Rybí bloky začínají ve školní jídelně. Dejte rybám znovu šanci, doporučuje Pavel Maurer

16. červen 2019
Glosa Pavla Maurera

Dnes skončilo hájení dravých ryb a na většině revírů nahodili rybáři už za svítání. Mohou začít chytat štiku obecnou, sumce velkého nebo okouna říčního. Ryby na talíři miluje také Pavel Maurer. Ve své glose radí, jak si je nejlépe vychutnat.

O tom, že ryby jsou zdravé, není pochyb. Že ryby jíme my, suchozemci, velmi málo, je též všeobecně známá věc. Buď je jíme zřídka, na Vánoce, nebo vůbec. Troufám si odhadnout, že průměrný občan naší země si dá rybu maximálně jednou až dvakrát do měsíce. A pak jsou tu zástupy lidí, kteří se ryby ani nedotknou. Anebo pouze, když je úplně bez kosti.

Ryby plné mikroplastů by už neměly končit na pultech. Zabránit tomu má doklad o jejich původu

ryby - úlovek - rabyření

Lidstvo každoročně vyhodí do oceánů kolem 8 milionů tun plastového odpadu. Ryby a mořské plody plné mikroplastů pak často končí i na našem talíři. Změnit to má nový způsob označování mořských produktů, zákazníci díky němu budou moct sledovat cestu ryb z oceánu až do supermarketu.

Čím to vlastně je, že se tolik bráníme potravině, která nám přináší do těla tolik dobrého, co nemůžeme získat z bůčku ani z hovězího guláše? Tedy nic proti bůčku, já jej osobně miluji, ale také miluji ryby. A kdykoli vím, že je ryba dobře upravená, čerstvá anebo zmražená přímo na moři bezprostředně po výlovu, tak si ji rád dám.

Kde se v nás tedy berou ty nepřekonatelné rybí bloky? Určitě začínají ve školní jídelně. Když nám jako dětem naservírují na talíř nelibě vonící filé nebo špatně rozmražené rybí prsty, do nichž bylo z moře semleto kdeco, nebo když si při svém prvním setkání s rybou dokonce zakousneme do kosti, tak je potom konec na dlouhá léta. V nejsmutnějším případě navždy.

Ryba se pro nás stává obludným synonymem něčeho, co páchne rybinou a má v sobě skryté jehličky, s nimiž si neumíme poradit a kterých se bojíme. Navíc si upřímně přiznejme, že chutně upravit rybu nedokáže každý. A také je pravdou, že není ryba jako ryba. Snad právě proto jsou celosvětově nejoblíbenějšími rybami lososi a tuňáci.

Proč? Z několika důvodů. Především se moc netváří jako ryby. Nejsou cítit rybinou a navíc třeba růžové lososí masíčko vypadá docela přívětivě, i když vyrostlo v přecpaných sádkách. A tuňákovi se ne náhodou přezdívá mořská kráva. Stejk z tuňáka vypadá téměř jako z vyzrálého telecího.

A pokud vzpomeneme na ryby sladkovodní, těmi většinou pohrdáme, protože prý páchnou nejen rybinou, ale i bahnem. Já ovšem tvrdím, že když jsou dobře vytrávené a upravené, tak nepáchnou a jsou skvělé. Zrovna dnes si o této mořské, jezerní i potoční fauně přemýšlím, přitom pomalu obírám jakousi dorádu či pražmu, zbavuji ji kostí, jím opatrně, nekvaltuji a vychutnávám.

Radím vám všem, kdo jste ještě ryby definitivně nevymazali ze svého jídelníčku, zkuste si najít svého kuchaře, svůj zaručený recept, svůj spolehlivý obchod. Neprohloupíte a vaše tělo vám dozajista tichou rybí řečí hezky poděkuje.

autor: Pavel Maurer
Spustit audio