zahrádku, kde se pokouším pěstovat některé rostliny, abych byl co nejvíce soběstačný. Ale vtom přijdou turisti. Tak zahodím motyku a jdu jim vykládat o klášteru," popsal otec Kališt.
A věřte, že není žádným nudným patronem. Historii a současnost kláštera umí přiblížit poutavě, vtipně a, co ocení řada příchozích nejvíce, v angličtině. "Nejexotičtější návštěvníky jsem měl z Thajska, Malajsie, Filipín a podobně. Filipínce bych tu opravdu nečekal. Jeden Mexičan se sem vydrápal i s kytarou. Na toho nezapomenu," řekl mnich.
Ani o Čechy není na Treskavci nouze. "Šplhali jsme nahoru po kamenech. S sebou jsme měli 68letou paní a docela jsme se báli, že to ani nestihneme za světla. Dvě hodiny jsme šli. Paní dorazila také," vypráví Adéla Soukupová, studentka archeologie z Prahy, toho času účastnice mezinárodního projektu v Makedonii.
"Chtěli bychom se podívat nahoru ke křížku, ale prý je to děsně těžká cesta. Vzala jsem si špatné boty. Všichni říkají, že jde o 'hiking'. Ale protože jsem byla v Americe a vím, že jejich 'hiking' je normální procházka, vzala jsem si sandále, tak nevím, co udělám. Určitě tam zkusím jít," děsila se další cesty Adéla Soukupová.
Mezi turisty bývá podezřele mnoho vášnivých fotografů. Není se co divit. Treskavec, což v makedonštině znamená místo, kde bijí hromy, má nejen výtečnou polohu a fascinující skalnaté okolí, ale je fotogenický sám o sobě. Náleží na seznam Světového fondu ohrožených památek. I proto, že malebný kostelík se vzácnými freskami a okolní budovy se zázemím často hořely.
"Naposledy koncem 20. století. Zkratovala tu elektřina. Než se sem bez džípu a helikoptéry dostali hasiči s vodou, půl kláštera lehlo popelem. Teď sem chce makedonská vláda postavit asfaltku, ale já z toho nejsem nadšený. Sice se sem pohodlně dostanou starší poutníci a případně i hasiči, ale tahle cesta plná výmolů chrání atmosféru kláštera před přívalem turistů. Už takhle jich sem přijdou každý týden desítky. Je to tak od té doby, co je Treskavec mezi největšími atrakcemi Makedonie v průvodci Lonely Planet," stýská si otec Kališt, který se v horách nad Prilepem snaží poustevničit už pátým rokem.
Zvětšit mapu
