Salaš, to nejsou jen chundelaté ovce a pastviny. Jak se žije slovenskému bačovi?
Pětihvězdičkovou brynzu vyrobíte i při baterce, říká majitel jedné slovenské salaše. Romantická práce u ovcí má své stinné stránky – minimum spánku, byrokracii a věčný boj o peníze. Jak při tom všem neztratit optimismus?
Slovensko je zemí zelených kopců, které jsou poseté chundelatými ovečkami. Pod stromem u stáda sedí bača, který má tu nejlepší práci na světě, na čerstvém vzduchu a bez stresu. Tolik teorie a zažité stereotypy. Realita je však úplně jiná.
Ovcí je na Slovensku pouhá třetina oproti době před 20 lety. Bačové bojují s byrokracií i s financemi a Slováci jenom pomalu znovu objevují chuť jehněčího a skopového.
Na louce nad Považskou Bystricí je asi 200 oveček. „Vidíte, že jsou klidné, neplaší se. Přístup ke zvířatům je prvořadý. My žijeme z oveček, ne ony z nás,“ popisuje farmář Robert Balušík. Stojí uprostřed stáda a zapomíná na problémy. Kolem ovcí se točí už 18 let a jeho salaš zatím přežila všechny změny zákonů i období sucha.
Spát chodí v 11 hodin večer a vstává ve tři ráno. „Byl jsem na operaci s pravým kolenem, ještě mě čeká levé. Už rok se na to chystám. Primář se mě dokonce ptal, jakému vrcholovému sportu se věnuji,“ vzpomíná s úsměvem.
Perspektiva tu je, myslí si pomocník
200 ovcí uprostřed zelených hor je jako vystřižených z propagačního katalogu. Určitě byste neřekli, že hned za kopcem je průmyslové město, které protíná nejrušnější slovenská dálnice. Na salaši nemají ani elektrickou přípojku. „Tady máme normální baterii a LED světla, která vydrží svítit i dva týdny,“ ukazuje.
To už se u prodejního okénka začínají srocovat první zákazníci. Farma pana Balušíka má totiž zavedenou klientelu. „Brynza bude ve čtvrtek nebo v pátek. Máme založený sýr, uvidíme, jak rychle vyzraje,“ informuje zákaznici.
Jedním z pomocníků na farmě je Ivan. Odhaduji jeho věk. Může mu být něco přes 20 let. Proč skončil u ovcí? „Perspektiva tu je. Je toho sice málo a nedostatečné, ale dá se,“ odpovídá.
Prodávají hlavně místním štamgastům
Perspektivu vidí i šéf farmy Balušík. Přemýšlí, že by přidal na střechu víc solárních panelů nebo koupil další zemědělskou techniku. Peněz je málo, jenže cesta zpátky už prý nevede. „I kdybych chtěl skončit, nemůžu. Když jednou na ten vlak nastoupíte, už se z něj nedá vystoupit,“ domnívá se.
Zatímco jinde na Slovensku se na ovčích výrobcích buduje turistický ruch a kolem silnic je spousta stánků s ovčím sýrem, malé salaše, jako má pan Balušík, prodávají hlavně místním štamgastům a s reklamou to moc nepřehánějí. Sázejí na kvalitu, která je prvotřídní. Kromě sýrů a žinčice prý navíc začíná slovenským zákazníkům pomalu chutnat i jehněčí maso, které se dlouhá léta vyváželo skoro výhradně do ciziny.
