S řekou by se člověk neměl rvát, ale měl by se ji naučit číst, říká vodácký instruktor

Táboření na divoko dnes sice už není povoleno, ale pro vodáky nejsou určeny jen moderní kempy se sprchami a občerstvením, které zejména v posledních letech vyrostly podél českých řek jako houby po dešti.

„Existují i tábořiště pro ty, kdo vyhledávají ,syrové‘ tábornictví – chtějí si vařit na ohni, mýt se v řece a pro pitnou vodu chodit do studánky,“ ujišťuje Míla Pražák.

Čtěte také

Také vodáctví stejně jako řady jiných sportů se v uplynulých letech dotkl rozvoj nových technologií a materiálů. Pryč je doba starých tepláků a tenisek, dřevěných pádel a těžkých plavidel.

„Na běžky si dnes taky nevyrazíte ve starých kalhotách a šusťákovce, ale vezmete si vybavení, ve kterém vám bude dobře,“ obhajuje Míla Pražák fakt, že se nepostradatelnou součástí i jeho vodáckého zavazadla stal například neopren.

Českým řekám vládne guma a plast

Podobně je to i s loděmi. „Kdysi jsme měli dobu dřevěnou – dřevěné lodě s látkovou obšívkou –, pak dobu laminátovou a dnes máme dobu gumovou a plastovou,“ vysvětluje majitel půjčovny lodí, proč české řeky zaplavily nafukovací čluny a plastové kanoe.

A tak zatímco dříve každý kámen pod přídí znamenal potenciálně díru v lodi, dnes už se v plastové kanoi není třeba podobných nehod obávat.

Proč je důležité naučit se číst vodu a proč je podle Míly Pražáka příhodné označování řek ženskými jmény? Jaké jsou zásady pomyslného vodáckého desatera a co bývá největší chybou vodáků?

Celý rozhovor si kdykoliv poslechněte buď kliknutím na odkaz přímo v tomto článku, nebo v našem audioarchivu.