Rozinky zachránily španělské městečko před hospodářskou krizí

Ze zdejších hroznů se ale nelisuje víno – suší se na rozinky
Ze zdejších hroznů se ale nelisuje víno – suší se na rozinky
V hornaté krajině vnitrozemí španělské Andalusie se vinná réva pěstuje už po staletí. Většina produkce sladkých hroznů z okolí obce Almáchar se nezmění ve víno, ale v sušenou sladkou pochoutku. Díky ní přečkali zdejší obyvatelé dopady hospodářské krize a svoje město v hornaté krajině neopustili.

Silnicí plnou zatáček a serpentin se dá do Almácharu dostat z pobřeží za čtyřicet minut. Tady mezi kopci je úplně jiný svět než dole u písečných pláží. Tady je království vinic. Ze zdejších hroznů se ale nelisuje víno – suší se na rozinky.

Starosta Almácharu José Gamez-Gutuerez mi ve skladu družstevní výkupny ukazuje hotový produkt připravený k zabalení a rozeslání do obchodů. Celé hrozny vinných bobulí, ovšem svrasklé a vysušené. Každý musel projít rukama vinaře.

Čtěte také

Suší celá rodina

Výroba rozinek je zaměstnání náročné na lidskou práci. Proto s ní musí pomáhat celá rodina.

Almáchar leží v kopcích a dlouho se kvůli obtížné dostupnosti musel obejít bez výdobytků civilizace

„Už když mi bylo šest nebo sedm let, jsem pomáhal na vinici. Vodíval jsem osla naloženého bednami s hrozny k plošinám, na kterých se pak hrozny sušily. Maminka mne vždycky čekávala dole, protože jsem jako malý bedny sám vyložit nedokázal,“ vzpomíná José.

Někdy se dokonce stávalo, že on a jeho spolužáci zmeškali kvůli sklizni a sušení hroznů začátek školního roku. José Gamez bydlel ve vsi položené ještě výš, než je Almáchar, ve kterém dnes starostuje. Réva tam dozrávala později, a tak někdy nastupoval do školy až v polovině listopadu.

Čtěte také

Doba se mění, rozinky zůstávají

Městečko s necelými dvěma tisíci obyvatel se táhne po stráni jednoho z kopců a domky jsou v něm jakoby nalepené na sebe. Vydat se do jeho uliček autem je pro přespolní čiré bláznovství. První silnici od pobřeží sem postavili až v roce 1956.

V místním muzeu je v jednom z domků vidět, jak se tu tehdy žilo. Průvodce Teo Perez nemůže ty časy pamatovat, ale ochotně vypráví, že do domů tehdy nebyla zavedena tekoucí voda ani elektřina a lidé si svítili olejovými kahany. Až později si začali svítit petrolejkou. Tak se tu žilo ještě před 60 lety.

Starosta Almácharu Jose Gamez-Guterez pomáhal s prací na vinici už jako malý školák

Dnes má Almáchar nejen vodovod a zavedenou elektřinu, ale také školu pro 200 dětí s moderní tělocvičnou a hřištěm, saunu, divadelní sál, lékařskou ordinaci s lékárnou a úřadovny dvou bank. Rozinky se ale stále vyrábějí tradičním způsobem.

V rozinkách je minulost i budoucnost

„Hrozny se musejí vyndat z bedniček přivezených z vinic jeden po druhém a opatrně vyskládat na zem do sušících záhonů pokrytých jemným štěrkem. Uprostřed záhonů jsou tyče, které nesou konstrukci pro plátěnou střechu. Když prší, musíme hrozny přikrýt, aby nezvlhly,“ popisuje José Gamez.

Čtěte také

Za tři až čtyři dny začnou hrozny hnědnout a za deset dnů se musejí zase ručně jeden po druhém obrátit. Za další týden se už mohou odvézt do družstevní výkupny.

V muzeu v Almácharu se návštěvník může seznámit s tím, jak se ve městě dříve bydlelo

Skoro každá rodina v Almácharu pěstuje podle starosty Josého Gameze vinnou révu na rozinky. Několik rodin se produkcí rozinek živí. Osmdesát procent si jich tím přivydělává. Proto nedávná krize obyvatele města tolik nezasáhla. Museli se uskromnit, ale nebyli z toho zoufalí jako jinde ve Španělsku.

Produkce rozinek zajímá dokonce i mladé lidi. Z městečka neodcházejí, ale pokračují v tom, v čem jejich předkové vynikali už celá staletí.