Rozhovor s novinářem Jindřichem Šídlem

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Dobrý den.

Jan POKORNÝ:
Jindřichu, Ferdinand Peroutka patřil k velkým obhájcům tehdejších prezidentů Masaryka, Beneše, jste taky takový?

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Jestli jsem obhájce českých prezidentů nebo jestli jsem obhájcem Masaryka?

Jan POKORNÝ:
Nebo českého prezidenta.

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Já nevím, já mám k našemu prezidentovi normální, myslím, profesionální vztah a jako nemíchám do toho city nebo sympatie.

Jan POKORNÝ:
Co to je profesionální vztah novináře k politikovi, čím je charakterizován?

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Je charakterizován, nebo měl by být podle mě charakterizován tím, že politik i novinář znají svoje role. Že vědí, že každý dělá svou práci, že se navzájem potřebují a že spolu musí nějakým korektním způsobem vycházet. A ze strany politiků to předpokládá to, že vědí, nebo že by mohli vědět, že jaksi v téhle branži kritika není nic osobního a na druhou stranu ti novináři by zas měli vědět, že jestli si něco jako fakt nemají dovolit, nebo nemají připustit, tak to jsou emoce, který by dávali najevo právě při té práci s politiky, nebo při styku s politiky.

Jan POKORNÝ:
Asi se na to těžko paušálně odpovídá, ale kdo ty role zvládá lépe, nebo tu roli zvládá lépe - novináři nebo politici?

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Já myslím, že to je tak vyrovnaný, ale že ji ani jedna strana ještě moc nezvládáme, jo. Já myslím, že je řada českých politiků, kteří jaksi tu kritiku nebo tlak médií, jemuž jsou přirozeně vystaveni, berou příliš osobně a myslím si, že by byli, já si vždycky říkám, když si stěžují, takže by byli asi překvapeni, kdyby se dostali do rukou někomu jinému, zkušenějšímu a ještě asi mnohem profesionálnějšímu než jsme my, kdyby se ocitli před Jeremy Paxmanem například.

Jan POKORNÝ:
Který pokládá třeba dvacetkrát jednu a tutéž otázku přinejmenším a vyžaduje odpověď.

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Ano, ano. A je velmi arogantní.

Jan POKORNÝ:
Vy jste, Jindřichu, působil v Respektu, v Mladé frontě DNES, teď jste v Hospodářských novinách. Kdyby vám někdo dal miliardu na nový deník, jak by vypadala dnes jeho titulní stránka?

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Myslíte dnes jaksi...

Jan POKORNÝ:
Dnes jako dnes.

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
No, já bych především jako bych nechtěl miliardu na nový deník, protože si myslím, že...

Jan POKORNÝ:
To je málo?

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Myslím, že to není, myslím, že to je celkem dost peněz, za který se dá udělat i nový deník. Ale já jaksi nemám v sobě touhu zakládat nové noviny, takže...

Jan POKORNÝ:
Tak já vám to budu trochu vnucovat. Představte si, že byste tedy vládl novinami a jak by vypadala taková titulní stránka podle preferencí Jindřicha Šídla?

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Titulní stránka z věcí, které se staly včera, myslíte?

Jan POKORNÝ:
Ano, ano.

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
No, tak já samozřejmě loajálně musím říct, že by vypadala tak, jak vypadá dnešní titulní stránka.

Jan POKORNÝ:
Dnešní Hospodářské noviny, dobře.

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Stránka Hospodářských novin.

Jan POKORNÝ:
A teď neloajálně.

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Ale tak já si to i myslím, jo, já si to i myslím. Z toho, co se stalo včera, jak jsem viděl deníky, tak mají většinou na titulech kauzu místopředsedy vlády Jiřího Čunka, což je asi přirozený a správné. Ne jako ekonomický deník, tam máme zprávu taky samozřejmě o Čunkovi, ale máme tam i zprávu o mýtu. O věcech, které jsou jaksi bližší našim čtenářům. Co obecně mi občas na těch titulních stránkách chybí, je, a to u všech českých deníků, je jaksi kvalifikovanější pohled do zahraničí.

Jan POKORNÝ:
Asi o to není zájem mezi čtenáři?

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
To je otázka. Já jsem nikdy takový výzkum neviděl, možná, že takové výzkumy jsou, ale já myslím, že k tomu stejně přirozeně budeme časem tendovat, že ta zahraniční politika nebo život kolem nás nás bude ovlivňovat, čím dál víc ovlivňovat a že se k tomuhle, k téhle situaci prostě časem dostaneme.

Jan POKORNÝ:
Převčírem byla většina titulních stránek takzvaných seriózních českých deníků plná fotografií a článků z pohřbu Karla Svobody. I Hospodářské noviny?

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Tak my jsme neměli Karla Svobodu na titulní stránce, my jsme měli fotku z pohřbu s takovým krátkým textem na straně čtyři. Přišlo nám to tak uměřené a já bych to neměnil.

Jan POKORNÝ:
Titulek včerejší zprávy České tiskové kanceláře, cituji: "Úmrtí Karla Svobody zvedlo zájem o noviny prý až o desítky procent." Jindřichu, o čem takové sdělení vypovídá?

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Tak vypovídá o tom, že lidi zajímá to, co se stalo lidem, které důvěrně znali. Ten, řekněme, zájem o celebrity v Česku začíná být poměrně asi stejný jako je, já nevím, v Británii a podobně. To, že to zvedlo ale náklady zejména teda bulvárních novin takovýmhle způsobem, je podle mě taky způsobeno tím, že ta kampaň, kterou kolem toho ty bulváry jedou, je naprosto nevídána. Já si za patnáct let, co tady ty bulváry vycházejí, nepamatuju něco takové a upřímně řečeno se mi z toho trochu zvedá žaludek ze způsobu, kterým to dělají, jo. Já jsem měl občas pocit, když jsem ty... Já ty bulváry taky musím číst, a když jsem to občas viděl, tak jsem si říkal, že jako touhou těch novinářů je, aby měli ještě jednu oběť. Že ten tlak, kterýmu byla vystavena paní Svobodová, byl podle mě opravdu už jako za hranou všeho představitelného pro mě. Byl to opravdu jako, kdyby se ve veřejnoprávním rádiu smělo použít slovo hnus, tak bych ho použil.

Jan POKORNÝ:
Můžete, v tomhle případě ano. Mluvčí České televize Martin Krafl řekl České tiskové kanceláři, že třičtvrtěhodinový přímý přenos kombinovaný se vstupy ze studia, sledovalo na ČT 24 třicet sedm tisíc diváků, rozuměj přímý přenos pohřbu Karla Svobody. V té výše citované zprávě ČTK se píše, že podobný zájem médií je srovnatelný jen s událostmi, jakými byly smrt Ivana Hlinka nebo smrt princezny Diany. V čem je podle vás užitečné pro čtenáře či diváky vědět, jak vypadal pohřeb známé osobnosti?

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
No, nevím, upřímně řečeno nevím. Protože nebo respektive nedokážu si to vysvětlit, protože naši čtenáři, jak jsem zjistil, takový nejsou, jo. Nebo respektive to po nás nevyžadují. Já jsem tady mluvil o tom vztahu k celebritám a o zájmu, které celebrity jaksi vzbuzují přirozeně u čtenářů, tak tohle to je doklad. Jestliže smrt Ivana Hlinky a smrt princezny Diany byla podobné, tak to je doklad toho, co jsem říkal. Mimochodem třicet sedm tisíc lidí ale není zas tak moc, jo, není zas tak moc. Ono to souvisí také samozřejmě s možnostmi...

Jan POKORNÝ:
Příjmu ČT 24.

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Příjmu ČT 24. Pokud vím, tak na iDNESu to sledovalo asi dvacet tisíc lidí, kde měli taky přímý přenos. Nepřijde mi to tak strašné, no.

Jan POKORNÝ:
Za pozornost možná stojí v případě pohřbu Karla Svobody to, že policisté prodali snímky mrtvého člověka bulvárnímu deníku. Ten, pravda, se k nim zachoval cudně, případ se vyšetřuje. Policista jeden byl vyhozen od policie. Je neobvyklý tenhle případ podle vás v českých médiích, že policie prodá fotografii nebo jiný materiál novinářům?

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
No, že policie něco prodává, nebo jednotliví její členové, takovýhle případ obzvlášť, že prostě prodá snímky mrtvého člověka, to nepamatuju. Na druhou stranu nemyslím, že by šlo o nějaké systémové selhání, tam prostě selhal jeden člověk. Pokud vím, tomu člověku bylo asi třiadvacet let z Kostelce nad Černými lesy, který prostě ucítil šanci. Je to zvláštní nátura. Mě by asi, vás taky a většinu posluchačů by nic takového jako nenapadlo udělat, ale je to prostě selhání jedince. Na druhou stranu, když jsem sledoval ty debaty kolem toho, tak jsem měl dojem, že tenhle lapsus jednoho člověka z Kostelce nad Černými lesy je teď největším problémem české policie. Vyjadřoval se k němu ministr vnitra a nevím kdo všechno, což já si nemyslím, že to je největší problém české policie.

Jan POKORNÝ:
Není to asi největší problém české policie, ale byla to událost, která souvisela s médii velice sledovanou jinou událostí, tedy s úmrtím a pohřbem Karla Svobody. Asi těžko mohli ti politici se od toho nějak distancovat, anebo to řešit vlažně. Tohle byl prodej informací médiím. Co je podle vás horší, prodej materiálů médiím policií, anebo to, čemu se říká únik informací z vyšetřování, například z odposlechů, anebo mezi to vůbec nemůže dát rovnítko?

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Ne, ne, myslím, že mezi to rovnítko dát nemůžeme, protože jak jsem říkal, tak ten kolaps nebo selhání jednoho člověka bylo spíš jako motivováno tím, že si chtěl vydělat nějakých jako dvacet tisíc korun. To, o čem mluvíte, o těch únicích, a tam bych to ještě rozdělil na úniky informací a úniky odposlechů. Musím říct, že úniky odposlechů mě jako novináře iritují, a to proto, že vím, jak jednoduché je v Česku odposlouchávat telefony. Konec konců myslím, že Českého rozhlasu se to dotklo taky. Dozvěděli jsme se, že při vyšetřování Kubiceho zprávy na čtyři osoby bylo odposloucháváno čtyřicet šest telefonů, jo. To je takový zásah do soukromí, že pokud to pak uniká do médií, je to prostě jako něco příšerného. Na druhou stranu asi bychom bez toho neměli populární divadelní druh Ivánku, kamaráde, ale teď žertuju. Myslím si, že tohle je vážný problém. Na druhou stranu jako úniky z policejních zdrojů, z policejních spisů. Ono, kdyby nebylo úniků, jo, kdyby nebylo toho, že se prostě novinář dozví něco, co se asi dozvědět neměl podle přání někoho jiného...

Jan POKORNÝ:
Anebo měl podle přání zase někoho druhého.

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Ano, o tom chci mluvit, tak by tady asi spousta afér, nebo jak se tomu říká, kauz vůbec nevznikla. Kdyby nebylo úniků z FBI a z ministerstva spravedlnosti, tak by nevznikla aféra Water Gate, matka všech afér. Na druhou stranu právě na té aféře, ke které se vlastně všichni novináři už pětatřicet let tak jako vztahují a chtěli by jí napodobit, protože kvůli ní odstoupil prezident Spojených států, tak tam, když si to přečtete celý ten příběh, tak zjistíte, že to má ale úplně jiné rysy než aféry, na které jsme zvyklí v Česku, jo. Ta aféra trvala dva roky. Začínala vlastně malými, drobnými zprávami, jo.

Jan POKORNÝ:
Ti dva novináři si ji tvrdě odpracovali.

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Ti dva si ji odchodili, jo, ti dva si ji odchodili. Když si přečtete Všechny prezidentovy muže, kde to oni o sobě trošku samozřejmě jaksi idealisticky popisují, tak oni každou informaci ověřili třikrát, čtyřikrát. Oni to nedělali tak, že by přišli za hlubokým hrdlem a co hluboké hrdlo řeklo, tak se druhý den objevilo ve Washington Post, jo. Souviselo to asi i s tím, že přece jenom v roce 72 až 74 ve Washington Post pracovala už jako mimořádně zkušená generace amerických novinářů a že prostě Benjamin Bradley, tehdejší šéfredaktor, by jaksi takové jako příliš jednoduchou práci, kterou by neměli jaksi potvrzenou v takovémhle případě jako naprosto stoprocentně, by nepovolil. To souvisí se zkušeností a s prostorem, který jako český novináři obecně mají na to, aby některé kauzy dotahovali. Tady mně trochu vadí, a teď mluví i vlastně za naše noviny, ale obecně sleduju dlouho. V Česku má často aféra takový jako průběh, že ona vznikne, ocitne se na titulní straně, pokud možno na otvíráku, a za čtrnáct dní nebo za tři týdny vlastně končí někde nějakým krátkým sdělením na straně šest. Já jsem dneska zrovna o tom přemýšlel, mluvil s kolegy, kolik vlastně věcí jsme nedosledovali, nevíme, jak dopadly, jo. A to je, myslím, velká chyba.

Jan POKORNÝ:
Čím to je, je to naší leností, nedůsledností, anebo je to také, ať už je privátní, anebo médium veřejné služby, limitováno, limitované finančními prostředky?

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Je to určitě dáno i tím, že tady v redakcích pracuje obecně daleko míň lidí než pracuje v redakcích v bohatších zemích, jo. Já jsem viděl redakci londýnských Timesů, ta je tak zhruba čtyřnásobná než největší redakce jako jenom ta domácí než redakce největšího deníku tady. Já myslím, že to hodně souvisí s tím... A druhá věc je to, o čem jsme, co jsme trošku nakousli, je, že já se nemůžu zbavit dojmu, že řada afér opravdu vzniká, nebo některé aféry, abych byl přesnější, vzniká tak, že jde o jaksi velmi účelový únik informací, který vlastně se pak vezme, dá se na ty stránky, jo, ono to za tři dny jako vyšumí někam. A pak jako vlastně už není kam sledovat, protože ti novináři si to neodchodí, jo. Ti novináři to vlastně dostanou pohromadě v ruce a co s tím dál?

Jan POKORNÝ:
Co s tím dál? Ne, co s tím dál, to je jedno, ale co s tím?

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Co s tím? Já myslím, že to souvisí prostě se zkušeností, že ty noviny se budou nějak, nebo ta média, to se týká rozhlasu, televize, se budou vyvíjet a že časem se to prostě zlepší, že časem možná taky začne pracovat třeba profesionální policie, jo. Možná, že, ale spíš to opravdu souvisí s profesionalitou novinářů, kteří budou víc uvažovat o tom, co dostávají do ruky za materiály, od koho to dostávají a proč to dostávají.

Jan POKORNÝ:
Co potřebují novináři ke své větší profesionalitě, jestli nějaké regulační, samočisticí mechanismy, větší zkušenost, vyzrát?

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Určitě potřebují i čeští novináři stále ještě zkušenost, jo, větší. Mně je třicet čtyři roků a dělám šéfa rubriky, to není úplně normální, jo. Věk většiny šéfredaktorů v zemi je kolem čtyřicítky. My jsme generace, nebo já jsem...

Jan POKORNÝ:
V rozhlasech čtyřicet šest.

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Vy jste starší, ale já jsem z generace, která vstoupila do novin hnedka vlastně po listopadu 89 a v devatenácti, dvaceti letech a já jsem dělal to, že jsem chodil na tiskové konference prezidenta nebo vlády, dělal jsem rozhovor s premiérem Stráským, to není normální. Tady nesmírně chyběla na začátku devadesátých let jaksi silná střední generace novinářům, kterým by dneska bylo kolem šedesáti, která by jako tvořila nějakou přirozenou autoritu pro ty mladší kolegy. Za deset let to bude lepší, no.

Jan POKORNÝ:
Co jste se za tu dobu naučil, abychom se drželi toho, o čem jsme mluvili, co musí novinář zejména umět, aby se nestal objektem manipulace?

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
No, musí být kritický k sobě i k těm zdrojům, musí být nedůvěřivý, ale zároveň musí být zvědavý, no. Na to není univerzální recept.

Jan POKORNÝ:
Vy sám jste si někdy naběhl, teď už máte Cenu Ferdinanda Peroutky, tak můžete přiznat třeba nějakou chybu z dětství, novinářskou?

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
No, aby mi ji nesebrali. Asi ano, já si teď vzpomenu na konkrétní příklad, ale já dělám v novinách patnáct roků, tak by bylo asi, není možné, abych si nikdy prostě nenaběhl. Abych si nenaběhl a neuveřejnil něco, co možná byla i pravda, jo, ale co mi bylo jako záměrně dáno s nějakým účelem.

Jan POKORNÝ:
Co jste si pomyslel, když jste přebíral Cenu Ferdinanda Peroutky?

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
No, já jsem si v první chvíli říkal, jestli v mým věku není na cenu za celoživotní dílo trochu brzo a jestli mi tím nechtějí ti, co mi tu cenu dali, říct jakože je na čase zkusit nějakou jinou práci. Tak měl jsem radost, samozřejmě to vás potěší, když si někdo myslí, že tu práci děláte dobře, byť já vím, že si asi stejně velká skupina lidí myslí, že tu práci nedělám dobře, no.

Jan POKORNÝ:
Já vám děkuji za odpovědi. Hostem dnešního rozhovoru O kom se mluví byl vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin Jindřich Šídlo, čerstvý držitel Ceny Ferdinanda Peroutky. Hezký den a na shledanou.

Jindřich ŠÍDLO, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin:
Na shledanou.

Jan POKORNÝ:
Je tady druhá část pořadu O kom se mluví. Hostem byl tentokrát novinář, vedoucí domácí rubriky Hospodářských novin Jindřich Šídlo, který se stal tento týden jedním z držitelů Ceny Ferdinanda Peroutky. 221552155 a 221552255, telefonní čísla a teď už vaše názory. Dobrý den.

posluchač:
Dobrý den, Dostál. Já bych, trošku mě mrzí, pane Pokorný, že vám utekl z té první otázky váš host. To se týkalo těch, jaký má poměr k oběma prezidentům Masarykovi a Benešovi. Mě napadla taková kacířská myšlenka, kdo vlastně vlastní Hospodářské noviny. A potom ještě k druhé věci, jak jste hovořili o tom úniku informací. Víte, moc by mě zajímala třeba taková věc, která zaráží asi hodně lidí, že třeba Blesk je dříve než policie u těch takzvaných kauz. Co byste tomuhle řekli? Děkuji.

Jan POKORNÝ:
Řekli bychom, že děkujeme za váš telefonát. V tomto pořadu už se na telefonáty neodpovídá. Vyslechneme vás pouze jako nositele názorů na to, co jste slyšeli v dnešním vydání pořadu O kom se mluví. Dobrý den.

posluchač:
Dobrý den, u telefonu Severa, Ústí nad Labem. Já se chci jenom tak nějak podílet trošku, mám jaksi takovou zajímavou poznámečku bych měl zajímavou, že my jsme citliví, s prominutím, na Karla Svobodu, což je teda opravdu jaksi opravdu člověk na úrovni, nebo byl teda, ale když si přečtete, jaké přebíráme články z amerických novin ohledně kubánského prezidenta, u kterého dokonce už říkali američtí novináři, že už prostě umře a já nevím, co všechno, to jsme všechno my přebírali, dokonce i váš rozhlas, tak to je prostě na to, to nám jako nevadí tohle, ale na naše věci jsme hodně, si myslím, citlivý. A ještě, jestli mi dovolíte, pane Pokorný, na tu otázečku, jaký má poměr váš host, jaký poměr může být, proboha, k prezidentu Masarykovi, když vlastně kolik mu je let, třicet čtyři?

Jan POKORNÝ:
Ano.

posluchač:
Tak, proboha, jaký může mít poměr tenhle ten člověk. To je samozřejmě, že...

Jan POKORNÝ:
Já bych to, když dovolíte, možná uvedl na pravou míru. Tady nešlo o jakýkoliv poměrně. Otázka zněla: Ferdinand Peroutka patřil k velkým obhájcům tehdejších československých prezidentů Masaryka a Beneše, jste taky takový? Ptal jsem se Jindřicha Šídla.

posluchač:
Jasně, tak se mějte hezky. Děkuju.

Jan POKORNÝ:
Vy taky, pane Severo. Hezký den, na slyšenou. Dobrý den, jste ve vysílání.

posluchačka:
Dobrý den, tady Suchá Daniela. Já bych nejprve teda chtěla poblahopřát tomuto novináři za udělení tý ceny, protože tato země potřebuje dobrých novinářů jako sůl, těch je velice, velice málo. Z těch starších můžu jmenovat pana Petránka, protože to je teda opravdu novinář s velkým N. A chtěla bych říci, pane Pokorný, vám dát takovou inspiraci. Protože vy jste uveřejnili tu zprávu Kubiceho, mně to pořád vrtá hlavou a musím se k tomu vracet, nakonec nejsem jediná, protože naštěstí se k tomu taky vracíte v těch Médiích v postmoderním světě, tak já bych chtěla vědět takovou věc. Vy jste uveřejnili tuhle k tomu, že na pana Kočku byly, jednou jste to uveřejnili jenom, byly vytvořeny nebo vyrobený padělaný důkazy, že někoho měl zavraždit, nebože organizoval vraždy. Proč potom dál nejdete? Já si myslím, že by to hodně posluchačů zajímalo, protože vždyť vlastně potom takovýhle policajti můžou vytvořit nějaký důkazy na kohokoliv, tak si myslím, že to by dost zajímalo lidi, akorát, že jste to uveřejnili jenom jednou?

Jan POKORNÝ:
Děkuju vám, paní Suchá, za názor a přeji hezký den. Na slyšenou.

posluchačka:
Taky, na shledanou.

Jan POKORNÝ:
Dobrý den. Na slyšenou. Zkusíme druhou telefonní linku, tady je pořad O kom se mluví. Dnes byl hostem novinář Jindřich Šídlo, který má od tohoto týdne Cenu Ferdinanda Peroutky. Prosím váš názor na to, co jste slyšeli v rozhovoru s Jindřichem Šídlem. Haló? Zde se opět po čase dostáváme do problému s příliš hlasitě puštěným rozhlasovým přijímačem. Haló, už je to lepší. Neřekl bych, že je to lepší. Ne, omlouvám se posluchačům za toto zmatení jazyků a zvuků. Prosím další telefonát. Dobrý den.

posluchač:
Dobrý den, tady je Kostelka, Plzeň. Já bych se chtěl připojit k tomu posluchači, asi tři telefonáty tomu nazad, že jste zbytečně utekli od toho tématu, jak to, že skutečně ten únik informací, ale stran policie nebo z dispečinku nebo někde, prostě Nova, Blesk a ty jsou vždycky tam dřív než je dokonce někdy i záchranka a podobně. Čili někde ten úsek, někde ten únik vlastně musí být, ta informovanost prostě na bázi pravděpodobně asi nějaké domluvy i finanční musí být, čili tohle je velký nešvar a myslím, že jste od toho utekli a myslím, že by to bylo i předmětem...

Jan POKORNÝ:
Co když je vysvětlení jednodušší, že v dnešní době, kdy se mílovými kroky rozvíjejí komunikační technologie, není problém mít zřejmě nějaké zařízení, kde případnou informaci o nehodě nebo o něčem jiném neblahém můžete slyšet stejně rychle jako třeba policie nebo záchranka.

posluchač:
Dobře, ale nabízí se, že pravděpodobně to echo, protože tam je ta...

Jan POKORNÝ:
Nevím, my nic takového v rozhlase nemáme, neděláme, nevím.

posluchač:
Doufám. Mějte se hezky.

Jan POKORNÝ:
Na slyšenou. Dobrý den.

posluchač:
Dobrý den, Horák. Prosím vás, chtěl jsem popřát panu Šídlovi k tý ceně a jsem rád, že ji právě dostal on, protože si myslím, že Hospodářský noviny už jsou poslední, který jsou jakžtakž objektivní a patří do nějaký užší skupiny lidí, teda lidí, médií, mezi něž patří i Český rozhlas, na který se dá trochu spolehnout. Na shledanou.

Jan POKORNÝ:
Hezký den. Předposlední telefonický názor. Dobrý den, jste ve vysílání Radiožurnálu, posloucháme vás. Haló?

posluchačka:
Už přímo teď, já jsem ve vysílání?

Jan POKORNÝ:
Už přímo teď, ano, vy jste ve vysílání, vítáme vás, dobrý den.

posluchačka:
Dobrý den. Já jsem ráda, že pan Šídlo dostal cenu. Já ho znám z kauzy, která se mu, myslím, trochu nepovedla, ale to tehdy ještě studoval a byl v Respektu. On napsal takovej trošku podle nás neobjektivní článek o naší škole, kdy já jsem byla členkou rady, takže jsme si ho pozvali, ale z osobního setkání tam bylo vidět, že si velice váží toho poslání, protože to není práce, to je poslání, že jo, to člověk musí dělat s velkou odpovědností a prostě s velkou úctou k tomu, a to on má bez ohledu na to, co kdy jak konkrétně třeba dopadlo a tak dále, já jsem ráda, že se vyvíjí a myslím si, že teda je čím dál tím líp a ostatně o vás si to myslím taky, pane Pokorný.

Jan POKORNÝ:
Dobře, hostem byl Jindřich Šídlo. Děkujeme, přejeme hezký den. Děkuju. A poslední telefonický názor. Dobrý den.

posluchač:
Dobrý den, tady Hanzlík. Já jenom v rychlosti. Mám ze zkušenosti takovou, nebo mám takovou zkušenost, že se stala tragédie u mýho známýho v rodině, nikdo z médií nebyl na místě a druhý den byl článek se vším všudy v Blesku. Takže jak je vidět, takže ty úniky z tý policie k těm novinářům jsou, protože když nikdo nebyl namístě a pak se o tom druhý den píše v novinách tak, jako kdyby tam někdo byl, tak je opravdu velmi podezřelý. Děkuju. Na shledanou.

Jan POKORNÝ:
Děkujeme za názor, přejeme hezký den. Tak to byl poslední telefonát v dalším vydání pořadu O kom se mluví. Tentokrát byl hostem držitel Ceny Ferdinanda Peroutky, novinář z Hospodářských novin Jindřich Šídlo. Za tři minuty ve třináct hodin nás čekají další nové zprávy a po nich motoristický magazín Motožurnál. Jan Pokorný přeje dobrý poslech.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON I.T., s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.