Rozhovor s Michalem Lukešem

Host (Michal Lukeš): Já vám také dobrý den.

Moderátor (Vladimír Kroc): Shodou okolností máte právě dnes v Národním muzeu něco na způsob sanitárního dne. Prý do budovy nesmí ani generální ředitel, je to pravda?

Host (Michal Lukeš): Já jsem říkal, dneska nemůžu dělat propagaci Národního muzea, protože máme až do půlky středy zavřeno. Máme sanitární den, my tomu říkáme plynování, je to vlastně dezinfekce sbírek, protože Národní muzeum je plno různého materiálu od preparovaných zvířat, kůže, dřevo, takže se nám tam množí breberky a jednou za půl roku to musíme vyhubit, aby se nám to nepřemnožilo, nezničilo nám to sbírky, takže dneska ani zítra do Národního muzea nechoďte, ale od čtvrtka velice rád zvu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Doktor Michal Lukeš stojí v čele Národního muzea 27. měsíc. Je ročník 1975, narodil se v Praze. Po maturitě začal pracovat právě v Národním muzeu, přešel do Vojenského muzea, Historického ústavu. Krátce působil v Divadle Bez zábradlí. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a do Národního muzea se vrátil. Od 1. ledna 2002 je tam generálním ředitelem. Je svobodný a bezdětný.

Moderátor (Naděžda Hávová): Váš předchůdce Milan Stloukal smutně konstatoval, že peníze chybějí prakticky na všechno, na opravy budov, nákup nových exponátů, restaurování těch starých, i na ohodnocení pracovníků. Stále to platí?

Host (Michal Lukeš): Tak já to řeknu takhle. Do kultury peněz nejde dost a bohužel v České republice je kultura v těch seznamu priorit vždycky na té spodní hranici toho žebříčku, takže nebudu říkat, že peněz je dost a že máme na všechno, na co si vzpomeneme. Naopak, když něco děláme, tak první, o čem uvažujeme, jsou finanční prostředky. Na druhou stranu já zase úplně tak nerad jenom slýchám ten pláč: Peníze nejsou, nebudeme nic dělat. Národní muzeum je státní příspěvková organizace, to znamená, že zhruba dvě třetiny nebo 80 procent příspěvků na svůj provoz dostává od státu a zhruba těch 20 až 25 procent si vydělává a já si myslím, že vydělávat nějakým způsobem jde, takže není to úplně růžové, ale na druhou stranu není to tak černé, jak se možná někdy zdá, a hlavně každý přičiň se, jak můžeš, a potom teprve plakej.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jakým způsobem Národní muzeum vydělává?

Host (Michal Lukeš): Tak vydělává vlastně několika základními způsoby. Náš největší příjem jsou tržby ze vstupného, druhým největším příjmem jsou potom pronájmy různých prostor na různé slavnostní příležitosti, na filmování a tak dále. Potom služby, které poskytujeme, ale ty dva první body jsou asi největší příjem. A čtvrtý největší příjem, to jsou v uvozovkách sponzorské dary. Říkám v uvozovkách sponzorské dary, protože v České republice není zatím nastoleno takové prostředí. Málokdo přijde a dá vyloženě dar. Většinou je to smlouva o reklamně a propagaci, ač tedy mnohokrát přeplacená, takže to je další vlastně příjem.

Moderátor (Naděžda Hávová): Takže Národní muzeum přece jenom nějaké mecenáše má. Dostává Národní muzeum ještě v této době nějaké unikátní dary, exempláře, tak, jak tomu bylo třeba před 100 lety?

Host (Michal Lukeš): Tak dostává, samozřejmě je trošičku jiné kulturní prostředí, protože když Národní muzeum vznikalo, tak v podstatě vznikalo právě z darů především šlechticů, kteří stáli u základu Národního muzea. Ty dary dostává průběžně od těch velikánských unikátních, jako je třeba Numismatická Měřičkova sbírka, která tvoří takový poklad našeho numismatického oddělení. Před několika lety nám ji pan Měřička odkázal. Zmínil bych tady vlastně velikého sběratele umění a mecenáše pana Kreisla, který věnoval unikátní anatolské koberce do Náprstkova muzea, takže dostává dary tohohle velikého typu od lidí bohatých, kteří nějakým způsobem fungují. Možná bych tady zmínil, že jedna naše expozice je ve Žďáru nad Sázavou, kde sídlí v zámku pana hraběte Kinského, který tam nás nechává opravdu za symbolické nájemné, a to je vlastně i takový dar Národnímu muzeu. Říkám to proto, že on je opravdu šlechtic a vidí, že Národní muzeum chce, protože jeho rodiče a prarodiče prostě o Národní muzeum měli zájem. Potom dostáváme spoustu drobných darů od lidí, kteří doma najdou zajímavou věc, tak nám ji přinesou do muzea, takže pořád žijeme dosti zarub, protože na ty nákupy tolik peněz není, takže my sbíráme třeba kameny.

Moderátor (Vladimír Kroc): V úvodu jste řekl, že u nás v České republice je kultura spíš na nižší příčce toho žebříčku priorit. Kde je to jinak?

Host (Michal Lukeš): Já bych našel takového blízkého ani ne souseda, ale z východní Evropy bývalé Maďarsko, kde mám zkušenosti, protože myslím si, že Maďaři více než my si uvědomují, že kultura je stát, státní tradice a že přes kulturu se dá prostě propagovat unikátnost toho národa, takže tam do kultury dávají podstatně víc peněz, i do muzeí a Národní muzeum tam má i trošičku lepší postavení než u nás. Někdy mám dojem, že je to zajímavá záležitost, ale že ve vnímání veřejnosti, někdy i politiky je to spíš takový symbol a mnohdy už si neuvědomují jeho náplň a nesnaží se tu náplň nějakým způsobem zesoučasňovat, takže to Maďarsko bych použil jako příklad.

Moderátor (Naděžda Hávová): Musí vám už lézt na nervy zdůrazňování vašeho poměrně nízkého věku, přesto letos vám bude teprve 29 let. Shledáváte to jako svoji výhodu nebo spíš nevýhodu?

Host (Michal Lukeš): Tak mně to ani tak na nervy neleze. Za prvé já si v devětadvaceti už nepřipadám tak strašně mladý. Já to viděl vždycky na fakultě, že tam začínáte jako asistent, pak jste docent a pořád jste mladý a nadějný a musíte se snažit. A najednou jste starý a zasloužilý, tam není nic mezi tím. Já už jsem na to odpovídal před dva a něco lety. Myslím, že každý věk má své. Já rozhodně do některých věcí jdu prudčeji, možná trochu s naivitou, ale ono to někdy neškodí ty záležitosti rozsekávat možná někdy až moc prudce, takže já si myslím, že momentálně to shledávám jako výhodu pro Národní muzeum, protože si myslím, že Národní muzeum potřebuje trošičku ty brány otevírat a profilovat se jako živá instituce, ale možná, až mi bude 60, tak ten svůj věk budu shledávat také dobrý na to, co zrovna budu dělat.

Moderátor (Vladimír Kroc): Za cíl jste si vytkl kromě jiného zvýšit návštěvnost muzeí. Jak se vám to daří?

Host (Michal Lukeš): Já si myslím, že nám se to daří. My jsme se tak rok a půl připravovali, já nechci už zdůrazňovat projekt Voda a život, protože si myslím, že je dosti známý, ale to je jenom vlastně pilotní projekt. Chystáme další podobné výstavy s tím, že je to taková teze, že do Národního muzea by lidé měli chodit nejenom dvakrát za život se svými rodiči a se svými dětmi, ale vícekrát, takže se snažíme oživovat naše expozice i takovými velkými dlouhodobými výstavami, aby ten důvod tam byl s tím, že opravdu chceme na sebe upozornit jako na živou instituci a přilákat k sobě lidi, upozornit naše jméno, upozornit, co děláme, ale pochopitelně to souvisí i s finančními prostředky, protože tržby ze vstupného jsou naším největším příjmem. Voda a život má celkem solidní úspěch. Během těch 4 měsíců, co běží, nám průměrně měsíčně zvedla návštěvnost v hlavní budově asi o 57, 60 procent, což si myslím, že je jak finančně, tak tím výsledkem, je to dobrý výsledek. Doufejme, že se bude dařit i dál.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ta výstava potrvá, tuším, do května.

Host (Michal Lukeš): Do července.

Moderátor (Vladimír Kroc): Co na ni naváže?

Host (Michal Lukeš): Na ni navazuje na podzim od října další veliký výstavní projekt podobného typu a podobného rozsahu v té struktuře, tedy hlavní sály hlavní budovy Národního muzea, k tomu doprovodné výstavy, spousta doprovodných akcí, členěná na děti, odborníky a takovou tu laickou veřejnost. Ta výstava bude možná ještě trošičku kacířštější než Voda a život, jmenuje se Fotbal, ale nejedná se o výstavu bafuňářskou nebo výstavu, která by měla dehonestovat Národní muzeum, spíše naopak, my vnímáme fotbal jako společenský fenomén. Ta výstava má takový podtitul - 70 let od římského finále, tedy získání první stříbrné medaile, takže prvního velkého fotbalového úspěchu, ale zároveň prohra s Itálií o zlatou medaili vlastně ve stínu toho fašismu a ten duch vlastně sociálního fenoménu vlastenectví a zajímavých okamžiků v našich dějinách, svázaných s fotbalem, to se vlastně bude tou celou výstavou prolínat. Takže já doufám, že to bude zajímavé, pochopitelně navazujeme i na mistrovství Evropy ve fotbale, které za chvilku začne.

Moderátor (Naděžda Hávová): Zastavme se ještě krátce u jedné akce. Tu, tuším, plánujete na červen, ta akce má název Muzejní noc.

Host (Michal Lukeš): Jmenuje se to Muzejní noc, je to akce, která probíhá ve většině evropských měst. My jsme si řekli, že je to ostuda pro Prahu, že takovou akci nemá. Ten princip je jednoduchý, většina pražských muzeí zůstane otevřena od sedmi hodin asi zhruba do jedné hodiny do noci pro veřejnost, bude to propojeno autobusovou linkou. Pořadatelem je Národní muzeum, Dopravní podnik hlavního města Prahy a Asociace muzeí a galerií. Bude to propojeno autobusovými linkami a uvnitř těch muzeí bude připraven doprovodný program, ukázky, zajímavosti prostě z práce muzeí. Je to taková akce, která má obohatit noční kulturní život. Zároveň má upozornit na muzea, má pobavit a má to udělat nějakým takovým zvláštním způsobem, lidi přilákat do těch muzeí v netradiční čas. Takže Národní muzeum není úplně tím jediným pořadatelem. My jsme si spíš řekli, že jsme Národní muzeum, jsme největší muzeum, že bychom se měli postavit do toho čela, ale připojil se k nám Vojenský historický ústav, Národní technické muzeum, Muzeum policie, Muzeum hlavního města Prahy a většina těch pražských vlastivědných muzeí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když mluvíme o nočním kulturním životě. Jakým nočním kulturním životem žijete vy?

Host (Michal Lukeš): Ale já žiji jako každý normální člověk. Někdy se zdržím v restauraci, někdy jdu spát, někdy jdu do kina, někdy jdu do divadla, někdy mám bohužel společenské povinnosti na nějakých diplomatických recepcích a tak dále. Takže já myslím, že můj noční život se nijak nevymyká normálu průměrného českého občana.

Moderátor (Vladimír Kroc): Až na ty reprezentační záležitosti, řek jste bohužel, nebaví vás to?

Host (Michal Lukeš): No, víte co, ono je to do jisté míry únavné. Ono to do jisté míry vypadá, že někam se jdete v hezkém obleku pobavit a najíst, ale ono je to vlastně pracovní, protože se tam potkáváte s lidmi, s kterými potřebujete hovořit, musíte být pořád ve střehu, takže ono mnohdy je lepší ukončit nějakou takovouhle slavnostní akci a skočit si na to pivo do té hospůdky a tu kravatu si povolit. Myslím, že kdo to zná, tak ví, o čem mluvím.

Moderátor (Naděžda Hávová): My jsme si během písničky povídali o preparátech, protože na to jsme úplně zapomněli. Zapomněli jsme říct, že kromě nejrůznějších kamenů a vzácných historických předmětů u vás v muzeu mohou lidé také vidět preparovaná zvířata. Jak se získávají?

Host (Michal Lukeš): Preparovaná zvířata v současné době, nejenom ty vycpaniny, ale nejenom ty hotové preparáty, ony se z toho dělají preparáty kostí, kůží a tak dále, získávají se různým způsobem. Ty exotické záležitosti se získávají například, když něco uhyne v zoologické zahradě.

Moderátor (Naděžda Hávová): Takže není to tak, že by se zabíjela zvířata jenom pro to, aby mohla stát ve vitríně Národního muzea na Václavském náměstí?

Host (Michal Lukeš): Ne, tak to určitě není, že bychom vraždili zvířata a schválně je dávali vycpat. Nerad to říkám, náš ministr třeba nesnáší vycpaná zvířata.

Moderátor (Vladimír Kroc): Národní muzeum v Praze tvoří 5 odborných ústavů, Přírodovědecké muzeum, Historické muzeum, Knihovna, Národní muzea, Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur a také Muzeum české hudby. Když odmyslíme tu vaši funkci nevyššího bosse. Který z těch ústavů je vám osobně nejbližší?

Host (Michal Lukeš): Já ani nevím, já se soustředím na to, co zrovna mám. Samozřejmě profesí je mi nejblíže historické muzeum, zároveň mě trošičku tak nejvíc asi dráždí, protože to je nejkonzervativnější ústav nebo odbor Národního muzea, takže na něm je asi nejvíce práce. V tento moment jsem třeba hodně soustředěn na české Muzeum hudby, protože na podzim tohoto roku otevře zbrusu nové Muzeum české hudby v Karmelické ulici v takovém rozsahu, které v České republice ještě nebylo, takže tam hodně do toho koukám a tam chodím nejčastěji, takže asi bych to takhle řekl. Zase přírodovědci, protože je to obor mně hodně cizí, tak mě pořád překvapují něčím, takže nemám složku srdci mému nejbližší, ale tak spíš každou vidím trošičku jinak, v každém nacházím něco jiného.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane doktore, čím vám učarovala novodobá historie?

Host (Michal Lukeš): Tak já jsem se k ní postupně probral, když jsem byl na základní škole, ještě na gymnáziu, tak mě bavila strašně antika, ono to je takové romantické trošičku, pak jsem zjistil, že to až tak romantické není, že prostě musíte umět perfektně několik jazyků, latinu, řečtinu a tak dále a k té novodobé historii jsem se dostal asi tím, že je to pro mě to bádání v tom pochopitelné. Hned řeknu, proč to tak myslím. Když bádáte o středověku, máte někdy problém vůbec nějaký písemný záznam o tom, čtete kroniky a to už je taková přefiltrovaná záležitost. V moderní historii chodíte do pozůstalosti různých lidí, do spisů různých úřadů a tam vlastně dokládáte úplně ten každodenní život, poznámka úředníka, osobní korespondence, dopisy a asi si myslím, že lépe můžete vnímat a rekonstruovat konkrétní nejenom tu dobu, ale konkrétně toho člověka, o kterém třeba chcete psát, že ho třeba bolely zuby, ale že to náhodou byl prezident a že asi byl nevrlý a stalo se to a to. Teď to trošičku přeháním. Takže možná tou živostí a že pro dnešní dobu je pochopitelnější, protože k tomu máte víc informací a zároveň už i ta první republika má takový nádech romantiky, takže asi tak jsem se k tomu dostal. Musel bych nad tím ještě přemýšlet, abych vám odpověděl přesně.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže jste i trošku romantik, jak jsme pochopili.

Host (Michal Lukeš): To se zeptejte mojí přítelkyně.

Moderátor (Vladimír Kroc): Nedávno jsem mluvil, tedy za mikrofonem, se zpěvákem Danielem Ladnou a on řekl: Naši předkové nám nechali úžasnou architekturu, kulturu, Národní divadlo. Co zanecháme my po sobě? Supermarkety? Co bude podle vás odkazem začátku tisíciletí pro ty další české generace?

Host (Michal Lukeš): To je těžká filozofická otázka. Ono se to těžko posuzuje, protože tu dobu vždycky vidí až naši potomci, jaká vlastně byla nebo nebyla. Vezměte si, že i v Praze, když se bavíme o té architektuře, tak vznikalo spousta staveb, řekněme funkcionalismus, kubismus, kolik lidí na to koukalo jako na podřadné umění, dneska jsou to architektonické skvosty. Paříž byla v podstatě celá zbouraná za Napoleona třetího, teď mě napadá Eiffelovka věž - Jak hyzdí ocelové monstrum naši krásnou Paříž - a dneska si málokdo bez Eiffelovky dokáže představit. Je pravda, že tato doba je zrychlená, je velice funkční, je to doba globalizovaná, že informace skoro běhají rychleji než myšlenky, takže žijeme mnohem rychleji než se prostě žilo dřív. Když je válka někde v Iráku, tak dřív, než tam dorazí první voják, tak už tam čeká kamera CNN. Přeháním, v Iráku ne. Takže já vám na tohle asi přesně neodpovím a asi bych tu trošičku vařil z vody, uvidíme, co necháme příští době. Asi by každý měl začít nejdřív u sebe, co vlastně zanechá sám, tím myslím drobným dílem své rodině, své práci a z toho se poskládá ta mozaika.

Moderátor (Vladimír Kroc): No vidíte a já už měl připravenou otázku, že jsem se vás chtěl zeptat, co je vaší nejvyšší metou, které byste chtěl jako generální ředitel dosáhnout?

Host (Michal Lukeš): Tak já mám několik rozstrukturovaných cílů, dva roky jsme si trošičku připravovali nástroj, abychom mohli opravdu začít pracovat, protože muzeum potřebovalo trošičku opravu a reorganizaci. Připravili jsme novou výstavní plochu, kterou rozjíždíme, která nám přináší další peníze, které můžeme investovat dále a dále. Pořád tím středem je ta rekonstrukce hlavní budovy Národního muzea, která vlastně od svého založení v roce 1891 nebyla rekonstruována a opravdu nám padá na hlavu a nejedná se o to, že je to stavebně špatné a v havarijním stavu, ale jedná se také o to, že těžko můžete to muzeum nějakým způsobem rozvíjet razantně dopředu, pokud máte ztrouchnivělé to jádro. Nemá cenu přemýšlet nad novými expozicemi, multimediálními, skvělými, moderními pro 21. století, pokud jsou vlastně schované v té chatrné budově. Takže to beru asi jako takovou svoji metu. Nechci být neskromný, tak aspoň tu rekonstrukci prosadit a rozjet ji. Jestli se mi ji podaří zakončit, to bude nejdřív za 10 let a nevím, jestli do té doby v muzeu budu nebo nebudu a jak to bude fungovat. Myslím, že nejenom muzeum, ale i celá Česká republika by si tu rekonstruovanou budovu na Václavském náměstí zasloužila. Takže to je takové moje veliké přání.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane Lukeši, jaké máte záliby? Už víme o vašem nočním životě, ale jinak nevěřím, že když přijdete z práce domů, že bádáte v historických knihách. Co má doktor Michal Lukeš nejradši? Jak relaxuje?

Host (Michal Lukeš): Já bohužel už moc nebádám, protože já nejsem ten typ, který dokáže z minuty na minutu přepnout a vědecká práce je hodně kreativní a musíte se soustředit, není to jenom skládání nějakých věcí dohromady, takže to se mi moc nedaří. Já se snažím sportovat, čtu, kino, divadlo, příroda, hodně rád cestuji, když se mi daří.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vyrazíte někdy třeba inkognito do nějaké expozice své?

Host (Michal Lukeš): Neříkám, že inkognito, vidíte, že jsem tady dneska oblečen v džínech a svetru, ale já občas v těch džínech chodím, takže já nechodím inkognito, já tam prostě chodím oblečený v džínech.. Stane se, že mě někdy nepoznají, měl jsem asi dvě takové humorné příhody. Jednou mě fotil nějaký fotograf v naší zoologické expozici a tak, jak to fotografové dělají, tak vás manipulují, jak by to bylo nejlepší, a teď mě donutil překročit takové ty špagáty, zábrany k nosorožci a jestli na ně mohu sáhnout. I jsem viděl, jak ta paní, ta naše dozorkyně tam už ostří, co se tam děje, protože to je proti všem předpisům, že? Evidentně mě nepoznala, ještě držela trpělivost a ten fotograf mě pořád manipuloval zase ještě ke slonovi a teď jsem sáhl na toho slona a to už psychicky nevydržela a vyletěla po mně a říká: Tak dost, to jste přehnal. Nosorožce jsem vám ještě prominula, ale slonovi na chobot sahat nebudete. Ta byla taková humorná, plnila svoje povinnosti, tak jsem jí říkal: Promiňte, já si dám výjimku. Tak jí to došlo, tak jsme se tomu zasmáli. A druhá byla taková méně příjemná, opět dozorce. Voda a život, už jsem viděl, že si povídají na místě, kde nemají, stála tam, kde stát neměla a musel jsem ji obejít, ale obešel jsem ji asi tam, kde se to nemá, čekal bych, že mě slušně poprosí, ať tohle nedělám a že se to prostě špatně čistí. Ona po mně vystartovala: Okamžitě odtud zmizte, tam se chodit nesmí. Já jsem začal trošku pěnit a říkám: Kdo to řekl? A ona mi na to odpověděla: Řekla jsem to já, to vám musí stačit. Nejde o to, že nepoznala, že jsem generální ředitel, ale mě tam seklo, že se takto chová i k jiným lidem v džínech nebo k dětem, tak je to špatná vizitka Národního muzea a práci mnoha odborníků za mnoho milionů může zkazit jedna nevrlá paní, protože ten dojem si z toho muzea takhle ti lidé odnášejí, takže to jsou moje inkognito příhody, ale nechtěné, já nechodím kontrolovat. Já tam prostě chodím přirozeně a jejich smůla, že mě nepoznají.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy už jste na to trošku narazil. Možná vás aspoň v hloubi duše musí trápit myšlenka, co dál. Zřejmě na svém postě už kvůli svému mládí nevydržíte do důchodu.

Host (Michal Lukeš): Možná umřu, že mě přejede tramvaj. Mě ta myšlenka netrápí, mě ani netrápila myšlenka, než jsem nastupoval do muzea, že budu ředitel nebo nebudu ředitel muzea. Já si myslím, že před člověkem, který má určité ambice, a to si nemyslím, že je sprosté slovo, tak prostě život přináší určité výzvy a on se sám musí rozhodnout, jestli ty výzvy bude nebo nebude přijímat. Momentálně mám výzvu Národní muzeum a netrápím se, že bych z té funkce někdy odešel, já s tím dokonce počítám, protože myslím si, my jsme veliká instituce, ač vědecká, tak v čele stejně musí stát člověk, který je trošku manažer a že člověk, který se přepálí, tak už těžko může pro sebe i pro tu instituci přinášet nějaké nové podněty, protože spadne do nějako monotónnosti. Takže já se netrápím tou konkrétní kariérou, kam dál, co a jak dál. Já si myslím, že dobrá práce, pokud se povede, tak hovoří za sebe, a ty nabídky potom přicházejí s tím také, nebo ty šance, takže takhle to vidím.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak ať se vám daří, ať vám ta energie vydrží ještě dlouho a ať se vám podaří třeba ten sen, že budete u toho, až bude tady nedaleká budova Národního muzea v Praze zrekonstruovaná.

Host (Michal Lukeš): A potom je čas odejít. To bude tak za 10 let, když se to povede. Já vám moc děkuji, hezký den.

Moderátor (Vladimír Kroc): Mějte se hezky, na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na shledanou. V Pořadu Dva na jednoho odpovídal na otázky Vladimíra Kroce a Naděždy Hávové nejmladší z generálních ředitelů, šéf Národního muzea v Praze, doktor Michal Lukeš. Společně vám přejeme vydařený den a příjemný poslech všeho dalšího, co vám Český rozhlas 1- Radiožurnál nabídne. Na shledanou.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.