Samota je cestou k pochopení. Katarzia na nové desce reflektuje pocity osamělých ve 21. století

22. duben 2020

Už od druhého alba se u jakékoliv novinky zpěvačky a skladatelky Katarzie probírá každý její krok, postoj, skladba. Není divu. Tak přímočaře se vyjadřující hudebnici československá scéna už dlouho neměla. A právě teď přichází s novou deskou Celibát. Znovu otevřenou a zároveň znovu jinou, než byly její předchůdkyně.

Téměř ve stejný čas spatřily světlo světa dvě domácí desky s řadou podobných znaků: neřeší stylové zařazení a zpěvák/textař si vedle rodného jazyka rád odskočí i ke dvěma dalším. Řeč je o novinkách Dana Bárty & Illustratosphere a Katarzie. Obě se pohybují na úplně rozdílných polích hudební scény, přesto je pojí naprosto svojská cesta nenásledující žádný domácí předobraz. Bárta do své fúze popu a jazzu s chutí lapá desítky dalších žánrových odstínů, Katarzia si k dobrání se podobně barevného výsledku zve celou řadu hostů. Přesto mají obě desky v jednom bodě poměrně velké různice. Bárta jako čerstvý padesátník pouze s chutí pozoruje svět okolo sebe, zatímco Katarzia má do podobně zenového stavu ještě poměrně daleko. I když právě nová deska Celibát je důkazem, že za stejným cílem vykročila správnou nohou.

Lidí, kteří jsou v profesním životě úspěšní, ale v soukromí nedokážou být sami, zná každý hned několik. Pouští si doma rádio nebo televizi, aby přehlušili ticho samoty, snaží se být neustále ve společnosti nebo navazují známosti jen proto, aby nemuseli snášet sebe sama. Podobným případem byla evidentně i Katarína Kubošiová, která v hudebním světě používá přezdívku Katarzia. Její nová deska je svědectvím boje se svojí slabostí, kterou, alespoň podle nových písniček, prozatím vyhrála.

„Naučila jsem se být klidnější, trpělivější, nikoho neuhánět, cítím se téměř smířená sama se sebou,“ popisuje teď Katarzia v rozhovorech k nové desce. Dává tím najevo, že textově je deska více pohroužena do sebe. Na reflexi společenského prostředí přesto dojde. Například v hořké glose slovenského politického prostředí Drag Queen nebo environmentálním postesknutí Hoří i voda. Dostane se ale i na zhudebněný text Václava Hraběte v Blues o dešti a za zmínku rozhodně stojí i závěrečný instrumentální remix V noci od producenta Aid Kida, kde z původního vokálního přednesu zbyly pouze zmutované střípky bez jediného vyřčeného slova.

Po textové stránce se tedy na Celibátu odehrává permanentní revoluce, nicméně po té hudební můžeme prohlásit novinku za přímého pokračovatele předloňské Antigony. Elektronika znovu hraje prim a v pozici vrchního studiového pomocníka je stejně jako minule spřátelený Pjoni. Jako by si této skutečnosti byla Katarzia vědoma, přizvala k tvorbě i řadu dalších spolupracovníků. O Aid Kidovi už byla řeč, vedle něj svou práci na desce odvedli i producenti Oliver Torr a LVCIFER, vokály přispěla Ela Tolstová ze slovenských Tolstoys a celé album pak míchal Tomáš Havlen z kapely Post-hudba.

Věru vybraná společnost, které se, samozřejmě s přispěním spoluhráčů z kapely, podařilo vytvořit barevnou skládanku, jež rozhodně nenudí. Ba naopak. Tím, že soustředí pozornost na autorčiny silné texty, nabízí v současné době bojující se samotou (i když v trochu jiné podobě, než popisuje autorka) silnou výpověď o dnešní mladé generaci. A to není vůbec málo.

V čem se podobají a v čem se liší novinky od Katarzie a Dana Bárty a jeho Illustratosphere? Co je středobodem desky Celibát? Poslechněte si celou recenzi Desky týdne.

Katarzia – Celibát (Slnko Records, 2020)

autor: Pavel Zelinka
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.