Rozhovor se spisovatelkou Lenkou Rainerovou

Host (Lenka Rainerová): Dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová): Hezký den. Lenka Rainerová se narodila, pokud to můžeme prozradit, sedmnáctého května 1916 v pražském Karlíně. V roce 1939 musela pro svůj židovský původ a levicovou orientaci odejít do emigrace. Přes Francii a Maroko se dostala do Mexika, odkud se po válce vrátila se svým mužem jugoslávským lékařem a spisovatelem Theodorem Balkem do Prahy. Počátkem padesátých let strávila patnáct měsíců v ruzyňské věznici. V šedesátých letech vedla časopis Imherzn Europas. Po sedmdesátém roce nesměla publikovat a živila se překlady a tlumočením. Od roku 83 vydává její knihy německé nakladatelství Aufbau. Lenka Rainerová získala před několika dny v německém Wiemaru letošní Goethovu medaili. V roce 99 obdržela Schüllerův prsten za přínos německému jazyku. Předloni ji prezident Václav Havel udělil medaili za zásluhy a od loňského roku je čestnou občankou města Prahy.

Moderátor (Vladimír Kroc): Naďa toho vyjmenovala hodně, ale on se život asi nedá takhle zhustit do půldruhé minuty. Je tam spousta asi nepřesností. Vy o tom píšete, dalo by se říct, celý život knihy. I proto jste oceňována. Třeba bychom mohli se vrátit k té kapitole, která následovala po návratu ze zámoří, protože vy jste se pozastavila v tehdejší Jugoslávii logicky. Váš manžel odtud pocházel, jaká to byla doba?

Host (Lenka Rainerová): Byla to velice těžká doba. Poněvadž to bylo krátce po válce a Bělehrad byl ze čtyřiceti procent rozbombardován. Tak když to vezmete to prakticky byl skoro každý druhý dům. A já jsem pak tam pracovala, než jsem porodila, já jsem přijela do Bělehradu, když už jsem byla vysoce těhotná. Ale pracovala jsem v českém vysílání bělehradského rozhlasu, tedy mezi kolegy vašimi. A ten rozhlas tehdy chudák neměl tehdy naprosto vůbec nic. Takže se všechno muselo živě vysílat, nebyl magnetofon, nebylo vůbec nic. Ono vlastně i v Bělehradě nebylo vůbec nic, když se to tak vezme.

Moderátor (Vladimír Kroc): Právě možná to vybavení rozhlasu bylo to nejmenší. Ale vy jste byla dost odvážná, že to vám v podstatě zůstalo, ale to, že jste vlastně se rozhodla hned po válce přivést na svět miminko, když to bylo asi v takovýchhle podmínkách. Bylo to vlastně, abych se tak zeptal, rozhodnutí a nebo to přišlo samo od sebe to mateřství?

Host (Lenka Rainerová): Ne, já jsem chtěla, jakmile válka skončila, tak jsem chtěla mít děti, takže to nebylo jako z rozhodnutí, abych tak řekla. Ale no, jestli jsem tedy, abych to tak řekla, hrdá na dvě věci, tak jednak, že jsem se k tomu rozhodla a taky skutečnost mého manžela. Já, my jsme byli úplně první evropští uprchlíci, který se z Mexika vrátili do Evropy. Považovali mě tehdy trošičku za šílenou, poněvadž už jsem byla v jiném stavu. Ale jedna moudrá lékařka mi řekla, poroď to dítě tam, kde bude muset žít. Ne tady, bys to tady krmila na kolenou a pak by to dítě, dejme tomu, bylo horší.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste se po velkých peripetiích nakonec vrátila do Prahy a já jsem zmínila, že od loňského roku jste čestnou občankou města Prahy. Když jsem ještě před vysíláním s vámi mluvila o těch nejrůznějších prestižních světových oceněních, které jste teďka obdržela, tak jste právě vyzdvihla právě to čestné občanství v Praze. Čím je Praha pro vás tak výjimečná?

Host (Lenka Rainerová): No musim říct, že ty pocty, o kterých jste se zmínila, vyvolávaj ve mně nadále dycky obrovský údiv. Dycky říkám jako, co, proč, mně se vůbec nezdá, že jsem něco mimořádného vykonala a že bych tedy tudíž si v uvozovkách zasloužila něco takovýho. S tou Prahou je to trošičku jiné. Jednak poněvadž mám skutečně velice vřelý vztah k tomuto městu. Já jsem se narodila v Karlíně a teď, když byly ty povodně, tak se mě to osobně strašně dotklo, že zrovna ten Karlín byl tak zasažený. Ale pokud jde o to čestné občanství, tak v tomto případě jsem velice ráda vděčná za to odůvodnění. To zní totiž takto, já to vim dodnes nazpaměť, že je to za vzájemné obohacení české, německé a židovské kultury v Praze. A to takto nebylo ještě nikdy, abych řekla, veřejně uznáno. A samozřejmě jsem neznala ten rituál, jak se taková ta věc odehrává. Bylo to ve Staroměstské radnici, v Brožíkově síni, to už jsem se tam vracela rozčílená a pak jsem ještě musela podepsat takzvanou Zlatou knihu. To musí každý, kdo to tedy dostane a tam jsem ke své velké radosti viděla toto odůvodnění dokonce zlatým písmem napsáno, takže je to tam jednou provždy. Tato skutečnost, která je a která se dost dlouho jakýmsi způsobem potlačovala nebo neuznávala, takže to mě skutečně velice těší.

Moderátor (Vladimír Kroc): Paní Rainerová, když vás posloucháme, máte skvělou bohatou češtinu, přesto píšete převážně v němčině. V poslední době, pokud vím, jenom v němčině, potom se teprve vaše díla překládají do českého jazyka. Proč vlastně, proč nepíšete přímo v českém jazyce?

Host (Lenka Rainerová): Má to různé důvody, i když se to stalo vlastně úplně, bych řekla, automaticky. Tak jednak mojí mateřštinou v pravém slova smyslu je němčina, protože moje maminka pocházela z Žatce a to bylo z převážné většiny německé město. Můj otec pocházel z Prahy, moje maminka mluvila česky velice plynně nikoli velice korektně a u mého otce to bylo obráceně. Ale to, že tedy mně se stala ta němčina vlastně nástrojem. To, že jsem během posledních let intenzivně mi vycházela v Německu jedna knížka za druhou, že jsem se tedy tím jazykem tak zabývala, tak se stal skutečně mým nástrojem. A myslim, že když si člověk osvojí takový nástroj, když se naučíte hrát na housle, tak asi sotva pak přejdete na trubku nebo něco takového. Já dokážu napsat něco česky ano, ale mám ten pocit, že pracovat s jazykem tak, jak jsem se to naučila s tou němčinou, to už bych asi nedokázala.

Moderátor (Vladimír Kroc): Teď čtu vaší knížku Bez adresy, tu přeložila Olga Valo. Když je v překladu do češtiny, kontrolujete to? Dohlížíte potom na ten překlad?

Host (Lenka Rainerová): Ano. Já mám tu velkou výhodu, že tedy ten překlad mohu číst a mohu ty nuance, který se ztrácej samozřejmě nebo když něco já cítím jinak, tak to mohu korigovat. Kdyby je napadlo vydat mě maďarsky, tak to bych tedy neměla.

Moderátor (Naděžda Hávová): Velký rozruch způsobila před dvěma lety vaše kniha Kavárna nad Prahou a zatím poslední titul, který se objevuje na pultech nese název Všechny barvy slunce a noci. Jen stručně řekněme, že se vrací do začátku padesátých let, do doby, kterou jste trávila ve vězení na Ruzyni. Text té knihy ale není nový. Povězte nám něco o jeho osudu?

Host (Lenka Rainerová): No ten text je a není nový. Já jsem tedy původně napsala pod názvem Barva slunce a noci česky takovou tu zprávu svou o tom vězení velice brzy po tom, co se to stalo. Já jsem s tím rukopisem byla vlastně, já jsem byla propuštěna 53 a s tím rukopisem jsem byla hotova 56. Pokud vím, jedině Jiří Mucha, kterej tu stejnou dobu taky byl tedy uvězněn, ten taky velice brzy vo tom napsal. To byly snad ty první knížky. Já jsem náhodou tu knihu dostala před nějakou dobou zase do ruky, poněvadž jsem se na něco šla podívat a najednou jsem zjistila, že takto, jak jsem ji tehdy napsala, ona dlouho vůbec nevyšla. On ji samozřejmě nikdo nechtěl, já jsem musela tedy hausírovat, nikdo ji nechtěl, až 68 mi jí vydal Jiří Hájek. Ten, co dělá Plamen, ten časopis. Ona vyšla tedy začátkem 69, žila nějakej týden a pak šla do stolku. Teď žije jenom jako v tý sbírce Líbli pro ryby, ty tam je. Ale já když jsem jí teď znovu měla v ruce, tak jsem viděla, že takto bych dneska už ani já za ní nestála. Já jsem mezi tím získala nové zkušenosti, nové poznatky, to je ta jedna stránka. A ta druhá stránka je, že pro čtenáře dneška a pokud možno i zítřka, já mám takový ten pocit, že jako svět je takový, události jsou takový, že alespoň já nemám tu potřebu vidět na svého čtenáře jen zlo. Já myslim, že člověk jako nežije jen ve zlu. A tak jsem právě chtěla i tuhlectu, rozhodla jsem se, že tu knížku znovu převydám, přepíšu. Není náhoda, že se tehdy jmenovala Barva slunce a noci a teď se jmenuje Všechny barvy slunce a noci. To není čistě náhoda. Takže jsem teď i, poněvadž jsem měla to štěstí během celého svého dlouhého života, já jsem se velice často dostala do nejrůznějších i velkých malérů. Ale i v těch situacích jsem dycky narazila i na dobré lidi, nejen zlé a to jsem teď potřebovala nějakym způsobem říct. A taky proto, poněvadž v tý kavárničce, která tedy zaplať pánbůh byla úspěšná a je snad dodnes, tak tam pochopitelně jsem vyprávěla o lidech, který jsou prominentní, který už měli nějakou pozici. A já jsem potkala spoustu lidí, který nejsou a nikdy nebudou prominentní a já si myslim, že taky si zasluhují, aby si člověk na ně vzpomněl.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste prožila půl roku ve vězení v Paříži jako exulantka, potom jste vlastně nějaký čas byla vězněna i v Maroku. Ten lágr ve Francii byl horší než poválečné vězení tady v České republice nebo v tehdejším Československu? Nebo to bylo naopak?

Host (Lenka Rainerová): Musím bohužel říct, že to bylo stoprocentně naopak.

Moderátor (Vladimír Kroc): Co bylo vlastně tím oficielním důvodem, proč jste byla uvězněna?

Host (Lenka Rainerová): Tady?

Moderátor (Vladimír Kroc): Ano.

Host (Lenka Rainerová): No to je těžko říct, že jo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tady nebyl potřeba oficielní důvod.

Host (Lenka Rainerová): Já myslim, že na mě prostě takzvané ty černé znaky na mě seděly že ano. I to, že jsem byla předválečnou členkou strany bylo špatný najednou. To, že jsem povoláním novinářka, to bylo taky špatný. Původem Židovka, velice špatný. V emigraci na západě, špatný no a navrch ještě jsem si vzala, vdala jsem se ještě za Jugoslávce, takže... A teď se hledalo. Já jsem za relativně krátkou dobu pochopila, že tam nejsem kvůli něčemu, nýbrž, že tam jsem tu taky snad nějakej seznam nebo, jak to tehdy šlo.

Moderátor (Naděžda Hávová): Přes všechny otřesné zkušenosti a zážitky z komunistického vězení jste ale nakonec v Československu zůstala. Proč?

Host (Lenka Rainerová): Jsem tu doma.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tady je Český rozhlas 1 Radiožurnál, pořad Dva na jednoho dnes se spisovatelkou Lenkou Rainerovou. Mně se líbilo, když jsme vám říkali před začátkem, že uprostřed pořadu bude krátká písnička, tak jste říkala, když nebudu muset zpívat, tak mi to nevadí. Ale i to byste možná zvládla?

Host (Lenka Rainerová): Kdybych musela.

Moderátor (Vladimír Kroc): Mě zaujalo, že jste se před několika týdny vrátila ze Senegalu, kde jste byla na pozvání nejenom české ambasády, ale tuším i německé. Co jste tam vlastně dělala?

Host (Lenka Rainerová): No to byl takovej dárek boží, bych řekla. Já jsem byla strašně ráda, když jsem dostala ten první takový telefonát z naší ambasády v Dakaru, jestli bych přijela. V Dakaru je totiž také Goethe institut, to jsem samozřejmě také nevěděla. A tam si vymysleli jakousi akci, která se jmenovala a to se mi líbilo Srdečné pozdravy, Herzlichen Grüsse. A do toho pojali i Rakušany i nás, no prostě tak nějak. Takže jsem tam tedy letěla, přestože jako počínaje mou dcerou a mými přáteli všichni mysleli, že jsem se tedy zbláznila, že jako v tomto věku už člověk nepodniká takové výlety. Já jsem si to trošku taky myslela, ale dodatečně jsem tedy strašně ráda, že jsem to udělala, poněvadž je to krásný kus země.

Moderátor (Vladimír Kroc): Setkala jste se i v Africe se svými čtenáři?

Host (Lenka Rainerová): No já jsem mezi, já jsem četla několikrát a mezi jinými jsem taky četla na univerzitě v Dakaru a sice na Fakultě pro germanistiku. A je to velice zvláštní zkušenost, když přídete do místnosti, která není velice veliká. Já jsem to počítala, bylo tam dvaapadesát černých studentů a studentek a poněvadž mi to připadalo trochu podivné, že teď mám začít číst těmto lidem já z Prahy německy, tak jsem nejdřív s nima trošku mluvila francouzsky. To je tamní jazyk, oni byli francouzskou kolonií dřív. A pak jsem tedy četla a pak jsem je zase vyzvala francouzsky, že kdyby se mě něco chtěli zeptat, že samozřejmě. A ke svému jako překvapení a ke své radosti jsem zjistila, že rozuměli. Poněvadž například kladli zajímavý otázky, například jedna dívka se mě zeptala. Řekla, že už něco ode mě četla a teď mě poslouchá a tak se ptá, jestli ten zážitek tý Afriky, jestli už vím, že o tom budu psát nebo jestli si to zatím jen tak nějak v hlavě urovnávám? Což považuju za nesmírně zajímavej dotaz dívky, která poprvé vás takto slyší. Jinak oni mají svůj kmenový jazyk, ten se jmenuje volof a do toho... Bylo těžce rozumět. Já jsem se třeba zeptala, jestli by mi mohli říct, jak se říká prosím? Oni tak trochu zrozpačitěli a říkali, my neříkáme prosím. U nás prostě takové slovo neexistuje. A já jsem se ptala, jak to říkáte? My říkáme vezmi si. Tak je to prostě uplně jinak postavenej jazyk. Potkala jsem tam akorát jednu rakouskou dívku, která tam mluvila plynně ten volof.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste nejenom během války procestovala půl světa, teď pořád cestujete. Je nějaké místo, kromě Prahy, kde byste chtěla nebo uměla žít? Nějaké místo, kromě Prahy, kde byste chtěla žít nebo kde by vám to nevadilo?

Host (Lenka Rainerová): Myslim, teď už ne. Já jsem se před dvěma lety zúčastnila jakési konference v Paříži o exilu v Paříži. A to jsem se dostala trochu do rozpaků, poněvadž já žila v Paříži rok, ale z toho půl roku za mřížema, takže jako to bylo trošičku jiné než ty ostatní. Ale přesto Paříž je báječný město, dlouho jsem si myslela, že když někde jinde, tak v Paříži. Ale myslim, že je to úplně typické pro pokročilý věk. Teď bych přeci jen už chtěla zůstat v tý Praze.

Moderátor (Vladimír Kroc): Máte ale tendenci třeba ještě podívat se dejme tomu do Casablanky po těch více než pětapadesáti, vlastně po šedesáti letech? Chtělo by se vám tam ještě? Vím, že jste se po padesáti letech podívala do Mexika zpátky.

Host (Lenka Rainerová): Podívat se kamkoliv. Měla jsem to štěstí, že jsem po přestávce osmačtyřiceti let opět byla v Mexiku. Byla jsem dost zklamaná, poněvadž to město, ten půvab, ten mexický půvab toho města ten trošičku tedy jako uhnul před amerikanizací toho města. V těch letech, když já jsem tam žila, tak ještě třeba dívky chodili víceméně v těch svých nádherných vyšívaných blůzách a tak. Teď to chodí jako v tričku a v džínech, to už není tak strašně půvabný. Taky jsem si nedovedla představit, že hlavní město Mexiko má třeba podzemní dráhu, přestože tam každou chvíli je hrozný zemětřesení. Takže je to prostě jiný. Ale nic méně, taky jsem měla trému, já jsem čtyřicet osm let vlastně nemluvila španělsky. Tak jsem si řekla, jaké to bude? A to je zajímavý, když vystoupíte z letadla a kolem vás všecko mluví španělsky, tak se vám to nějak vrací. Ne stoprocentně, ale já jsem byla tak nadšená, že se mi to vrátilo, že jsem s každým taxikářem a s každým číšníkem zahájila dlouhé rozhovory.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pojďme trochu dál od cestování. Lenka Rainerová je spjata s pražskými kavárnami jako nikdo jiný. Právě v kavárně Metro jste v roce 1935 poprvé uviděla Egona Erwina Kische.

Host (Lenka Rainerová): No ne přímo v kavárně. Musím říct, v takový zadní místnosti, jaké kavárny mívaly, kde se scházeli do Prahy emigrovaní němečtí spisovatelé k takovým diskusím. K tomu myslim je třeba podotknout, poněvadž se to dost zapomíná, že tedy Československo mezi těmi zeměmi,které se dneska označují jako postkomunistické, Československo byla jediná demokracie tehdy v těch třicátých letech. Tím pádem tedy poskytovala azyl protifašistickým lidem z Německa. No a tak v takový tý zadní místnosti jednoho dne, kde tam bylo vždycky takovej tucet spisovatelů, mi tehdejší šéfredaktor pražský spisovatel Wais Scot mě tam bral s sebou, mně bylo devatenáct. Takže tam se najednou ukázal takový menší obtloustlejší člověk, kterýho všichni bouřlivě vítali. Já vůbec nevěděla, kdo to je. A on taky, když se přede mnou, on přines nějaký časopisy, který tam rozdával a když se přede mnou zastavil, tak řikal, kdo si ty, já jsem tě ještě nikdy neviděl. No a já jsem zakoktala, kdo tedy jsem. A typickej Kisch on se mě potom zeptal, jak se jmenovala moje maminka za svobodna. Pátral tedy, jestli tedy tuhlenctu dívku někde potkal a potkal jí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste se potom také ale potkávali. Potkali jste se třeba ve Versailes, kde jste bydleli s Kischovými nějaký čas vlastně vedle sebe. Potom i v Mexiku tuším, že jste se znovu potkali. To už asi jste se mohli považovat nebo jste ho mohla považovat za přítele?

Host (Lenka Rainerová): No já jsem nejen, v Praze pak jsem přišla na to, že jsme pak v Praze bydleli ve stejné ulici a sice v Mellantrichově ulici, kde je ten krásný nádherný Kischův dům. A tehdy jsem já znala celou rodinu, maminku Kischovou, ta ještě tehdy žila a ty bratry, bylo jich celkem pět. První pad za první světové války. No a pak ve Francii jsem nedostala povolení k pobytu pro Paříž, ale někdo mi dobře poradil, abych to žádala v sousedním departementu. To byl Versailes, tam jsem to dostala a tam jsem pak žila, ve Francii se žije v hotelích že jo, tak jsem žila nad Kischovými jako. Já opět v mansardě a pode mnou tedy manželé Kischovi. No pak když jsem se dostala do Mexika, mezi jinými taky pomocí tedy Waiscoppera Kische, tak jsem sice nebydlela ve stejné ulici, ale jako relativně blízko. S tím Kischem to bylo tak, že já jsem vlastně pro něho, von trpěl strašně v Mexiku tím, co se stane Prahou. To ho strašně zneklidňovalo a já jsem pro něho byla do jisté míry takový kousek tý Prahy. Což se projevovalo i tím, že když jsme byli sami jenom my dva, tak najednou se mnou mluvil česky, což před tím nikdy nedělal. Ale teď v Mexiku jako, pak jsem pracovala v Mexiku vlastně celou dobu na velvyslanectví naší exilové vlády a tam on tedy samozřejmě chodil velmi často, jestli něco víme a co se jako, jak to vypadá s válkou a tak dále, a tak dále. Takže to nás velice sblížilo. V Evropě jsem ho pak už viděla jenom jednou jedinkrát a to u nás v Bělehradě.

Moderátor (Naděžda Hávová): Paní Rainerová, existuje dnes v Praze kavárna, do které byste občas zašla?

Host (Lenka Rainerová): No tak člověk se tomu myslim nevyhne. Už to není tak, jak to kdysi bývalo že ano, poněvadž jako lidé mají jinej styl života. Moji němečtí návštěvníci ty musí alespoň jednou jít do Slavie. To prostě oni považujou za absolutní samozřejmost. Já mám docela ráda, jednak mám ráda ten Louver, který je naproti bývalému metru. A to proto, poněvadž když jsem se odstěhovala ze svého domova jako velice mladá, tak jsem se tam scházívala se svou matkou. A to nějak ve mně zůstalo pochopitelně.

Moderátor (Vladimír Kroc): Paní Rainerová, sedmnáctého května vám bude osmdesát sedm let, jestli dobře počítám, stále píšete?

Host (Lenka Rainerová): No teď jako je takové období, kde jako zatím nepíšu, protože se mi to jen, jak bych řekla, nějak skládá v hlavě. Takové střípky.

Moderátor (Vladimír Kroc): Mimochodem, co jste odpověděla té africké studentce? Napíšete něco o tom Senegalu?

Host (Lenka Rainerová): Doufám.

Moderátor (Naděžda Hávová): My doufáme také. Paní Rainerová, děkujeme, že jste si na nás udělala čas. Přejeme hodně zdraví a hodně síly do další práce. Mějte se hezky, na shledanou.

Host (Lenka Rainerová): Děkuju.

Moderátor (Vladimír Kroc): Pěkný den a úspěšný rozjezd nejenom nového týdne, ale vlastně také měsíce, zítra začíná duben, vám přejí Vladimír Kroc a Naděžda Hávová. Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.