Rusko zvyšuje tlak na rétorické i diplomatické frontě. Připravuje se na mobilizaci, říká Lipavský

Stíhačky NATO v noci na dnešek sestřelily nad Litvou dron, který pravděpodobně přiletěl z Běloruska. V neděli pouhé dva kilometry od polských hranic ruský dron zasáhl vlak jedoucí z Kyjeva do Varšavy. Chystá Rusko vojenskou akci, kterou by prověřilo připravenost a jednotu států NATO? Na otázky Vladimíra Kroce odpovídá Jan Lipavský, poslanec sněmovního zahraničního výboru a bývalý ministr zahraničí.

Letouny NATO v noci na dnešek sestřelily u litevského Kaunasu dron, který zřejmě přiletěl z Běloruska. Nepociťujete v posledních hodinách zvýšenou snahu Ruska vojensky konfrontovat státy NATO, nikoliv pozemní invazí se vším všudy, ale omezeným způsobem, třeba za pomoci dronu?

V posledních týdnech můžeme pozorovat, že Rusko zvyšuje intenzitu a tlak na diplomatické a rétorické frontě. Slyšíme celou řadu poměrně radikálních projevů o útocích na Evropu ze strany propagandistů nebo některých kremelských představitelů, jako třeba bývalého prezidenta Medveděva.

Zároveň celá řada těchto průniků, ať už záměrných nebo nezáměrných, patří mezi velmi vážné bezpečnostní incidenty. Také můžeme pozorovat přípravy na mobilizaci v Rusku. Ty jsou zcela průkazné. Rusko utužuje systém toho, jak odvézt lidi do armády a následně je cvičit.

Čtěte také

Ukrajina je pod denním bombardováním a nejsou to jenom noční útoky, ale i denní. Já jsem měl teď možnost čtyři dny na Ukrajině být a musím říct, že ten zážitek nebyl nijak příjemný. Je to skutečně velmi nepříjemné. Z těch všech cest, které jsem podnikl do válečné Ukrajiny, tak tato byla nejhorší. A to jsem byl v uvozovkách jenom v Kyjevě.

Jak jste se cítil, když jste se zpětně dozvěděl, že cílem nedělního útoku na vlak mířícího z Kyjeva do Varšavy v bezprostřední blízkosti hraničního přechodu mezi Ukrajinou a Polskem byl zřejmě diplomatický vlak, kterým jste cestoval z Kyjeva nejen vy, ale který projel místem útoku o 15 minut dříve?

Samozřejmě člověku se ten obrázek skládá postupně, protože cesta samotná byla bez problémů. V deset večer jsme nastoupili do vlaku, někdy mezi šestou a sedmou ranní jsme dojeli na ukrajinsko-polskou hranici, tam jsme přestoupili do autobusů po pasové kontrole a teprve zpětně přišla první zpráva o tom, že na té trati proběhl nějaký útok.

Včera jsme se dozvěděli, že náš vlak jel o něco dříve, než byl naplánovaný jízdní řád, takže je možno se domnívat, že náš vlak mohl být cílem. Samozřejmě, když jste na Ukrajině v dnešní době, tak ty poplachy jsou všudypřítomné a každodenní, každé tři, čtyři hodiny.

Člověk to nějakým způsobem musí vstřebat, všichni se s tím musí nějak vypořádat. Je to velmi napjatá atmosféra, takže i během cesty ve vlaku byly poměrně přísné instrukce ohledně toho, jak se chovat v případě evakuace. To určitě podceněno nebylo. Zároveň byla přísná pravidla, jak se chovat na sociálních sítích, která všichni dodržovali.

Čtěte také

V tomto to proběhlo dobře. Já věřím, že i kdyby ten vlak jel o něco pomaleji, tak bychom byli včas evakuováni a nikomu by se snad nic nestalo. Příjemný pocit to není. Člověku to dochází celé zpětně až poté, co to proběhlo.

Kdo všechno cestoval v diplomatickém vlaku z bezpečnostní konference?

Já jsem byl v Kyjevě o několik dní dříve, takže jsem využil tu cestu zpět. Ta jména lítají v článcích, já sám jsem to vlastně nevěděl, protože přijdete na nádraží a nastoupíte do vlaku, někoho znáte, někoho od pohledu tušíte.

Myslím si, že jsem na nádraží zahlédl Carla Bildta. A pak se psala další světová jména. Já vím, s kým jsem jel v kupé, ale to není jméno české veřejnosti známé.

Byl tam například Boris Johnson.

Podle zpráv ano, byli tam různí poslanci, novináři, akademici, různí lidé z dalších složek, kteří se účastnili konference a využili té cesty.

Konference v Kyjevě se měl účastnit také náčelník generálního štábu Miroslav Hlaváč, ale ministr Zůna mu cestu nepovolil. Byla to chyba? Čím by přítomnost generála Hlaváče té konferenci prospěla?

Prospěla by ČR, protože náčelník generálního štábu, který je krátce ve své funkci, by měl možnost se na domácí půdě setkat se svým protějškem a s dalšími představiteli ukrajinské armády, která má unikátní bojové zkušenosti, protože sestřeluje stovky dronů a desítky raket denně.

A pokud máme být připraveni na tuto novou hrozbu, protože to je hrozba, která zde třeba před rokem byla v úplně jiné podobě, tak musíme s Ukrajinou mluvit, musíme jí pomáhat.

Čtěte také

Vláda by měla přehodnotit přístup k Ukrajině a třeba tam symbolicky poskytnout i čtyři letadla, která by byla velmi platná proti těm nejnovějším dronům, které Rusko posílá. Jsou rychlejší, lítají výše a mají proudové motory, to znamená, je daleko těžší je sestřelit. Už to nejsou takové ty malé drony, které zní jako motorka, jejich úspěšnost je daleko vyšší.

Ukrajina hledá aktivně recept, jak toto řešit. Jsou tu projekty protibalistické obrany, aby se do toho Česko aktivně začalo znovu zapojovat, aby o to vláda usilovala, aby to nebylo jenom na pracovní úrovni a aby i na té pracovní úrovni do toho nevstupovala antiukrajinská ideologie, kterou samozřejmě vláda má.

Asi si nemusíme dlouho vykládat proč, ale je to v našem vlastním zájmu, když už třeba někdo nevěří tomu, že je správné pomáhat Ukrajině.

Na síti X jste psal, že Donald Tusk jen před pár dny varoval před ruskými útoky na hraniční přechody s Ukrajinou. Vy už jste o tom částečně mluvil. Jaká tedy byla v souvislosti se zmíněnou konferencí bezpečnostní opatření?

Bezpečnostní opatření byla taková, že se obsah a jakékoliv informace o tom, že člověk je na té konferenci, nesmí sdílet na sociálních sítích. To znamená, neinformovat o ničem v reálném čase. To všichni dodržovali.

Kdyby se Rusku útok na diplomatický vlak podařil, jaká by měla být odpověď NATO? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Vladimír Kroc , vpl

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.