Rybolov na zamrzlých řekách
Pokud bych vám teď nabídl tři možnosti odpovědi na otázku, co je to za zvuk, troufnu si tvrdit, že málokdo by se trefil. Jde o vrták na led, díky němuž se právě teď jeden z rybářů dostal několik desítek centimetrů pod povrch. Vlastně od zamrzlé hladiny k tekoucí vodě. Jsme na jednom ze slepých ramen ruské řeky Volhy, uprostřed ledového nekonečna. Od břehu jsme sem šli více než 1,5 kilometru.
Rybolov - a je jedno, jestli je zima, jaro nebo léto - je jedním z největších koníčků Rusů. Zní to trochu nepochopitelně, ale i když dnes, alespoň pro mne, je velká zima, mínus 16 stupňů, fouká nepříjemný mrazivý vítr, lovcům to nevadí. Na mikrofon nejsou zvyklí, a tak jsou jejich odpovědi velmi strohé. Zvykáme si na sebe. Ptám se Rašida, jak často chodí na ryby.
"Ve volných dnech je to můj koníček. Když se podaří najít si volno, jdu si nalovit ryby. Kvůli duši - člověk se uklidní, zaženu stres. Myslím si, že pro všechny chlapy, které tady kolem vidíš, je to závislost. Jakmile se jednou vydáš na řeku nebo jezero s prutem, je to na celý život," přiznává nevelký usměvavý muž.
Na sobě má huňatý kožich, chlupaté palčáky a na normálních botách ještě nepromokavé gumáky. Stejné jako všichni ostatní rybáři. Počítám je a sešlo se nás uprostřed řeky asi dvacet. Samí muži. Nikdo nemluví, občas někdo poprosí druhého o cigaretu. Jsem asi jediný, kdo má trochu nejistý pocit z ledu pod námi. Rašid mne uklidňuje:
"Má půl metru, můžeš tudy jet klidně autem, znám to tady moc dobře. Lovím ryby už dvacet let a je mi třicet dva - to znamená, že jsem začal ve dvanácti. Můj otec je taky rybář. Vlastně jsem se k tomu dostal díky němu. Všechno, co mne naučil, teď předávám svému synovi. Za chvíli by měl dorazit," prozrazuje rybář.
Asi má pravdu. Z dálky se nám přibližuje zatím neznámá postava. Pořád mám ale nepříjemný pocit. Stojíme uprostřed řeky, všude kolem desítky vyvrtaných otvorů do ledu. Kdybychom se probořili, nikdo nám nepomůže. Rybáři ale vědí tisíckrát lépe než já, co si můžeme dovolit.
"Teď je led tlustý. Horší to je pozdě na jaře, to je fakt hrůza - když jdeš, cítíš, jak se s tebou celá řeka houpe, led praská. Ale dojít k břehu musíš, nic jiného ti nezbývá," dodává Rašid a vítá se se synem, který opravdu dorazil.
Zajímá mne, jestli ten chodí na ryby kvůli rodinné tradici, kterou nesmí porušit, nebo ho opravdu vysedávání na krutém mrazu a nejistý úlovek baví.
"Moc. Je to lepší než sedět doma. Zatím jsem nic nechytil, ale budu tu až do večera, tak se možná zadaří," doufá Simur.
Jenom pro dokreslení - pokud si myslíte, že se doposud bavíme o lovu velkých ryb, tak pozor. Otvor po vrtáku do ledu má v průměru tak deset centimetrů a tím se protáhnou jen maličké rybičky. Největší, co jsem viděl, měla tak 20 centimetrů i s dlouhou ocasní ploutví.
Vítr zesiluje, mráz taky, rybáři si začínají stavět prapodivné přístřešky. Ptám se, o co jde:
"Úkryt před větrem. Vrták slouží jako podpěra, teď si dělám kostru a na to dám igelit. Vlastně si postavím takový stan," vysvětluje Rašid. A tím náš rozhovor končí. Lovci se schovali pod plachtu a trpělivě čekají s vlascem a návnadou nad svou dírou v ledu. Už se skoro neslyšíme. "Je mi teplo, teď tady bude horko," hlásí mi.
Po pár hodinách přišla nuda i na samotné rybáře. Protože jsem byl jediný, kdo nemusel sedět nad dírou v ledu, chtěli mne poslat do obchodu pro vodku. Protože se ale nemohli domluvit na značce a viděli, že já bych mohl koupit něco nekvalitního, určili tedy zástupce. Prý, že mu miniprut pohlídají, kdyby něco. Čtyřicetiletý Andrej neprotestoval, mezi lovci byl nováčkem, neznámým. A naštvaným?
"Ne, co vás nemá. Zašel jsem tady poprvé. Dnes je špatné počasí, nechtělo se mi jezdit daleko a tady je to kousek z města. Ryby jsem začal lovit po návratu z vojny. V práci mne k tomu přivedl kamarád a od té doby chodím lovit, když je volno. Vlastně každý víkend, rodina si už na to zvykla. Ale jednu výjimku jsem přeci jen udělal - na Mezinárodní den žen jsem zůstal se ženou a dětmi doma," dodává Andrej a míří za vodkou.
Rybářů ukrytých v zimě před mrazem pod igelitem uvidíte na ruských řekách a jezerech tisíce. Mají v sobě zvláštní vůli, vydrží při mínus šestnácti sedět nehnutě nad stále zamrzající, někdy až metrovou dírou v ledu a přitom při hodně velkém štěstí uloví pár rybiček. A co mě nejvíc překvapilo? Někteří, jako například Simur, ani neví, jak chutnají.
"Ne, vůbec nemám rád ryby. Mamka je smaží, jí. Ona jo, ale já ani náhodou."
