S Věrou Čáslavskou o životě v emigraci

Host (Věra Čáslavská): Sešly jednou v Tyršově domě. Někteří její ctitelé mě posílali dopisy. Tak já jsem jednou ty dopisy vzala a zanesla jsem jí je. Bylo to příjemné setkání, ale já jsem z Chrudimi a jmenovala jsem se Nováková, provdaná jsem Čáslavská.

Moderátor (Jana Klusáková): Kdežto Věra Čáslavská je Čáslavská odjakživa.

Host (Věra Čáslavská): Ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste, Věro, do Spojených států spolu s manželem Jaroslavem, také chemikem, odešli v roce 1965. Tedy v době, o které se mluví jako o politickém tání. A sovětské tanky tehdy byly ještě za horama. Proč jste se odhodlali emigrovat?

Host (Věra Čáslavská): Když jsme přišli do Vídně a žádali jsme o americké pasy, tak s námi mluvil plukovník Moravec, který byl šéfem výzvědné služby za Benešovy vlády a říkal: Kdo z vás to rozhodl? A já jsem říkala, víte to rozhodují oba. A on říkal, ale kdo měl to poslední slovo? A já jsem říkala no, můj muž to měl od začátku naprosto jasný. Myslím, že jsem teda to poslední slovo řekla já. Já jsem svého času měla takový trochu Dubčekovský, možná naivní představy, že když se slušní lidé dají do politiky, že i ten režim by se dal nějakým způsobem změnit. A tak jsem přijala nabídku a kandidovala jsem za poslance Národního výboru ve Vysočanech a byla jsem jím zvolena.

Moderátor (Jana Klusáková): A byla jste v nějaké straně?

Host (Věra Čáslavská): Ne, ne, a měla jsem na starosti jesle a mateřský školky.

Moderátor (Jana Klusáková): V kterým to bylo roce?

Host (Věra Čáslavská): 63, 64, zhruba v té době.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano.

Host (Věra Čáslavská): A já jsem opravdu si dala poctivou práci mluvit s rodiči, se sestřičkami, prohlídnout ty jesle, prohlídnout ty školičky a udělala jsem takovou soubornou zprávu. Byla jsem děsně pochválená. No a přišel rok s rokem a nestalo se vůbec nic. A tehdy můj muž mě říkal: Tak vidíš. A já jsem mu dala za pravdu. A myslím, že tohle bylo takovým nějakým zlomem nebo ta poslední kapka, která mě řekla - já opravdu nemůžu nic měnit, tak pojďme. To trauma bylo, že my jsme nemohli odejít jako celá rodina, de fakto dcera, který v tý době bylo osm let, byla víceméně držena jako rukojmí.

Moderátor (Jana Klusáková): Čili vy jste tam byli ještě tři roky bez ní? To musely být pro vás krušné tři roky.

Host (Věra Čáslavská): No, já, když jsme se dostali na Pensylvánskou státní univerzitu a to bylo asi po třech měsících ve Spojených státech, tak jsem šla takhle po ulici a vidím tam v prvním patře nápis FBI. Si říkám, no co, tak tam půjdu. Tam seděl nějaký pán a já říkám, potřebuji pomoct. On říkal jakou, já říkám, mám dítě v Československu, potřebuji ho dostat ven. A on se usmál a říkal, jděte na univerzitu, tam je někdo v kanceláři prezidenta university, který má styky s Washingtonem a ten by vám mohl pomoci. A skutečně ten pán byl velice sympatický, říkal, já nevím jak vám mohu pomoci, ale až pojedu příště do Washingtonu, já se zeptám. Šel tam za Pensylvánským senátorem Clarcem a ten si sjednal schůzku s vyslancem Československé republiky a žádal o propuštění naší dcery za námi. A byl odmítnut. Ten důvod byl, že nebyla vyřešena otázka nějakého zlata, které bylo odsunuto ke konci války někam.

Moderátor (Jana Klusáková): Vaše rodinnné zlato?

Host (Věra Čáslavská): Ne, českého nebo československého státu.

Moderátor (Jana Klusáková): Aha, mezi Československem a Spojenými státy.

Host (Věra Čáslavská): Ano. Možná, že to byla jenom záminka.

Moderátor (Jana Klusáková): A co s tím co měla dělat vaše Veronika, prosím vás?

Host (Věra Čáslavská): No, ten vyslanec prostě řek, že v žádné fejvrs teda dělat nebudeme. Že se musí tohle nejdřív vyřešit.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano.

Host (Věra Čáslavská): No, a tak kdyby snad nebylo Dubčeka, tak jsme byli v hodně zoufalé situaci. Můj muž uvažoval o tom, že by šel za CIA, aby dostal falešný průkaz a že by prostě se snažil dceru unést. Zase v laboratoři jeden černoch přišel za mnou a říkal, hele, já do toho Československa pojedu a já si jí vezmu a přivezu jí jako manželku. Takže vidíte.

Moderátor (Jana Klusáková): Pomoc ze všech stran, no ale dobře to nakonec dopadlo. Vaše Veronika je ročník 57 a mluví česky?

Host (Věra Čáslavská): No, mluví bezvadně česky. A já myslím, že se stále cítí Češkou svým způsobem, i když teď žije v Kanadě, vzala si Francouze a jejich děti mluví francouzsky, já francouzky přitom neumím, takže když se sejdeme, tak u nás děti v našem bytě teda od manžela a ode mě slyší jenom češtinu a teď je zajímavé, jak prostě komunikujeme.

Moderátor (Jana Klusáková): Paní Čáslavská, můžete srovnávat, jak se za těch 40 roků změnil život ve Spojených státech, co tam žijete?

Host (Věra Čáslavská): Hodně, když jsme přišli tak třeba hodně málo žen bylo zaměstnaných naplno. To byly většinou třeba ženy, které byly svobodné nebo rozvedené, ale jako třeba já s manželem, to byla celkem výjimka. Dneska běžně ženy pracují a zastávají jakoukoliv funkci, že jo. Ne možná v takovým ještě měřítku procentuálním, ale rozhodně ženy jsou už dneska plně zaměstnané taky.

Moderátor (Jana Klusáková): A proč, z finančních důvodů nebo z důvodů realizace, jak se říká?

Host (Věra Čáslavská): Možná z obou, a ne jenom v to se změnila Amerika, ale řekla bych taky, že když jsme přišli, jsem cítila rasismus a já jsem nikdy nechtěla, aby moje dítě bylo rasista, takže když ona nakonec v tom 86. roce přijela za námi, tak jsem jí udělala známost s dcerkou našeho soustružníka v našem ústavu a on byl černoch a já jsem říkala, prosím vás, když by to šlo, vy máte dcerku stejného stáří, pozvěte ji k vám a to bylo do v podstatě černošskýho ghetta, do Chesteru v Bostonu, a já zase se ráda, jako pozvu vás k nám na večeři nebo vaše dcerka může být u nás přes sobotu a neděli.

Moderátor (Jana Klusáková): Co myslíte, existuje něco amerického, z čeho bychom si měli vzít my Češi příklad?

Host (Věra Čáslavská): Možná to, že třeba my ženy v našem stáří si říkáme v Americe, že to zmáknem. A to můžou bejt problémy v rodině, se zdravím, máme takovou nějakou životní odvahu a vzájemně se podporujeme v tom, pomoci jestli to jde. A to nejenom se zdravím, ale prostě ve všech situacích. My máme takovou partu, kde hrajeme bridž, a někdy si potom sedneme, vemem si třeba skleničku vína a když někdo má nějaký problém, zmíní se, no tak my ostatní se snažíme pomoc.

Moderátor (Jana Klusáková): A naopak co českého byste přenesla do Spojených států?

Host (Věra Čáslavská): Cit. Mě vždycky chybělo takové to moct k někomu přijít, aniž bych se předem ohlásila, aby mě někdo popadl kolem krku a řekl, já tě hrozně ráda vidím. To mám moc ráda, když jsem v Čechách.

Moderátor (Jana Klusáková): Taková ta srdečnost, myslíte, to tam chybí.

Host (Věra Čáslavská): Ano, taková ta srdečnost.

Moderátor (Jana Klusáková): Ale zase tam jdete na ulici a lidi se na vás usmívají. To se vám tady nestane.

Host (Věra Čáslavská): Ano, máte pravdu. Já se taky na každého usmívám. To jednou, když jsem začínala být zaměstnaná, tak někdo se mě zeptal, jak se vám daří a já jsem docela popravdě říkala, já nevím, mě dneska není moc dobře nebo tak a zavolal si mě jeden kolega, jehož tatínek nebo pradědeček byl Slovák, a říkal mě. Věro, oni se tě neptají, jak se ti daří. Tvoje odpověď je, mě se daří moc dobře. To má své výhody, protože v zásadě právě se nejde až do té citové hladiny, zůstává se v podstatě v té rovině buď ke každýmu usměvavý, vlídný, přívětivý a hezky se ke každýmu chovej.

Moderátor (Jana Klusáková): A on ti odpoví tímtéž?

Host (Věra Čáslavská): Přesně tak.

Moderátor (Jana Klusáková): Co českého máte doma, a u vás doma je teď na Floridě.

Host (Věra Čáslavská): No, v první řadě muziku, knížky, pak počítač a tím já jsem ve styku možná dvakrát, třikrát týdně s celou řadou svých kamarádů z fakulty nebo z chrudimského Gymnázia, prostě my jsme stále parta. A my o sobě víme a protože už jsme ve stáří těch sedmdesátníků, tak se nic neskrývá a všechno se celkem píše tak, jak opravdu je a vzájemně zase konzultujeme, radíme si, fandíme si, tak to je.

Moderátor (Jana Klusáková): Paní Čáslavská, před týdnem bylo 21. srpna. Pro mladé ročníky, ale vlastně už i pro lidi středního věku, se události roku 1968 stávají historií. Jak ty dramatické srpnové dny tehdy prožívala vaše rodina v Americe?

Host (Věra Čáslavská): Se zoufalstvím. Když my jsme viděli ty záběry těch tanků na Václaváku, když jsme slyšeli ty zprávy, co se děje, že dochází, řekněme, k vpádu ruských vojsk nebo ty Varšavský smlouvy, to už se tak nějak cítilo možná týden, dva týdny před tím, že ta situace se někde hrotí, ale že by došlo k takovémhlemu násilí, to snad jsme nevěřili, že by se mohlo stát. Naše dcerka přijela těsně teda týden, ona přijela 13. srpna, přiletěla do New Yorku. A když jsme si pak říkali, ježišmarjá, víte bylo by vůbec to sloučení rodiny ještě možný?

Moderátor (Jana Klusáková): Ano.

Host (Věra Čáslavská): Co se bude dít dál? My jsme opravdu tolik soucítili s krajany a byli tam také lidé v té době, kteří přijeli na různé stáže a samozřejmě ti také byli ohromení, ti také nevěděli vlastně, co se bude dít dál?

Moderátor (Jana Klusáková): A co Američani, zajímalo je, co se děje uprostřed Evropy?

Host (Věra Čáslavská): Samozřejmě. V laboratoři všichni s námi mluvili o té situaci a jako cítili s námi. To byla hezká taková soudržnost a taky nikdo vlastně nevěděl, co z toho všeho bude.

Moderátor (Jana Klusáková): V Českém rozhlase 1-Radiožurnál vám představujeme naši americkou krajanku Věru Čáslavskou. Mimo jiné autorku povídkového sborníku Šestý smysl. Knížka vyšla česky přede dvěma lety.

Host (Věra Čáslavská): Já jsem si do té knížky vybrala takové náměty, o kterých se často nemluví, které se drží pod pokličkou a snažila jsem si je rozmyslet a upřímně tak nějak lidsky jako žena vyřešit. Tak o tom jsem psala.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste mi napsala, Věro, dopis, a já z něj cituji: Ve stáří považuji za důležité především zdraví, dobré rodinné zázemí a finanční zabezpečení. Na tom všem se musí pracovat mnohem dříve, než člověk jde do vlastní penze. Celoživotní vzory tu hodně člověku pomáhají. Dědeček mě měl ke střídmosti v žití, táta a později můj muž mě měli ke cvičení a sportu. Dcera a vnoučata jsou mým potěšením. Můj dlouholetý šéf v práci, šéf zubní kliniky původem z Dánska, mi vždycky kladl na srdce? Věro, šetři na penzi, co můžeš. A měl pravdu, je to důležité. Někteří posluchači si teď možná pomyslí: To se snadno řekne, když jde o Ameriku. Co byste jim odpověděla?

Host (Věra Čáslavská): Já myslím, z těch platů, které tady byly možná až donedávna, se skutečně těžko šetřilo extra. Zase na druhé straně možná, že tu byly větší sociální výhody, které třeba v Americe nejsou. Já těžko mohou porovnat dobu normalizace, když jsem tu nežila, ale my jsme v Americe opravdu hodně pracovali, hodně dávali stranou a samozřejmě všichni jsme mysleli na zadní kolečka. A vyplatilo se to.

Moderátor (Jana Klusáková): Kde má hledat útěchu, po případě rovnováhu starý člověk, který jednak není zdráv, taky nemá rodinu, je sám, a je chudý, nemá žádné úspory?

Host (Věra Čáslavská): Mám sousedku, která pravidelně dochází například do nemocnic a nebo hospiců. Ta prostě se věnuje dobrovolně pomoci těmhle lidem, hlavně duševní pomocí. To si myslím, že tahleta, taková tahleta spoluúčast zejména starších lidí na dobrovolné fázi je důležitá a pomáhá.

Moderátor (Jana Klusáková): Pomáhá především tomu, kdo pomáhá, že?

Host (Věra Čáslavská): Tak, jistě já myslím, že je to vzájemná vazba.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano.

Host (Věra Čáslavská): Vy máte dobrý pocit, že dáváte někomu to, co můžete v době, kdy ten člověk vás nejvíc potřebuje. Já jsem s manželem byla před rokem a půl šest měsíců na klinice v Texasu, měl rakovinné onemocnění a léčil se dlouhodobě, končilo to operací. My jsme celou tu dobu nevěděli, jak to všechno dopadne a přesto ta atmosféra lékařů, kteří třeba chtěli, abych já s ním byla stále pohromadě. Sester, kteří se k nám chovaly nesmírně hezky a lidsky, lékařů, kteří, rezidenti třeba chodili, o půl šestý se otevřely dveře a říkali a jakpak se máte, že jo. A člověk měl pocit, že někdo o vás opravdu zájem má. Někdo vám pomáhá a měla jsem pozitivní představu, ne třeba, že to dobře dopadne, ale že jsme udělali všechno pro to, abychom Jaroslava uzdravili.

Moderátor (Jana Klusáková): A taky to dobře dopadlo.

Host (Věra Čáslavská): A taky to dobře dopadlo, zaplať pánbů.

Moderátor (Jana Klusáková): To je dobře. A ještě jedna ukázka z vašeho dopisu. Na Floridě v našem pavlačovém domě na pobřeží Atlantiku je nás penzistů zhruba kolem dvou set. Známe se všichni, já tomu domu říkám naše vesnice. My sedmdesátníci jsme z těch mladších. Ale jen v našem poschodí máme ženu, které je stojedna let a souseda původem z Estonska, kterému bude sto let na podzim. Oba jsou stále dle svých možností činní. Kolem sedmé ráno my mladší si chodíme zaplavat, dokud ještě není horko a chodíváme na procházky, které mnohdy končí v nějakém malém bistru na kávě s koblihou. Naši starší sousedé se zase pravidelně kolem deváté scházejí kolem bazénu. Oni v tom bazénu ale neplavou, mnozí totiž ani plavat neumějí, procházejí se ve vodě, povídají si a procvičují klouby. Až do osmdesátky, někdy i déle, většina z našich sousedů řídí auto. Jezdí si sami běžně na nákupy, k holiči nebo v neděli do kostela. Moje čtyřiaosmdesátiletá sousedka původem z Řecka nás každý týden vozí do jiné čtvrti hrát s přáteli bridž. Vzájemně si vůbec my starší pomáháme a držíme partu. To jste mi napsala, Věro Čáslavská, a já si říkám, tedy to je úplný zemský ráj to na poslech. Ale takhle dobře se zřejmě všem seniorům v Americe nedaří?

Host (Věra Čáslavská): Ne, tohle jsou lidé, kteří jsou schopni takhle žít a zaplaťpánbu za to, ale samozřejmě třeba moje sousedka z Lexingtonu už byla sama, nemohla se o sebe starat, tak byla v takovém domově důchodců, kde měla svůj pokoj, kde byla restaurace. Já jsem za ní chodila, jako často jsme si povídaly, ale už byla hodně nešťastná, už říkala, já už bych radši chtěla zemřít. To už jsou lidé, kteří opravdu potřebují tu pečovatelskou službu a pomoc.

Moderátor (Jana Klusáková): A jistě jsou tam i lidé, kteří jsou vysloveně chudí.

Host (Věra Čáslavská): Ano, jsou. A ti mají státem zajištěný určité nároky, řekněme, na pobyt v tuhletěch ústavech a kde ten pobyt je hrazený a nebo je minimální.

Moderátor (Jana Klusáková): A na závěr přečtu poslední ukázku z dopisu, který jsem nedávno dostala od Věry Čáslavské. Čím je člověk starší, tím více si všímá okolností kolem umírání a smrti. To není žádné morbidní téma. Tak to je a konec života vůbec nemusí být smutná nebo traumatická záležitost. Před měsícem jsem v Kanadě zažila menší mozkovou příhodu. Najednou jsem nebyla schopná mluvit, a tak mi došlo, že jde o mrtvici a že asi umírám. Mužovi jsem řekla, že do nemocnice nechci, že chci umřít doma a v klidu jsem čekala co bude dál. A taky jsem napsala dopis na rozloučenou.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.