Rozhovor se slovenským spisovatelem Michalem Hovoreckým

Host (Michal Hovorecký): Dobrý den.

Moderátor (Vladimír Kroc): Michal Hovorecký se narodil 29. prosince 1976 v Bratislavě. Externě studuje estetiku na Nitranské univerzitě. Patří k nejúspěšnějším slovenským prozaikům. Debutoval povídkovou sbírkou Silný pocit čistoty před pěti lety. V roce 2001 vyšla knížka Lovci a sběrači, která se dočkala českého vydání. V příštím roce by povídky měly vyjít také v němčině. Letos vydal román Poslední hit, který by měl být přeložen do španělštiny. Michal Hovorecký sám přeložil z angličtiny román Ambiend amerického spisovatele Jacka Bomacka. Třetím rokem organizuje v Bratislavě hudební festival Vilsonik.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nevynechali jsme něco?

Host (Michal Hovorecký): Myslím, že máte velmi přesné informace.

Moderátor (Naděžda Hávová): Před dvěma týdny jste tady v Česku představil povídkový soubor Lovci a sběrači. Asi se vás často ptají, proč musely být povídky přeloženy ze slovenštiny do češtiny?

Host (Michal Hovorecký): Tak máte pravdu, je to nyní velmi častá otázka, kterou dostávám, ale myslím, že je velmi přirozená. Protože pro lidi naší generace je to něco nepředstavitelné, protože jsme byli zvyklí české zprávy, divadlo, knížky vnímat celkem běžně jako součást našeho kulturního života. Ale bohužel je to taková přirozená nutnost toho, že po rozdělení země, to je vlastně už deset roků, tak se ty jazyky od sebe velmi vzdálily a hlavně mladá generace už nerozumí mnohým slovenským slovům. A to vede k takovým zvláštním situacím, že když nějací moji čeští přátelé čtou třeba moje knížky ve slovenštině, tak velmi často dostávám esemesky s různými slovy. Jako pazucha a podobně, že co to teda znamená? Toto konkrétně je podpaží. Či-li je to trochu složité možná, když takto autor sám musí potom vysvětlovat, co které slovo je. Ale mám pocit, že pro mě je to velká pocta, protože pro slovenské autory vždycky ten český trh byl jistým způsobem lákavý. A proto ta hranice fungovala jenom z jedné strany. Že v podstatě české knížky dodnes jsou běžně k dostání v našich obchodech a my je kupujeme a velmi rádi je čteme. Ale zpětně to nějak nefungovalo. Bohužel i tím, že na českém trhu je neporovnatelně větší konkurence, tak ty slovenské knihy se tam už nevejdou nějakým způsobem. A když to jde přeložit, když to může být v polštině a nebo v němčině, tak mně nepřekáží, když to je i v češtině.

Moderátor (Vladimír Kroc): Úroveň překladu Martiny Šulckové jste mohl snadno posoudit. Jste jako autor v tomto směru úzkostlivý?

Host (Michal Hovorecký): Myslím si, že to asi každý si hlídá ten svůj text, aby ani v tom překladu neztratil nějaké ty svoje hodnoty, které mu ten autor asi chtěl dát. Ale opravdu v tomto směru jsem velmi spokojený, protože vlastně překlad dělala slečna Šulcková, která je docentkou na katedře slavistiky na Univerzitě Karlové. A je takový ten typický příklad toho uspořádání, že její maminka je Slovenka a otec Čech, takže ten jazyk je pro ní úplně přirozený a nebylo to pro ní nějaké komplikované překládání se slovníky a tak. Tedy byla to i pro ni příjemná práce, jak tvrdí, teda doufám. A lehce jsem zjistil, že je to opravdu udělané dobře.

Moderátor (Naděžda Hávová): A je to doslovný překlad a nebo do toho Martina Šulcková vnesla nějakou svou podobu nebo nějaké své záměry?

Host (Michal Hovorecký): Víte co, přiznám se, máte dobrý postřeh, protože chvílemi jsem měl pocit, že ano, ale nebylo to na škodu. Protože skutečně ty jazyky jsou i po stránce gramatické a vůbec stylistické v mnohých směrech jiné a ona některé ty věci, protože ta knížka je, když jsem měl 23 roků, takže je to vlastně mladý jazyk a je to více méně určeno mladým čtenářům. Tak mnohé věci dokázala takovou tou obecnou mluvenou češtinou možná nějak jako lepší vystihnout pro tu generaci, které to patří. Tak to se mi zdálo, jako v tomto směru jsem jí nechal volnou ruku.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste získal několik literárních cen. Můžete říct, které si vážíte nejvíc a vůbec, jestli jsou podobná ocenění pro vás důležitá?

Host (Michal Hovorecký): Víte co, myslím si, že to bylo pro mě velmi důležité, když jsem začínal. A v tom já vůbec vidím smysl těchto literárních soutěží, protože dnes se jich nezúčastňuju. Připadá mi to trochu nefér vůči lidem, kteří nemají příležitost publikovat. A já spíš zápasím s tím, že musím odmítat různé nabídky na články a rukopisy, protože nestíhám. Jsem v zajetí termínů a nechci se zahltit. Právě když jsem měl nějakých 17, 18 let, tak to byla taková dobrá šance, jak vlastně podsunout svoje texty lidem, kteří, kterých si vážím a kterých literární názor pro mě něco znamená. A kterých jsem v normálním životě neměl šanci potkat a nebo nějakým způsobem se s nimi konfrontovat. Takže jsem obesílal i takovou česko-slovenskou soutěž Cana Karla Čapka. To je možná jedna z posledních, co zůstaly takové společné pro obě krajiny. A nebo soutěž Povídka na Slovensku a nebo cena Gustava Roysa. To jsou většinou soutěže určené právě lidem, kteří začínají, vstupují do literatury. Tak tehdy to opravdu byl takový první kontakt s tým, opravdu s tím literárním životem. Vlastně na základě úspěchu v takové soutěži jsem dostal nabídku vydat debutovou knihu. A tím pádem člověk pozná editory, vydavatelé a to mi velmi pomohlo.

Moderátor (Naděžda Hávová): Myslíte, že kdybyste žádnou z těch soutěží nevyhrál a obcházel jednotlivá nakladatelství, že by dveře těchto domů zůstaly pro vás zavřené?

Host (Michal Hovorecký): Víte co, tak já velmi dobře vím, co je to literární neúspěch. Mojí první knihu odmítlo 6 vydavatelství. A to také trošku souvisí s Čechami a i s Čechy, protože můj první rukopis se pokoušel vydat český spisovatel a filozof žijící v Bratislavě Egon Bondy, kterého určitě poznáte. A on vlastně tak nějak dostal ten můj rukopis do rukou a byl jeden z těch, kteří ho neodmítli, ani vůbec apriori číst a velmi pozorně to tedy přečet. Velmi se mu to líbilo, že zkoušel potom oslovit své známé ve vydavatelských kruzích, ale tehdy paradoxně nepochodil. A pomohly až ty soutěže k tomu, aby si ta vydavatelství toho nějak všimla. Ono to asi nějak pozná každý začínající autor, že není lehké dostat se k těm vydavatelům, kteří jsou zahlceni rukopisy a nestíhají to číst. Tak získat jejich přízeň je velmi komplikované.

Moderátor (Vladimír Kroc): Výběr vaší prózy vyšel v Polsku, vaše texty se překládají do němčiny, slovenštiny, maďarštiny. O angličtině jsem zatím nic nečetl nebo chystá se něco?

Host (Michal Hovorecký): Víte co, mám pár textů přeložených do angličtiny, ale to je možná nejtěžší pro autora z tohoto regionu momentálně. Protože například ty německy hovořící země jsou ještě velmi otevřené tomu, co se děje vlastně i v našem regionu. A střední Evropa má v západní části Evropy jistou váhu jako kulturní prostor a ty naše literatury jsou známé. Kdežto americký trh to je skutečně nejenom pro Čechy a Slováky, ale třeba i pro Francouzi, téměř jako nepropustné gheto, do kterého proniknout je velmi, velmi komplikované. Takže tam není dobré si dělat nějaké zbytečné iluze. A jak říkám, jisté pokusy jsou, ale jakmile tam něco bude, tak to ještě potrvá velmi dlouho.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vám na světlo literárních ramp nějakých pomyslných pomohly soutěže, pomohl dejme tomu ten Egon Bondy. Obrací se teď někdo na vás z mladých autorů jako na ostříleného literáta a žádá po vás pomoc?

Host (Michal Hovorecký): Přiznám se, že ano. Asi to zná každý, kdo něco publikuje a kdo má třeba dvě, tři knížky a nemluvím o těch, co jich mají deset. A samozřejmě do jisté míry se to pokouším i reflektovat jako nějakým způsobem minimálně záporné stanovisko k těm textům zaujmout, ale ono se to někdy nedá stíhat. A člověk musí mít nějaké priority. A já se většinou pokouším v takových případech podsunout ten rukopis někomu, kdo vím, že by se tomu mohl profesionálně věnovat a má na to čas a je to jeho práce. Protože moje práce to není. Ale určitě teda každé vydavatelství paradoxně shání nové autory, to je, to je ten rozpor toho, že na jedné straně je záplava těch grafomanů, kteří atakují vydavatelstvo. A na druhé straně stále je tu poptávka, jak se říká u vás, po nových jménech. Takže je třeba to zkoušet, to doporučuji každému.

Moderátor (Vladimír Kroc): S vaším jménem jsou nejčastěji spojovány pojmy seance fiction, kyber punk, postmoderní fantastika. Vy sám se jako autor řadíte kam?

Host (Michal Hovorecký): Tak určitě každý z těchto pojmů má něco společného s mým psaním. Ale neřekl bych, že jsem takový vysloveně typický žánrový autor, který se hodí do nějaké škatulky a tam potom patří a celý život to nějak rozvíjí. Mně se právě líbí tyto věci různým způsobem spojovat a možná i to byl důvod, proč ta knížka Lovci a sběrači na Slovensku má takový nečekaný úspěch. Že oslovila lidi, kteří do té doby tu mladou literaturu trochu podceňovali. Mně, když jsem začínal, tak my všichni říkali, že já jsem příslušník takové té úplně beznadějné generace, která už knihy vůbec nečte a kterou zajímají jen ty počítačové hry a ty videoklipy. A chodí do těch hudebních klubů a to je prostě ztracené po nějaké stránce čtenářské. A potom se najednou ukázalo, že když vznikla knížka, která tematizovala věci, které zajímají lidi mojí generace, tak si k tomu našli cestu. A ta prodejnost knihy opravdu překvapila nejenom mě, ale opravdu asi všechny. Takže já myslím, že ty věci určitě vycházejí nějakým způsobem z literatury fantastické, ale mluví o našem reálném světě a o věcech, které známe z každodenního života. Takže jsou srovnatelné s tím, co žijeme, jako mladí lidé dnes.

Moderátor (Naděžda Hávová): To jste skoro odpověděl na naši další otázku, o čem jsou vaše povídky? Právě v Lovcích a sběračích se zabýváte globalizací a manipulací masmédii, fascinací lidí hypermarkety. Vydavatel knihu charakterizuje jako pět literárních jízd po světě popkultury. Nebudete se s ním hádat?

Host (Michal Hovorecký): Určitě ne. Ona tato knížka Lovci a sběrači vznikla původně jako takový soubor povídek, ale potom, když jsem pokračoval v tom rukopise, tak mi vyšlo, že všechny ty texty se nějakým způsobem točí okolo tématu populární kultury v jejích různých podobách. A zabývají se fenoménem velmi ironicky někdy až cynicky tím, jak nějakým způsobem ta superkonzumní společnost vlastně přišla do střední Evropy a jakým způsobem se s ní vyrovnáváme? A takový možná první impuls k napsání povídky První vítězství hypermarketů, která je vlastně úvodním textem, bylo, když jsem byl svědkem otevírání jednoho známého švédského nábytkářského obchodu, kde se lidé do krve pobili. A kde jsem si vlastně uvědomil, že něco takového chladného a sterilního jako je obchoďák, dokáže vyvolat až extrémní emoce vlastně v lidech. A že vlastně za každým tím zevnějškem je nějaký příběh. Protože vlastně ti lidé, ti nakupující tvoří příběh toho obchodu. Takže to mě zaujalo jako takové nezvyklé literární téma. A to je něco typického pro tu celou knížku.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kdesi jsem četl, že bezbřehý údiv k celebritám může vést k vážným duševním poruchám. To je myslím téma jedné vaší prózy o tajemné top modelce. Čím to podle vás je, že nás tak fascinuje život jiných slavných lidí a kde se bere ta potřeba se s nimi silně identifikovat?

Host (Michal Hovorecký): Asi neřeknu nic nového, když vyhlásím, že skutečně bohužel většina lidí dnes jistým způsobem rezignuje na svůj vlastní život a nechá se celkem dobrovolně manipulovat nějakou takovou novou v uvozovkách totalitou, kterou nabízejí masmédia. A ty dobře vědí, co mají lidé rádi a proto jim nabízejí v obrovských dávkách hlavně věci z bulváru absolutně spotřební tovar, který nejlehčeji přijímáme, protože nepotřebujeme žádnou zpětnou vazbu. Není opravdu třeba nic, než jenom vzít do ruky nějaký ten sladký nápoj a nějaký hamburger a přijímat to všechno do sebe. No a skutečně ty celebrity se staly jakýmsi takovým, jako takovou náhradou toho skutečného života pro mnohé lidi. A v jedné povídce, která se jmenuje Nové médium, pracuji s motivem toho, že je tam jako kdyby dovedený do absurdnosti ten, taková ta záliba v sledování telenovel a těch zábavných seriálů a sitkomů, kdy vlastně hrdina si vytvoří jakousi formu závislosti od toho televizního záření. Samozřejmě je to hyperbola, ale někdy mám pocit, že když lidé osm a nebo devět hodin sledují televizi, že už to nemá daleko k opravdové závislosti. Takže i o tom to je ta knížka.

Moderátor (Vladimír Kroc): Posloucháte Český rozhlas 1 - Radiožurnál, pořad Dva na jednoho. Naším dnešním hostem je zatím ještě 26tiletý spisovatel Michal Hovorecký z Bratislavy. Uvedení knihy Lovci a sběrači na Slovensku předcházela před dvěma lety reklamní kampaň na gigantickou taneční party, obdobu.... Mnozí to chápali jako podvod. Už vám to odpustili?

Host (Michal Hovorecký): Doufám, že ano. To byla opravdu taková zvláštní zkušenost. Když jsme si vyzkoušeli to, jakou silnou moc masmédia dokáží mít a jak změní myšlení lidí na nějakou dobu. A nás napadlo tehdy, jakým způsobem bychom tu knížku mohli dostat k lidem, kteří běžně knihy nečtou a to jsou především tedy mladí lidé. A uvažovali jsme, co mají mladí lidé nejradši? Tak tehdy byla taková ta móda těch taneční party, jak se to jmenuje a tak nás napadlo, že by se to mohlo udělat jako taková mystifikace. Protože, protože jedna z povídek se jmenuje Brand party a skutečně je to příběh o organizování takovéto jedné masové tanečné party Oupen Air. A tak jsme to spojili knížku s tou, s tou povídkou a přenesli jí do trochu jiného kontextu. Vytvořili jsme velikánskou internetovou kampaň díky zprávám, kde se vlastně mluvilo, že se v Bratislavě chystá obrovitánská párty pro vlastně celou střední Evropu, která se bude jmenovat Brand party. A všechny ty informace, které hovořily o té akci, vycházely z té povídky. Či-li nemohla být řeč o nějakém podvodu. Ty reakce, když se v den konání zveřejnilo, že akce se nekoná v realitě, ale jenom v knize Lovci a sběrači, tak to bylo skutečně velmi bouřlivé. Protože tyto akce jsou dělané tak, že mnozí lidé na ně cestují třeba i stovky kilometrů, aby je navštívili. A dostával jsem emaily třeba z Brna nebo dokonce z Olomouce, kde lidé si vlastní vzali dovolenou, aby mohli přijet na tuto Brand party do Bratislavy. A byli rozzuření, že se nekoná, že místo toho je nějaká kniha. A samozřejmě ta první reakce byla taková, že takovou knihu si najust nekoupím, protože mě to takto rozhněvali a to jim neodpustím. Ale, jak známe spotřebitele, tak ve skutečnosti to bylo přesně naopak. Že ten zájem se vystupňoval natolik, že já to musím vidět, co to je za podvodníky a co to je vlastně za knihu? Takže nakonec ten prodej byl velmi dobrý, protože každý chtěl vědět, co to vlastně ta Brand party je? Tak jsem zvědavý, jak to bude tady v Česku?

Moderátor (Naděžda Hávová): Já doufám, že jste neušil žádnou podobnou boudu. Do jaké míry promítá Michal Hovorecký do textů sám sebe?

Host (Michal Hovorecký): To je vždycky zákeřná otázka asi na každého autora. Já se nebráním tomu, že ty knížky vycházejí velmi hluboko z toho, co jsou moje názory, ale všechno je to fikce. Mnozí chtějí vědět, jestli je tam něco autobiografického, tak to v žádném případě není. Já mám na právě na literatuře rád, když se pracuje s fantazií a s obrazotvorností a když to je opravdu výmysl. Neboť mám pocit, že skutečný můj život je o hodně všednější než život hrdinů knížky Lovci a sběrači. Ale rozhodně mám rád literaturu, která není takovou tou nezávislou hrou a recyklací starých textů, ale právě když mluví o tom světě, ve kterém žijeme nyní. A když, já nemám rád nějakou kritiku nebo nějakou ideologii v knížkách, ale mám pocit, že literatura je trošku i na to, aby nějakým způsobem minimálně budila kritické myšlení a nebo upozorňovala na to, že člověk by měl možná častěji používat rozum a nenechat se tak lehce oblbnout tím, co se mu nabízí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jste ještě dost mladý, takže byste mohl odpovědět na otázku, jaké jsou vaše literární vzory?

Host (Michal Hovorecký): Tak víte co, mám jako autor považuji za velmi důležité číst velké množství knížek, protože pro mě je literatura jistým způsobem vášeň. Nemám na takové ty řeči dnes velmi často slýchané, že knihy se nekupují a lidé, že nečtou a tak dále. Já otevřeně řeknu, že mám velmi rád knihy a velmi rád čtu a vážím si lidí, kteří čtou bez ohledu na to, jaký žánr. To je každého osobní vkus. Určitě velmi mě ovlivnili z minulého století autoři jako Vladimír Nabukov nebo Thomas Kinchen. Ale právě možná i Egon Bondy částí svojí tvorby a mnozí čeští autoři. Je to, je to velmi široké spektrum, protože čtu opravdu velmi hodně, takže... A když se to má zevšeobecnit, tak asi, asi bližší mi je literatura, která je nějakým způsobem ironická, která vychází částečně z tradice fantastiky. Ale také možná jakou reprezentoval George Ouvel a nebo Gibsen z těch mladších autorů americké seance fiction a podobně. Takže jako mohl bych jmenovat nějaký dlouhý seznam jmen, ale to asi není na to čas.

Moderátor (Naděžda Hávová): Podle toho, jaké autory jste teď vyjmenoval, je pro vás humor jako pro autora asi důležitý?

Host (Michal Hovorecký): To určitě, určitě ano. I pro můj životní přístup je ironie taková charakteristická a snažím se nebrat se příliš vážně, protože mám pocit, že tím trochu trpí středoevropská literatura jako celek. Tohoto image bych jí aspoň z té své miniaturní částky rád zbavil.

Moderátor (Vladimír Kroc): Před časem jsem mluvil s Jurajem Novotou režisérem filmu Kruté radosti, posteskl si, že byť je jeho film nejnavštěvovanější na Slovensku, že měl jenom něco přes 30 tisíc diváků. Jak je to u vás s prodejem knih?

Host (Michal Hovorecký): Asi podobně jako v celé střední Evropě, která zažila nějakou tu změnu před 13 lety, tak ty náklady knížek prudce poklesly, to je jednoduše fakt. Princip já tomu říkám, že o jednu nulu. To znamená, když před tím byly 50titisícové náklady současných slovenských autorů, tak, no možná i dvě nuly, dnes je to tak maximálně těch 5 tisíc, ale mnohdy i jenom 500 kusů. Ten literární trh opravdu momentálně je ve velké krizi. A hlavně malá vydavatelství dost těžko přežívají. Bohužel máme na Slovensku od 1. ledna příštího roku nejvyšší daň na knihy v celé Evropě. Pro nás lidi z knižní branže to byla rána pod pás a jsme z toho dost nešťastní. Ale bohužel je to fakt. Takže ceny knížek šly prudce nahoru. Já osobně mám pocit, že je to na druhou stranu možná jistá výzva i pro autory, i pro vydavatele a distributory, aby nějakým způsobem zareagovali. A aby skutečně ten knižní trh naběhl na nějaký nový systém. A na druhé straně vzniklo množství nových knihkupectví, stále přibývají i nová vydavatelství, či-li ten trh je momentálně v takové přechodné fázi. Každý očekává, co se bude dít později.

Moderátor (Vladimír Kroc): Podle některých vydavatelů jsou v České republice tak 3, 4 spisovatelé, kteří se literaturou uživí. Dá se psaním živit na tom ještě menším slovenském trhu?

Host (Michal Hovorecký): Samozřejmě nedá se tím živit. Máme vlastně jedinou autorku, pokud vím, která se tím dokáže uživit a to je vlastně autorka červené knihovny. To jsou romány pro ženy, či-li to je úplně jiný žánr. Každopádně standardní literární tvorbou se žádný současný slovenský autor neživí, protože ty honoráře jsou tak nízké, že to je nereálné.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak asi proto stále pracujete jako reklamní textař. Zužitkoval jste tuhletu zkušenost z reklamní branže v tvorbě?

Host (Michal Hovorecký): Samozřejmě ano. Já mám takovou jednu zásadu, že pracuju vždycky jenom externě. To znamená, že nejsem zaměstnaný v žádné reklamní agentuře, což je osud většiny mých kolegů na Slovensku a myslím, že i mnozí čeští autoři to takto dělají. Já si potřebuju udržet jako prioritu literární tvorbu a to si velmi přísně hlídám. Ale navzdory tomu, když člověk za jednu stranu letáku dostane tolik, co za celý honorář knížky, tak je to samozřejmě nevyhnutelné. Dalo mi to velmi hodně.

Moderátor (Naděžda Hávová): Není to takový paradox, když vy píšete o antiglobalizaci, o masmédiích jako o tom zlu nutném a sám děláte v reklamní agentuře nebo pro reklamní agenturu...

Moderátor (Vladimír Kroc): Chceš se zeptat, jestli se vlastně na tom nepodílíte vlastně, rozumím ti správně?

Moderátor (Naděžda Hávová): Ano.

Host (Michal Hovorecký): Víte co, podle mě je to takový přirozený paradox v dnešním světě. Já v tom nevidím rozpor. A hlavně, jak už jsem říkal, ta literatura moje není o kritice tohoto systému. Je to spíš o tom podnítit nějaké uvažování o těchto fenoménech a nějakým způsobem se na to podívat jako na literární téma. A ten hlavní je silný nějaký příběh. A každý reklama, aspoň ta dobrá reklama, je též nějaký mikropříběh samozřejmě na té úplně miniaturní ploše, kterou to poskytuje. Ale i to je velmi těžké řemeslo. Nevím, jak v Česku, ale na Slovensku i ten reklamní trh je stále v takové pozici, že podle mě je opravdu málo takových autorů, kteří by tam působili a ta úroveň není bůh ví jaká. Takže pro mě je to taková přirozená součást těch dvou věcí. A zase mi to často umožňuje nahlédnout do zákulisí toho, jak vlastně tyto věci vznikají a to je potom literární námět...

Moderátor (Vladimír Kroc): Českou verzi souboru Lovci a sběrači pokřtili v Praze hudebník Jan Muchow a herec Miky Křen. Proč právě oni dva?

Host (Michal Hovorecký): Tak oba dva jsou to moji přátelé a obou dvou si vážím v té oblasti, kterou dělají. A myslím si, že více méně souvisí s tím, co dělám i já. Miky Křen je herec asi mnohým známý z filmu Samotáři. My jsme dlouhé roky přátelé, protože natáčel párkrát na Slovensku. A četl vlastně, pokud vím, všechny moje knihy, aspoň teda doufám, a velmi ochotně přistoupil na to, že bude číst z ní ukázky a měl z toho vydání radost. No a hudbu Jana P. Muchowa asi pozná každý příznivec moderní elektronické muziky v Čechách i na Slovensku. Také se známe už pár let z Bratislavy. Takže ty věci nějakým způsobem souvisí. A já jsem na Slovensku párkrát propagoval svoje texty na různých čtenářských besedách a na křtech právě, když jsem zval různé dídžeje a nebo nějaké skupiny. Či-li souviselo to s tím, co vlastně my tři děláme. Proto vzniklo to spojení Hovorecký, Křen a Muchow.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na závěr otázka, co teď chystáte? Co vás čeká v nejbližší době?

Host (Michal Hovorecký): Víte co, tak rád bych s touto knížkou Lovci a sběrači z Odeonu absolvoval české turné čtenářské, protože jsem tu de facto úplně neznámý autor. Rádi bychom tu knihu představili našemu publiku čtenářů. No a samozřejmě tato knížka je pro mě už v podstatě tři roky stará, co se týká autorství. Mezi tím jsem vydal román a nyní pomalu připravuji novou knížku. Takže vlastně už se soustředím na, na nové, nové projekty autorské. Ale pro mě je vždycky velmi příjemné se vrátit k něčemu takovému, protože právě takové to prezentování a setkávání se čtenáři to je velmi pohodlné a příjemné. Potom ta dřina za počítačem to už je zase ta horší stránka. Takže já mám vždycky radost, když se z toho na chvilku uvolním a můžu takto přijít a hovořit o tom, číst z toho a tak dále.

Moderátor (Vladimír Kroc): Hostem Naděždy Hávové a Vladimíra Kroce v pořadu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu Dva na jednoho byl slovenský spisovatel Michal Hovorecký. Díky. Hodně úspěchů. Na shledanou.

Host (Michal Hovorecký): Na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na slyšenou i vám všem a příští pondělí se opět těšíme na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.