Rudolfinum zaplnila díla Františka Skály

18. říjen 2004
Dva na jednoho

Pěkný den ze studia Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu vás zdraví jako vždy touto dobou Vladimír Kroc a Naděžda Hávová. Právě začíná pořad Dva na jednoho, takže ať se vám dobře poslouchá. Pražská galerie Rudolfínu patří od minulé středy dílům známého výtvarníka a také hudebníka, Františka Skály. Výstava nazvaná prostě Skála v Rudolfínu vznikla speciálně pro prostor této galerie. Nemusíte se bát, že byste výstavu nestihli, protože končí až 2. ledna. Nejenom o výstavě, ale také o muzice a mnoha dalších věcech si právě teď budeme povídat s Františkem Skálou. Dobrý den.

Host (František Skála): Dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová): Dobrý den. František Skála se narodil 7. února 1956 v Praze. Na střední umělecko-průmyslové škole vystudoval řezbářství. Na vysoké škole umělecko-průmyslové pak filmovou a televizní grafiku. Nositel prestižní ceny Jindřicha Chaloupeckého si nejlépe rozumí s netradičními materiály jako je třeba mýdlo nebo molitan, ze kterých vytváří takové svébytné plastiky. František Skála je člen skupiny Tvrdohlaví, BKS a TrosSketos a je komturem řádu Zelené berušky. Hraje v hudební skupině NTO Universal Praha.

Moderátor (Vladimír Kroc): V roce 2000 způsobilo rozruch jeho nekonvenční zhotovení hřbitova s názvem Sad, který vystavil už předtím ve světovém obchodním centru v New Yorku. O 2 roky později dostal cenu Interiér roku za řešení prostoru v pražském paláci Akropolis. Zúčastnil se bienále v Benátkách, kam vyrazil pěšky, ušel v teniskách 850 kilometrů. Je to už 11 let, troufl byste si znovu na takový výkon?

Host (František Skála): To víte, že troufl, ale na to si člověk musí udělat čas. Rád bych se někam vypravil, ale nejsem zase povoláním chodec, abych naplňoval tuhletu funkci. Až přijde čas.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy si ale ten čas asi umíte udělat, řekl bych?

Host (František Skála): Já si ho umím udělat, ale já se nechám tak nějak vést, jsem fatalista, takže až se ta příležitost naskytne, tak prostě někam vyrazím.

Moderátor (Naděžda Hávová): Mimochodem, jak dlouho vám ta cesta do Benátek tehdy trvala?

Host (František Skála): Asi zhruba 25 dní, ale vlastně jsem nevěděl přesně, jak dlouho to bude trvat.

Moderátor (Naděžda Hávová): Chci, aby výstava zprostředkovala radost a úžas nad fascinující rafinovaností utváření světa. Řekl František Skála po vernisáži v galerii Rudolfínu. Prozraďte, co vás fascinuje nejvíc, co jako umělec, výtvarník považujete za největší zázrak a inspiraci zároveň?

Host (František Skála): To je velmi těžké nějakým způsobem jednou nebo dvěma větami shrnout. Mě vlastně zajímá téměř všechno. To znamená, že se skutečně dá říct, že nemám nějaké jednotné téma, které tedy vychází z mého vnitřního světa, ale že vlastně podle příležitosti, která se mi naskytne, nebo podle prostředí, na které reaguji, vytvářím nějaké věci, nějaké hodnoty. Takže především je to hlavně příroda a vlastně různé struktury a vlastně obrazy a vlastně způsob utváření vůbec jako hmoty, energie hmoty a takovéhle věci, takže já jsem přesvědčen, že jakákoliv hmota vlastně má duši, má nějakou duchovní stránku a to nějak se snažím prostě promítat do svojí práce.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže se asi nedá říci, jaké prostředí pro vás inspirativní zaručeně není?

Host (František Skála): To se nedá říct, protože já jsem přesvědčen o tom, že kdybych byl zavřený v kriminále, tak bych asi také tam něco vytvářel. To je otázka co. Třeba jsem do určité doby si nedovedl představit, co bych dělal třeba v New Yorku, protože velkoměsto jako pro mě není úplně ideální, ale dovedu si to představit, protože třeba to souvisí s tím, že jsem vlastně na Chalupeckého cenu byl v přírodní rezervaci u San Francisca, kde to místo je jako stvořené pro mě, protože je vlastně ta síla toho oceánu a celá ta krajina je natolik fascinující, že tam vlastně byl nejšťastnější.

Moderátor (Vladimír Kroc): K něčemu podobnému, co jste řekl v úvodu té odpovědi, spějete. Máte špatné svědomí nebo proč jste uvedl ten příklad kriminál?

Host (František Skála): Ne, to jsem jenom zvolil jako naprostý extrém, kdybych opravdu byl mezi čtyřma betonovýma stěnami, tak by asi daleko více to vyvíjelo z mých vnitřních vizí, které samozřejmě tak jako nastupují potom, když není nic kolem, ale ono to třeba souvisí s tím, že moje maminka ze mě byla zoufalá, když jsem byl malý, že vlastně se neumím soustředit, protože jsem si neustále hrál. Doktor jí řekl: Odstraňte z jeho blízkosti veškeré předměty, s kterými si může hrát, a vlastně mu udělejte takový koutek, aby jako neměl tu šanci, ale já jsem si tam našel nějaké smítko a pracoval jsem s tím smítkem.

Moderátor (Vladimír Kroc): Proč to maminku trápilo, že si neustále hrajete?

Host (František Skála): Protože jsem měl špatné výsledky ve škole, měl jsem čtyřky a pětky, takže jako s tím soustředěním na věci, které mě nezajímaly, byl problém.

Moderátor (Vladimír Kroc): S čím jste si hrával obvykle v lavici?

Host (František Skála): Pamatuji si, že jsem třeba vyřezával bystu Lenina z křídy, ale to přímo v první lavici, protože ti největší grázlové jsme si sedli přímo, protože pod svícnem je tma, a byli jsme jako takoví drzí, takže já jsem třeba udělal tu bystu z křídy a pak jsem ji postavil na hranu té katedry, aby ta učitelka ji ocenila, ale ona to s námi hrála, tu hru.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ředitel galerie a zároveň kurátor vaší výstavy, Petr Neduma, přiznal, že vás s nabídkou na výstavu v Rudolfinu oslovil už před šesti lety. Teprve nedávno jste na nabídku kývl. Proč vám to tak dlouho trvalo?

Host (František Skála): Já si myslím, že člověk by neměl příliš spěchat s takovými nabídkami. Samozřejmě by ji mohl také prošvihnout, ale to je taková naše zásada BKS, že se všechno musí nechat nazrát a ten čas musí prostě jako vykrystalizovat, aby to nějak dopadlo úspěšně.

Moderátor (Naděžda Hávová): V Rudolfinu diváci najdou například instalaci hlaviček, vytvořených z mořských řas, a třeba také slavný molitanový Elvisovský oblek, ve kterém vystupujete s kapelou NTO Universal. K vidění jsou některá vaše starší díla i úplně nové objekty. Výstavu jste instaloval sám. Čím je pro vás prostor galerie Rudolfinu zajímavý?

Host (František Skála): Já jsem za prvé výstavu neinstaloval sám, ale s týmem profesionálů, kteří mi pomáhali. Potom také vlastně především moje žena se podílí na spoluutváření koncepce jako konzultantka. Ona je výtvarnice.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak moc vám do práce mluví?

Host (František Skála): Někdy mluví, až je mi to velmi nepříjemné. Ona vlastně už hlavně spolupracuje se mnou, to znamená, svojí práci se už moc nevěnuje, spíš tak jako práci s rodinou a opravdu spolupracuje, a to jak fyzicky, tak duševně. My jsme tu výstavu instalovali měsíc. To znamená, že na to bylo dost času a protože vlastně ta instalace je velmi náročná a některé věci se musely dodělat na místě nejenom proto, že třeba neprošly dveřmi jako celek, ale opravdu jsem ty díla dotvářel až na místě. Probíhalo to v klidu, ale samozřejmě ty nervy u toho jsou vždycky.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak to vzniklo, že ten jeden z objektů musel zůstat před budovou, protože se právě do galerie nevešel?

Host (František Skála): Tak to jsou takový věci, který pak nějak dopadnou osudem řízeny dobře, protože já jsem zjistil, že vlastně on by se tam už nevešel a já bych potom některé jiné sochy tam nemohl dát, protože by na ně nebylo místo. Vzniklo to tak, že původně vlastně ten špion, který stojí na schodech Rudolfína, byl určen zároveň na sochařské kvadriana, ale v Ryze, kam jsem ho vezl, ale rozměry vznikly podle dveří Rudolfína. Ovšem já jsem změřil dveře, které byly přes Dvoranu po schodišti a tamtudy se to nedalo nést, protože to váží půl tuny, takže jsme to chtěli vsunout dovnitř oknem jeřábem, ale tam scházely na každé straně 2 centimetry, takže se uvažovalo o tom, jestli se rozebere historické futro nebo ne. Potom já jsem řekl, že ho necháme raději venku, ale na ty schody se dostal vlastně díky tomu, že magistrát si naúčtoval za zábor veřejného prostranství na chodníku 90 tisíc, takže zase to dopadlo takhle z toho důvodu, že ty schody jsou majetek Rudolfína a tam stát může bezplatně, takže to je ideální řešení.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy už jste to řekl před malou chvílí. Jako laureát ceny Jindřicha Chalupeckého jste dostal stipendium v americkém Hedlens v Kalifornii. Přivezl jste si odtud mořské řasy, tak zvané kelpy. Hlavičky, které jste z nich udělal, jsou také v Rudolfinu k vidění. Jak vás napadlo pracovat právě s řasami?

Host (František Skála): Já jsem vlastně ty řasy viděl poprvé v roce 1992, kdy jsem tam byl poprvé. Okamžitě to bylo vlastně takové fatální setkání, což se děje vlastně u jakéhokoliv materiálu, který je tak zvaně můj materiál.

Moderátor (Naděžda Hávová): Válely se někde na pobřeží?

Host (František Skála): Oceán Pacifik vyvrhuje taková klubka černých hadů. Ty hadice těch řas jsou fascinující, protože to je jedna z největších forem těchto řas, které vytvářejí na dně oceánu celé porosty lesní. Sama ta řasa někdy dosahuje až 40, 50 metrů délky a je uchycena na dně a nahoře je zakončena takovým plovákem s vlasy. Takže když jsem ty rostliny viděl, tak okamžitě jsem viděl, že to jsou vlastně hlavy, ale vlastně jsem začal zkoumat ten materiál po stránce výtvarné a jakým způsobem vlastně by se s ním dalo pracovat. Technologii jsem vytvářel, jak z toho ty hlavy vyrobit.

Moderátor (Vladimír Kroc): Těžko se to asi popisuje, měli byste to vidět.

Moderátor (Naděžda Hávová): Můžeme si povídat chvíli o NTO. Vy s touhle kapelou hrajete už roky. Jak jste se vlastně dostal k muzice a k malému tanečnímu orchestru?

Host (František Skála): Já jsem se k muzice dostal tím, že jsem začal někdy ve čtrnácti hrát na kytaru normálně, ale potom nebyl jsem schopen naučit se na žádný hudební nástroj tak, abych mohl hrát podle not. V 70. letech jsem hrál v alternativní scéně s různými zakázanými kapelami, s Mikolášem Chadimou a tak. Tohleto vlastně vzniklo mezi přáteli z Tvrdohlavých a vlastně to byla taková příležitost, jak si udělat dobře a oprášit nějaké staré skladby, které se v té době, zhruba v roce 1986 tuším, ještě hrály v rádiu. To znamená, že vlastně jsme se pustili na tenký led interpretovat tyhlety strašné kousky některé a vlastně se pokoušet z nich vytáhnout nějakou skrytou kvalitu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Máte nějaký svůj nejoblíbenější šlágr?

Host (František Skála): Ono je to těžký, protože my hrajeme tak 50 až 60 písní v tom repertoáru v průběhu večera. To znamená, že hrajeme 5, 6 hodin. Během těch let se to proměňuje, to znamená, že některé písně vypadnou, protože už jsou naprosto nestravitelné, už to prostě nikdo nemůže hrát, ale zase uděláme ročně 2, 3, 4 nové skladby.

Moderátor (Vladimír Kroc): Pokud byste si chtěli vyrazit na koncert NTO a zatancovat si na staré šlágry z 60. a 70. let, tak může třeba do Rudolfina tento pátek od osmi hodin večer. Myslím, Františku, že Dvořákova síň ještě nic podobného nezažila.

Host (František Skála): No to si také myslím. My jsme tedy hráli už v Lucerně a ve Španělském sále na Pražském Hradě, takže tohleto je jenom logické vyústění naší kariéry. Tady ten večer bude koncipovaný trošku důstojněji.

Moderátor (Vladimír Kroc): To ve vašem případě lze?

Host (František Skála): Lze, to se asi promítne i do způsobu oblečení trošku.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vyžadujete také od návštěvníků, aby přišli slušně oblečeni?

Host (František Skála): No tak měli by být slušně oblečeni, to samozřejmě, aby neurazili nás především, ne ten prostor, ale nás. Já myslím, že se bude dávat i trochu tancovat možná, aby se někteří nezalekli, že opravdu těch 6 hodin budou poslouchat jenom tu hudbu. Myslím, že by měli přijít, bude každopádně zábavné.

Moderátor (Naděžda Hávová): Prozradíte už teď, jestli na sobě budete mít ten molitanový oblek, který k vám jako ke zpěvákovi NTO neodmyslitelně patří? Mimochodem vzpomenete si ještě, když jste v něm vystupoval poprvé?

Host (František Skála): Vzpomenu. Já to vlastně všechno v NTO beru trochu přes tu moji výtvarnou stránku. To znamená, že to dělám vlastně i jinde, že pokud používám sebe, tak z čistě takového sobeckého bezohledného přístupu sám k sobě. To znamená, že vlastně se používám jako manekýna, jako výtvarné dílo. Ten oblek jsem si nechal ušít od kamaráda. Poprvé jsem ho vystavoval v galerii Windou a potom jsem s ním někde vystoupil na Ořechovce, ale vlastně na začátku jsem ho vůbec s Elvisem prostě nespojoval, pouze se mi ten oblek líbil. Ono to tak nějak vyplynulo, že vlastně jsem potom v něm začal zpívat i nějaké další věci. Já jsem Elvise nějak kor moc rád neměl, ani se do něj nestylizuji, ale ono to tak nějak vychází.

Moderátor (Vladimír Kroc): Není vám v tom molitanu poněkud horko?

Host (František Skála): Je mi v něm velmi horko. Po pěti písních, musím říct, že vždycky moje žena mi ho pomáhá sundávat, takže to ze mě skutečně musí stahovat jako skafandr, ale ten molitan je zvláštní materiál jak po výtvarné stránce, protože má úžasnou strukturu, a ten lom světla a to všechno mě na něm vždycky zajímalo. Ale i vlastně je praktický, protože já se v něm totálně zpotím, pak ho dáme okamžitě do igelitových pytlů a třeba za 2 měsíce to vytáhnu a ono to vůbec nesmrdí, jenom je to cítit kouřem z toho lokálu, takže to by se dalo nějak využít i jako třeba v armádě.

Moderátor (Naděžda Hávová): V úvodu jsme řekli, že jste zakládající člen skupiny Tvrdohlaví, člen BKS a TrosSketos a jste komturem řádu Zelené berušky. Skupinu výtvarníků Tvrdohlaví asi většina lidí zná, ale přibližte nám činnost BKS a řádu Zelené berušky.

Host (František Skála): To bude trošku těžší, protože veškeré informace, které se o BKS podávají, musí projít vlastně schválením. Všech členů. To znamená, že já bych musel požádat napřed komisi pro útlum publicity, aby se vyjádřila k těm informacím, které tady bych chtěl jako vyslat do éteru. Další blizna se bude konat přibližně za měsíc, to znamená, že nevím, jestli by se to podařilo vůbec, abych o tom hovořil. BKS je tajná organizace, to znamená, že jediné, co vám k ní můžu říct, že jejím oficiálním programem je věčné přitakávání životu i smrti. Řád Zelené berušky není vnitroorganizační řád BKS, je to vlastně rytířský řád, který existuje už mnoho let a sdružuje rytíře a kontury, kteří převážně jsou z řad umělců. To znamená, že to je velmi pestrá společnost, ale pánská společnost.

Moderátor (Naděžda Hávová): Teď se dívám do programu Skála v Rudolfinu, který mám při ruce, a vidím, že 10. listopadu ve dvoraně Rudolfina, tady je napsáno BKS, prezentace zbraní.

Host (František Skála): To bude velmi exkluzivní záležitost, kterou by se neměli nechat ujít posluchači, protože BKS má svůj arzenál převážně chladných, bodných a sečných zbraní, pouštím drobnou informaci. Na třetím sjezdu BKS, který probíhal v Londýně, tak všechny tyto zbraně byly použity k tak zvané ikebaně zbraní, což je středoevropský způsob symetrického aranžování zbraní na stěny. Všechny ty zbraně se převážely do Londýna a proběhlo to velmi hladce, nikdo se v tom nešťoural. Část z toho našeho arzenálu bude prezentována, tak jako je třeba prezentována kosmetika nebo nějaké zboží, v Rudolfínu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Výstava měla vernisáž minulý týden, potrvá až do 2. ledna. Chodíváte se tam dívat a třeba sondovat, jak reagují lidé, kteří se na tu výstavu dívají.

Host (František Skála): Já sem tam chodím dívat každý den od rána do večera, tam sedím a sklízím úspěch, v převlečení stopuji ty lidi a poslouchám, co si o tom říkají.

Moderátor (Naděžda Hávová): Františku, vaše výstava je teď v plném proudu. Přesto, po 2. lednu, jaké jsou plány třeba do příštího roku?

Host (František Skála): Já musím říct, že naštěstí ta výstava potom půjde do Brna a potom půjde ještě do Šíla centra v Českém Krumlově, což především z praktického hlediska bude dobře, protože to nebudu stěhovat zpátky do svých skladů, ale bude to vlastně pokračovat. Z výstavy se to bude převážet na další výstavu. Jinak já jsem vlastně 2 roky se na to připravoval, takže teď čekali na mě s různými jinými pracemi jako jsou třeba ilustrace. To znamená, že teď budu ilustrovat Děvčátko Momo a Ukradený čas, což je stěžejní kniha od Michaela Endeho pro nakladatelství Albatros, a další ještě knížky, takže doufám, že teď to bude takové trochu klidnější.

Moderátor (Vladimír Kroc): Než se rozloučíme, prozraďte ještě na sebe, jak jste na tom s technikou? Když jsme se vám snažili dotelefonovat, tak nám bylo řečeno, že to nemáme ani zkoušet, že prý s telefonem pracovat neumíte.

Host (František Skála): S telefonem pracovat umím, umím vytáčet čísla. Sice preferuji ten kruhový číselník, protože pěkně cvaká, ale není to žádný problém, akorát se pokouším nebýt stále na drátě, takže nemám mobil, to je všechno.

Moderátor (Naděžda Hávová): Dočkáme se někdy toho, že by třeba František Skála začal pracovat s počítačem nebo prostřednictvím počítače vytvářel nějaká umělecká díla?

Host (František Skála): No tak asi ne, spíše bych si na to někoho najal, ale já jsem zatím na opačném pólu, to znamená, že preferuji ruční práci, protože mám pocit, že ta mizí a že to je důležité to, co by v umění mělo zůstávat.

Moderátor (Vladimír Kroc): Pořad dva na jednoho je bohužel za námi. Musíme se rozloučit. Děkujeme, že jste si na nás udělal čas a přejeme výstavě Skála v Rudolfinu hodně diváků nebo návštěvníků a vám nepřeberně nápadů. Mějte se hezky, na shledanou. To byl výtvarník a muzikant František Skála.

Host (František Skála): Na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na shledanou. Děkujeme, že jste s námi zůstali.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

autoři: vlk , nah
Spustit audio

Více z pořadu