S Jaromírem Hanzlíkem nejen o Vánocích

15. prosinec 2003
Dva na jednoho

U mikrofonu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu jsou Naděžda Hávová a Vladimír Kroc. Dobrý den. Vítejte u poslechu pořadu Dva na jednoho. Naším hostem je dnes herec Jaromír Hanzlík. I vám dobrý den.

Host (Jaromír Hanzlík): Dobrý den.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jaromír Hamzlík se narodil 16. února v Českém Těšíně. Vyrůstal na pražské Kampě, studoval Nerudovo gymnázium v Hellichově ulici. Osm dní po maturitě nastoupil do angažmá v divadle Na Vinohradech. To byl důvod, proč nestudoval DAMU, kam složil přijímací zkoušky. Jeho oficiálním hereckým startem na divadle byl 25. listopad 1966. Šel z role do role. Hamleta přes Chlestakova, Cyrana až po Oidipa. Je znám z desítek filmů a televizních seriálů. Namátkou Romance pro křídlovku, Léto s Kovbojem, Noc na Karlštejně, Postřižiny, Slavnosti sněženek nebo Nemocnice na kraji města, kam se po 20 letech vrátil. V roce 1992 si řekl, že divadla už bylo dost a skončil. Osmým rokem uvádí v České televizi Úsměvy. Včera měla premiéru televizní hra pro dva herce, Zdeňka Svěráka a Jaromíra Hanzlíka, v režii Milana Lasici, Talár a ptačí zob.

Moderátor (Naděžda Hávová): Původně se ale inscenace podle textu Johna Mortimera měla jmenovat Velký den obhájce Morgenhaula. Proč jste nakonec změnili název?

Host (Jaromír Hanzlík): No, protože ten název se nám zdál moc komplikovaný. Nejlepší názvy jsou buďto jednoslovný a nebo jak přišel Zdeněk Svěrák s tím, že se mu líbí název jednoho starého filmu Jestřáb kontra hrdlička, tak vymyslel Talár a ptačí zob. A to se nám zdá i vtipný trošku a tak. Je to jeho nápad.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste o tom natáčení přemýšlel hodně dlouho. Původně měl roli neúspěšného advokáta hrát Miloš Kopecký, režírovat to měl Jaroslav Dudek. Osud to chtěl nakonec jinak. Čím vás ten text tak fascinoval, že jste od něho neupustil?

Host (Jaromír Hanzlík): Tak, když dovolíte, já bych řekl genezi. Jak vlastně ten, jak k tomu došlo. Musím se vrátit dost zpátky, do roku 1975, prosím, kdy za mnou přišel Miloš Kopecký a říkal mi: Poslyšte, Hanzlíku, já bych s váma chtěl hrát divadlo. No, já si říkám, no, pane Kopecký, dyť mi ho hrajeme skoro denně spolu tady na Vinohradech. On říkal: Ne, tady Na Vinohradech, já, víte, mě se stejská po tom takovým tom divadle improvizace, co jsme dělali s Horníčkem. A jak tak na vás koukám, víte, tak mě napadlo, že vždycky ty dvojice byly generační a my bychom byly taková docela zajímavá obgenerační dvojice. No tak to víte, pan Kopecký. Tohle to mi řekl, mě mladýmu klukovi. No já jsem byl úplně v sedmým nebi. Ptal jsem se: No a jak si to, pane Kopecký, představujete? On říká: No tak jak? Jak jsme to dělali s Mirkem Horníčkem. Prostě se budeme scházet, budeme si povídat, vždycky něco napíšeme. Tak vznikne nějakej text a pak ho budeme hrát, ale improvizací ho budeme obohacovat a tak. No, řeknu vám, to bylo krásný. To byl krásný rok mého života, protože my jsme se opravdu scházeli. Nikdy jsme nenapsali ani čárku, ale scházejte se rok v tom věku, v jakým jsem já byl, s Milošem Kopeckým, tak to byly moje maturity, moje univerzity bych řekl. No ale jaksi k napsání toho textu nedošlo. No, po roce jsem říkal: Poslechni, Miloši, tak takhle to asi nepůjde. Asi to neuděláme a jestli chceme opravdu dospět k nějakýmu výsledku, musíme si od někoho nechat napsat alespoň základní kostru. A já půjdu teda za Jardou Dietlem, kamarádem, a požádám ho. Dietl, když jsem mu to řekl, ten nápad: No to je úžasný, člověče, to já okamžitě napíšu. No a tak jsem přivedl Kopeckýho, přivedl jsem Geizra Dudka a Pepíka Máru, kterej byl tehdy ředitelem divadla Ateliér, dnešní Ypsilonky. A když viděl, ten Jarda, ten tým, který se na tom bude podílet, tak prosím do tří týdnů napsal text, kterému dal název Šance. My jsme to nazkoušeli, bylo to krásný a hráli jsme to v tom divadle Ateliér s obrovským úspěchem, prosím, šestnáctkrát, slovy. A pak nám to navždy, jak to bylo, zakázali.

Moderátor (Vladimír Kroc): Co na tom bylo tak závadného?

Host (Jaromír Hanzlík): V tý době bylo závadný cokoli, ale protože toto není o Šanci, je to o Taláru a ptačím zobu, tak to jenom taková geneze. A protože nám to zakázali a vlastně k tý spolupráci dál už nedošlo, tak musím říct, že tehdy Jarunka Moserová, dnešní paní senátorka, říkala: Poslechni, to byl tak dobrej nápad od pana Kopeckýho. To je taková škoda, že jste v tom nepokračovali. Jsem říkal: No, ale když on není žádný text a my nejsme schopni. A ona, protože překládá Dicka Francise, tak zavolala Dicku Francisovi, jestli nemá nebo neví o nějakým textu, který by byl pro dva herce, takhle. A on řekl: No, já takovýho nic nemám, ale tady je takovej bezvadnej autor John Mortimare a on píše divadelní hry a takový krátký věci a to. Tak ona se spojila s panem Mortimarem, on jí poslal pár textů. Ona z nich vybrala tento, ale protože v té době už to nebylo na jeviště, protože Miloš Kopecký už tehdy jaksi se na jevištní práci necítil zdravotně, tak to Dudek zpracoval, ten divadelní text, jako televizní film a my jsme to nazkoušeli a když už jsme měli jít téměř do studia, tak se stalo, že ten Miloš prostě řekl: No, tak já bohužel už ani to studio nezvládnu. A tudíž k tomu nikdo nedošlo. Miloš zemřel, pan režisér Dudek odešel do Věčných lovišť a ten text mě zbyl. Já jsem ho vlastně zdědil a tak jsem si ho tak jaksi pěstoval a pak mě po nějakých letech napadlo. Dyť je to vlastně hrozná škoda. Kdybych to realizoval, tak bych možná tomu panu režiséru Dudkovi, dej mu Pan Bůh nebe a tomu Milošovi, malinkej pomníček, svůj pro sebe, trošku postavil a tak jsem se tím začal zaobírat a našel jsem si, prosím ne jako náhradu, to není náhrada, ale našel jsem si k sobě Zdeňka Svěráka a Milana Lasicu a v tomto týmu, v těchto třech lidech jsme tuhle tu věc udělali.

Moderátor (Naděžda Hávová): Zdeněk Svěrák si pochvaloval, že práce s Milanem Lasicou byla mimořádně pohodová. Prý roli ale původně vzít nechtěl. Je pravda, že jste ho museli hodně dlouho přemlouvat?

Host (Jaromír Hanzlík): No, tak já jsem mu to nabídl a Zdeněk hned napoprvé řekl: No, ne, já ne. Já se na to necítím. Já hraju jenom postavy, který si sám napíšu. Ale když jsem mu potom ten text poslal a přečetl si ho, tak jsem ho přece jenom trochu zviklal. A když jsem mu potom řekl, že jsem na to přemluvil i Milana Lasicu, tak kývnul. A já jsem tomu rád.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ten humor, vy jste ho označil jako jemný anglický. Máte pocit, že třeba se za tu, za to dvacetiletí, kdy se o ten projekt snažíte, to vnímání humoru u nás změnilo?

Host (Jaromír Hanzlík): Podívejte se, když se rozhlédnete sám a nebo naši posluchači, když si tak promítnou jaký druh humoru dnes vítězí, tak opravdu se obávám, že v té soutěži tento jemný humor asi těžko obstojí. Ale já věřím tomu, že se najdou lidé, kteří tento druh humoru ocení, protože, co vám budu povídat. Jak všechno kolem nás zhrubne, tak hrubne i humor a mě to trápí. Mě to trápí, protože místo, aby se ta společnost nějakým způsobem kultivovala, tak hrubne a to je mě líto a já si myslím, že takovým drobným, drobným zrníčkem jsme se pokusili trošku přispět taky k té pestrosti nabídky humoru.

Moderátor (Naděžda Hávová): Kromě Taláru a ptačího zobu máte v rukávu ještě dvě další hry, které se chystáte nabídnout České televizi. Vás je na obrazovce vidět poměrně vzácně. Teď už nově téměř v ničem neúčinkujete. Prozradíte, co to bude za hry?

Host (Jaromír Hanzlík): Prosím, já myslím, že se neobjevuji tak málo, protože jak jsem si všiml, tak velmi často reprízují nejen tedy seriály, ale i filmy a starší televizní inscenace.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak to jsem přesně neměla na mysli. Samozřejmě reprízy beru.

Host (Jaromír Hanzlík): Ale myslíte tím nové. Ano, no tak, protože nabídky, které dostávám, mě přijdou, jak bych to řekl kulatně, jaksi nejsou tak kvalitní, že bych si řekl, ano, tak tohle to musím za každou cenu dělat. Takže si vždycky počkám na nějakou příležitost, která by mě jaksi spíš konvenovala. A když ta příležitost nepřichází sama od sebe, tak prostě si zvolím a přijdu v určitý okamžik, jako třeba s tímhle tím textem, o kterým teď mluvíme. A nebo máte pravdu, mám v záloze taky například tu Šanci, která je krásný text, o kterým jsem mluvil s tím Milošem Kopeckým, toho Dietla. Tak to jsem nabídl Český televizi. Zatím na to neslyší. A mám taky ještě jeden krásný text, tak pro dva nebo pro tři lidi maximálně, která je z dílny vynikajícího dramatika, mého kamaráda Oldřicha Daňka, ale to nechci prozrazovat. To je otázka.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jestliže Česká televize nekývne na třeba Šanci, je šance, že bychom mohli vidět tu hru na divadelních prknech? Neuvažujete o tom, že byste se vrátil k divadlu?

Host (Jaromír Hanzlík): Když 11 let na jevišti nestojíte, tak vrátit se je velmi obtížné a jaksi v takovýmhle malým projektu určitě ne. Já si myslím, že už asi na jeviště se, v tom správným slova smyslu, jaksi to, co jsem dělal, to znamená velká, velká dramata nebo velký divadlo, těžko vrátím, ale zase říká se, nikdy neříkej nikdy. A kdybych dostal nějakou nabídku, která by opravdu mě natolik zaujala, že bych si řekl: Tak, kdybych toto neudělal, tak bych asi nemohl dál spát klidně. Tak asi možná, ale zatím s tím nepočítám.

Moderátor (Naděžda Hávová): Po sedmadvaceti sezónách ve Vinohradském divadle jste řekl a dost. Vysvětloval jste to příměry k uštvanému dostihovému koni, uhnané veverce v kole. Zkrátka, že vás divadelní herectví přestalo těšit. Přepracovanost se dá řešit tím, že si člověk na chvilku odpočine nebo ubere plyn. Prozraďte ten impuls, který způsobil, že jste se tak radikálně odřízl?

Host (Jaromír Hanzlík): Ono se to nedá říct, že ten impuls byl jenom jedinej. Samozřejmě byla celá škála věcí, který se v určitým okamžiku nějakým způsobem tak nakupily, že mě to přinutilo k tomu, abych dal brzdu. Když se dneska zpět na to podívám po těch jedenácti letech, tak vlastně vidím, že opravdu jednak jsem byl v situaci, kdy jsem měl pocit, že jsem, použil jsem příměr veverka v kleci. Ano, ano. Když je, veverka pořád běží, pořád a z toho se nedá vystoupit, když nastoupíte do toho vlaku a hrajete tu, dejme tomu, tu první ligu v tom herectví dlouhá léta, tak se zákonitě dostanete do toho, že si řeknete: tak a teď vystoupím. Třeba na jednu sezónu, na jeden rok, ale ono vám to to prostředí nedá, protože řeknou ještě udělej tuhle tu roli a teďko vám dají ještě nějakou. Tak ještě udělám tohle to. To se několik let opakovalo tak dlouho, až jednoho dne a byly k tomu příhodné podmínky tím, že jsem vlastně najednou v tom repertoáru tak výrazně nasazen, požádal jsem o to, abych nemusel dál zkoušet. Tak jsem si řekl, že na rok si odpočinu a na rok prostě z toho vystoupím, abych taky mohl nabrat něco. Já jsem jenom vydával a měl jsem strašně málo příležitostí nabírat taky pro sebe. A z čeho bych taky mohl třeba tu práci tvořit, že jo? Takže to bylo původně myšleno na rok. Různými okolnostmi se stalo, že se to místo jednoho roku už protáhlo na těch 11.

Moderátor (Vladimír Kroc): V tom minulém režimu jste si dával dobrý pozor, abyste se nezaprodal. Přesto jste rok před revolucí dostal titul zasloužilý umělec. Předhodil vám to někdy někdo?

Host (Jaromír Hanzlík): No, tak to je pravda, že jsem se snažil opravdu jaksi. Ale musím říct a několikrát už jsem to říkal, že za to děkuju, že se mě to vlastně podařilo jaksi nehrát v některejch věcech, v kterých bych se byl asi sám neušetřil. Jestli rozumíte. Ale tady právě byl režisér Dudek například nebo Franta Filip a to byli lidi, kteří mě vždycky, když jsem se ocitl v nějakým nebezpečí, v nějakých takových poplatných věcech, tak nabídli okamžitě nějakou, třeba i malou roličku tak, abych neměl čas a tak dále. Ale to už jsem říkal, takže to. A titul zasloužilý umělec, ano. Když řeknu, že si toho titulu nevážím nebo že jsem si ho nevážil, tak to bych lhal. Pravda je, že když vám kdokoliv jakýmkoliv způsobem poplácá po ramenou a ocení vaši práci, tak to vždycky vás potěší. Ale musím říct, že můj tatínek prostě byl naprosto ten, ten byl blahem bez sebe. To bylo ocenění pro tatínka a proč jsem to ocenění dostal? Tak já si to vysvětluju tím, že víte, ono vždycky to dávali tyhle ty tituly a to ocenění za něco. A aby to těm lidem, aby jaksi ospravedlnili, že těm lidem dali nějaký tituly a tak dále, tak vždycky do toho nějakým způsobem zakomponovali nějakýho člověka, že aby ty lidi si řekli: no, tak vlastně... Takže třeba takhle dostal titul i Luděk Munzar nebo já nevím, že jo, se mnou a tak dále. Takže já si to takhle vysvětluje. Ale musím říct takovou vtipnou poznámku na téma zasloužilý umělec. Protože jsem si tam byl tehdy pro tu troubu s mým tatínkem a když jsme tam odtaď šli, tak tatínek říkal: pojď, musíme to oslavit a půjdeme někam na skleničku. No tak jsme šli na skleničku asi ve dvě hodiny odpoledne a když jsme tak asi kolem čtvrté hodiny ráno přicházeli domů, tak jsem zjistil, že jsem tu troubu s tím titulem v nějaký tý vinárně zapomněl. Tatínek byl zoufalej, tatínek pak obcházel všechny ty vinárny, kde jsme za tu noc byli. Nikde to nenašel a pak po roce 90 někdo vymyslel, že by bylo dobrý ty tituly vracet. Takže ty národní umělci a zasloužilý umělci a tak dál. Oni mě napsali dopis, takovej byl, takovej, já ho mám schovanej, takovej trošku i výhružně. Neměl byste to vrátit ten titul? A já jsem odepsal, že nevím, jestli bych ho vrátil, protože, říkám, že na to byl tatínek pyšnej a že bych mu to jistě neudělal. Ale i kdybych ho měl, tak bych nemohl, protože jsem ho zapomněl ve vinárně.

Moderátor (Naděžda Hávová): Posloucháte Český rozhlas 1 Radiožurnál, posloucháte Dva na jednoho. Hostem Vladimíra Kroce a Naděždy Hávové je tentokrát herec Jaromír Hanzlík. Měl jste školu života, dospíval jste mezi vynikajícími herci. Přesto, nedal jste někdy za pravdu svému tatínkovi? Nezalitoval jste, že jste nevystudoval vysokou školu?

Host (Jaromír Hanzlík): Ne. Já vám to řeknu, ne. Protože pravda, tatínek ten strašně chtěl, abych šel studovat. Navíc já jsem měl být v ročníku u pana profesora Miloše Nedbala, ale stalo se to, že samozřejmě za mě musel tehdy rozhodnout otec. No a tak přemluvili tatínka, pan doktor František Pavlíček, který byl tehdy ředitelem divadla a kolegové mí pozdější, Jiřina Jirásková, Jirka Pleskot, Miloš Kopecký, kteří řekli: Podívej se, Františku, pusť toho kluka. My se ti o něj postaráme. My ti ho nenecháme zvlčet a tak dále. A byli mi, panem ředitelem Pavlíčkem, přiděleni někteří herci, kteří se měli starat o moje jaksi, řekl bych, dovzdělání, abych nebyl nevzdělanej. No a když máte takový profesory života jako je Miloš Kopecký, Jiřina Jirásková, Jirka Pleskot, Pepík Bláha, já nevím, Ilja Racek, Radek Brzobohatý, no tak přece to je dobrá sestava, ne?

Moderátor (Vladimír Kroc): Před nedávnem jste pokřtil už třetí knihu Televizních úsměvů. To není pracovní stereotyp takový pořad? Osm let, týden co týden.

Host (Jaromír Hanzlík): To není kniha Televizních úsměvů. Ta je, protože já už po Zdeňkovi Svěrákovi, prosím, musím říct, jsem převzal nebo on byl tak laskav, že když se rozhodl, že ten projekt opustí, tak si mě zvolil a předal mě štafetu. A já jsem mu za to vděčen, protože ano, je to velmi zajímavý pro mě. Jednak já mám hrozně filmy, hrozně rád mám starý filmy. Já si nesmírně vážím herců kolegů, protože vím, jak je to těžká, náročná práce a že to, co vypadá nejjednodušeji, nejpřirozeněji, takže to je to nejtěžší. A jsem tudíž rád, že tuhle tu věc můžu dělat, protože se s těma lidma můžu setkávat i když už se s nima nesetkávám na jevišti nebo tak často při práci, tak se s nima setkávám teď. A přijal jsem to vlastně jako takovou službu těm svým kolegům, protože já nejsem moderátor, já nejsem konferenciér, ani se tím necítím. Já se cítím spíš takovým, takovým servismanem pro ty lidi. Já se snažím jim udělat příjemnou atmosféru při tom natáčení, aby se sami jaksi tak otevřeli a sami tak začali vyprávět. A bývá to velmi příjemné. Když se tak podíváte na ty úryvky z těch filmů, my tam často používáme i úryvky z velmi starých filmů, tak si vlastně říká: no, ať si říká kdo chce co chce, ne všechny, ale hodně těch filmů bylo dobrech. Ukažte mi dneska tolik dobrejch filmů, jakých se natočily kdysi.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane Hanzlíku, jaký je váš životní rytmus? Jak dlouhý čas trávíte u přítelkyně v Bernu a kolik času tady, v Praze, doma?

Host (Jaromír Hanzlík): No, už 11 let vlastně pendluju mezi Prahou a Bernem a když jsem v Bernu, těším se do Prahy a když jsem v Praze, těším se do Bernu, protože Praha, to je město, který miluju a Bern je město, kde mám svou lásku. Takže vlastně pendluju mezi dvěma láskama.

Moderátor (Vladimír Kroc): Z prvního manželství máte syna Davida. Stýkáte se často? Jaký je váš vztah?

Host (Jaromír Hanzlík): No, tak jak bych se nemohl nestýkat se svým synem. Náš vztah je, řekl bych, korektní. Je to dospělej člověk, že jo? Tak jaksi já mu do jeho života nemůžu mluvit a on si netroufá mluvit do mého života, což je v pořádku. No a náš vztah je takový, že třeba, už jsem zmínil ty knížky, to jsem říkal, to nejsou televizní úsměvy, to se jmenuje Album úsměvů, tak David, protože jeho profese je vlastně distribuce a výroba časopisů, takže má někde k těm tiskovinám blízko, takže on mě vlastně tuhle tu věc zajišťoval i v těchhle těch knížkách. K těm knížkám bych řekl, a já to prosím nechci nikdy nazývat knížkou, protože oni to knížky vlastně nejsou. Já jsem to nazval album a prosím, důsledně tomu říkám, že jsou to alba. Alba proto, že na těch fotografiích jsou zachyceny hosti, kteří byli v Úsměvech, v Televizních úsměvech. Já jsem si udělal takové, pro sebe soukromé album s těmi hosty, protože opravdu jich tam byla celá plejáda a velmi zajímavých lidí. A když potom po letech jsem si to tak dával dohromady a už nevím, komu jsem to ukazoval, říkal jsem: podívej, kde kdo u toho všechno byl? Tak ten někdo mě nasměroval tím směrem, protože sám víte, že dneska, kdo je mocen nějakého slova, tak o sobě píše knihy a vydává o sobě svědectví pro generace příští. A protože jsem od různých nakladatelství taky měl tyto nabídky a samozřejmě jak víte, já se rozhovorů bráním. Toto je taky jedna z mála výjimek, tak jsem na to slyšel, ale když mám mluvit o svých přátelích a partnerech a kolegách, tak samozřejmě velmi rád a proto vznikla tato alba, protože já mám k těm lidem vztah a ten vztah jsem chtěl nějakým způsobem vyjádřit právě v takových krátkých poznámkách, notickách, glosách, o těch lidech, se kterými jsem se setkal při tom natáčení Úsměvů.

Moderátor (Naděžda Hávová): Třináct let jste žil s herečkou Janou Brejchovou. Teď je vaší partnerkou někdejší první československá královna krásy Dana Sylvínová, která žije ve Švýcarsku. To už jsme říkali, jak jste se seznámili?

Host (Jaromír Hanzlík): Ale, teda řeknu vám. Vy zabrousíte do soukromí. No, tak jsme se seznámili. My, když jsme se s Janinkou rozešli, tak jsem si řekl: Tak a teď prostě budu zase, jo? Tak a teď je ta chvíle, kdy budu sám, budu si užívat takovýho toho svobodnýho mládeneckýho života. A jednoho dne jsem se šel jako divák podívat do divadýlka jednoho, no a tam řadu přede mnou seděla taková půvabná blondýnka a o pauze toho představení, ta blondýnka tam byla s nějakou kamarádkou. Říkala tý kamarádce: Prosím tě, co tady támhle ten chlap, co se na mě furt tak dívá? A ta kamarádka ji říká. To je Hanzlík. A ona říká. Kdo? No Hanzlík? A kdo je to Hanzlík? No to je ten herec, Hanzlík. No toho já neznám. No to je ten, co žije s Brejchovou. No Brejchová. To vím. A ona přijde? No asi ne, oni se rozešli. No a tak vlastně takhle to celý vzniklo, protože ona vůbec netušila kdo jsem, no a to si považuju, protože to bych řekl, že je takový určitý ocenění, že když vlastně někdo si vás oblíbí nebo neřku-li, nechci přehánět, ale zamiluje a netuší, že jste známá tvář, tak to o něčem vypráví a vypráví o tom i to, že nám to tak dlouho vydrželo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak Vánoce budou Bernu? Pokud ano, tak jaké budou?

Host (Jaromír Hanzlík): A víte, že to vám neřeknu?Ne, že bych vám to nechtěl říct, ale my to ještě nevíme.

Moderátor (Vladimír Kroc): A kdybyste zavzpomínal jenom stručně, jaké bývaly Vánoce u Hanzlíků? Myslím za dob vašeho dětství.

Host (Jaromír Hanzlík): Za mýho dětství. No, Vánoce byly krásný. Já si vzpomínám, můj tatínek, kterýho jsem strašně miloval a strašně se mi po něm stejská pořád, tak já jsem miloval Vánoce, protože můj tatínek mě vlastně, on mě miloval taky, ale on mě na Vánoce trápil. A to, protože vždycky ty dárky, který byly pod tím stromečkem, každý dítě už se těší na ty dárky a můj tatínek například strašně dlouho se holil před tou večeří, pak se dlouho oblíkal, pak dlouze jsme tu rybu večeřeli a pak tatínek ještě po tý večeři, že si budeme povídat. No a já byl zoufalej, já jsem toho tatínka jednou za rok, tatínku promiň mi to, já jsem ho nenáviděl. Já jsem chtěl k těm dárkům a tatínek to schválně natahoval, ale o to potom byly ty, to rozbalování dárků cennější. Kéž by se to vrátilo.

Moderátor (Vladimír Kroc): My vám přejeme hodně štěstí a děkujeme za rozhovor. To byl Jaromír Hanzlík. Na shledanou.

Host (Jaromír Hanzlík): Na shledanou. A všem vám přeju krásné Vánoce a přeju vám do Nového roku hodně zdraví a hlavně hodně úsměvů.

Moderátor (Naděžda Hávová): V pořadu Dva na jednoho se vyptávali Naděžda Hávová a Vladimír Kroc. Svorně vám přejeme dobrý poslech následujících pořadů Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu. Na shledanou.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

autoři: vlk , nah
Spustit audio

Více z pořadu