Rozhovor s herečkou Janou Paulovou

Host (Jan Paulová): Dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová): Hezký den i vám. Krátce k životopisu. Jana Paulová se narodila 19. února 1955 v Praze. Pochází z herecké rodiny a z šesti sourozenců. Vystudovala pražskou konzervatoř a DAMU. 8 let hrála v divadle Semafor. Její nejslavnější semaforskou rolí byla královna ve hře S Pidlou v zádech. Byla v angažmá v hudebním divadle v Karlíně, kde excelovala jako Sugar v muzikálu Někdo to rád horké.

Moderátor (Vladimír Kroc): Janu Paulovou známe z mnoha televizních inscenací a seriálů a také třeba z filmu Zdeňka Trošky Kameňák. Hrála také na Manhattanu v New Yorku v Tribeka Centru v komedii Jak zabít muže. Nazpívala CD nazvané A proč ne. S manželem, známým hudebním jazzovým hudebníkem, Milanem Svobodou má 2 dcery, Adélu a Anežku.

Moderátor (Naděžda Hávová): Před několika dny měla v pražském divadle Kalich premiéru komedie nazvaná Bez předsudků. Diváci vás uvidí po boku Pavla Zedníčka. Pozvěte nás na představení.

Host (Jana Paulová): To mohu udělat už teď s takovou větší jistotou než před tím týdnem, kdy jsme to vypustili ven, protože už máme za sebou 6 představení. Všude byla ta představení až s překvapivým úspěchem. Lidi se smějí od začátku až do konce. Je to krásná komedie o tom, jak to mají ti chlapi úplně jinak, než ty ženský, jak jsou to takový ty dvě letadla, který letí každý v jiné výšce a nikdy se nespojí. Maximálně jakoby v tom vzduchu o to patro výš mají pocit, že chvilku letí vedle sebe, ale nikdy prostě nedojde k tomu spojení. To je strašně pěkné a řeší se tam velmi otevřeně věci s komickou formou.

Moderátor (Vladimír Kroc): Snad můžeme prozradit, že hra Bez předsudků se odervává v motelu, kde musejí v jediném volném pokoji neplánovaně přespat Diego s Fionou, dva letití přátelé. Proč jste si vybrali právě tento námět? Stalo se vám někdy něco podobného?

Host (Jana Paulová): Ony ty hry se nehledají bohužel tak, že by člověk hledal ten námět. Je klika, že člověk dostane text, který mu připadá dobrý a který se jaksi hodí pro nás. My jsme si s Pavlem dlouhou dobu toužili udělat takové představení jenom ve dvou. Protože nám přišlo to téma pěkný, v té původní verzi to hrají dva minimálně o 20 let mladší lidi, než jsme my, takže nám připadalo i prima si to zahrát jakoby s tím odstupem a na ty věci se už dívat v tom našem věku.

Moderátor (Vladimír Kroc): Bez předsudků napsali 2 Italové, Diego Ruis a Fiona Betaniniová. Právě v Itálii se komedie stala velkým hitem. Vy jste se ale rozhodli, že ten text dost upravíte. Proč?

Host (Jana Paulová): Tak už ten název, hra se jmenovala Orgasmus bez předsudků, my jsme jaksi nechtěli v tom názvu tohleto, aby se hned lidi nevyděsili, takže se to jmenuje zbaběle jenom Bez předsudků. Ta hra nám přišla taková otevřená až takovým jako nasprostlým směrem. To jsme nechtěli. Takže jsme toho hodně zněžnili, hodně zjemnili. I když se tam velmi otevřeně stále mluví o všemožném, ale chtěli jsme, aby se tam jaksi i hrály vztahy těch dvou lidí, i ten problém, jestli vlastně 2 kamarádi si spolu mohou něco začít, všechny překážky, který jim při tom stojí v cestě, ohledy na ty jejich partnery. Takže jsme to trošku zkomplikovali a myslím, že jsme udělali dobře. Také jsme změnili úplně konec té hry, protože v tom původním konci to bylo úplně jinak. Z té mojí figury z toho vyšla taková lehká žena, což se mi nechtělo. Já jsem to chtěla tak jako trošku ji obhájit, takže jsme udělali úplně jiný konec.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste na premiéru Diega Ruise a Fionu Betaniniovou pozvali. Řekněte mi, jak se tvářili, když zjistili, že ta hra je trochu o něčem jiném, než oni původně měli v úmyslu, než jak ji původně napsali?

Host (Jana Paulová): Já jsem měla hrozný strach z toho jejich příjezdu, protože ctím většinou ty autory. Ale vzhledem k tomu, že jsem věděla, že oni také k tomu textu přistupují, že hodně improvizují a že to, co my jsme dostali do ruky, byl záznam některé fáze těch představení, který hráli asi 5 let, tak jsem čekala na tu jejich reakci. Já vůbec nevidím do hlediště. V páté řadě najednou jsem zahlédla nějaký oči, který úplně nadšeně se mnou šly v závěru představení. Já jsem prostě zjistila jednoho diváka. V tu chvíli jsem prostě věděla, že je to ten člověk. Já jsem ho nikdy neviděla, jak vypadá, jenom jsem tam viděla zářící oči a byl to opravdu ten Diego Ruis a nadšeně to celé sledoval. Po představení za námi přišli, velmi se jim to líbilo, dokonce ten náš konec, myslím si, vezmou za svůj, protože tam mají točit snad film, takže nás žádali, jestli by ten náš konec mohli použít.

Moderátor (Vladimír Kroc): Třeba se dostanete alespoň do titulků, jestli nedostanete nějaký honorář za to. Jaké je to, když stojíte na jevišti jenom s jedním hereckým partnerem?

Host (Jana Paulová): Ono to není samozřejmě obecně, to nemůžu posoudit, protože ten Pavel je můj jevištní partner už 10 let a já jsem nikdy v životě nebyla s nikým tak sehraná jako s ním. My už se tak cítíme vzájemně, tak si nahráváme, on nikdy nejde přese mně, on se nikdy nesnaží, protože chlap jako komik to má jednodušší než ženská, nikdy se nesnaží vyhrát, já také ne, protože já jsem zase vychována od Pepy Dvořáka, že jsem nahrávač a že já nesmím smečovat. Tak tady i můžu smečovat. Je to strašně krásné partnerství a je to takový druhý manželství s tím Pavlem. Hrozně mě to baví. Po těch deseti letech jsem myslela, že mě nemůže ničím překvapit a tady na téhle komedii jsem se tak bádala těma jeho etudama, protože tím celé představení vzniklo, tím, že jsme vlastně pořád improvizovali na těch zkouškách, kravili a z toho jaksi největšího blbnutí vznikly ty etudy, který tam teď hrajeme. Takže fakt jsem se někdy tak smála, že vůbec se nedalo dál hrát. Je to dobrý.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vysvětlete, v čem to má chlap, komik, jednodušší než žena?

Host (Jana Paulová): Ženská vždycky vyjde na to jeviště a teď jako jak vypadá a to není zvykem, těch ženských komiků moc není. Chlap je zavedený jako komik, takže je jasný, že vyleze a řekne fór a lidi se mu zasmějí. U tý ženský, když řekne fór, který není úplně jednoznačný, tak ty lidi si nejsou jistý, jestli to je vážně nebo jestli to je fór. Takže to je opravdu těžší startovní čára. Takže mám s těmi ostatními představeními zkušenost, že ty lidi se začnou smát, až po pár minutách, když zjistí, že tedy mohou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Hra S Pidlou v zádech, kterou jste kdysi hrála v Semaforu, se na repertoáru držela 10 sezón, Natěrač, ve kterém také hrajete, se drží 10 let. Čím si vysvětlujete takový úspěch? Je to třeba tím, že lidé jsou hladoví právě po komediích?

Host (Jana Paulová): Lidi potřebují se samozřejmě bavit, protože to okolo je docela náročné, ten život, co žijeme, co čteme v novinách. Já jsem dělala jeden čas, že jsem si při snídani četla ráno noviny. Fakt už to nedělám, protože jsem dostala takovou dávku do břicha rovnou, nemyslím pomocí tý snídaně, ale pomocí těch novin, že mně z toho pak bylo těžko ještě celé dopoledne. Když to ty lidi vnímají takhle intenzivně všechny ty informace, který už jsem se naučila zapomínat a nevnímat a jenom je vybírat, když nekontrolovaně přijímají, tak si potřebují někde ulevit a odlehčit. Já jsem hrozně šťastná, že aspoň když dělám takové zaměstnání, které nemá vůbec žádný výsledek, nevidím za sebou ani postavený dům, ani nic konkrétního, takže aspoň třeba na chvilku těm lidem je hezky a zasmějí se.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jednu premiéru máte za sebou, za pár týdnů vás čeká další. 29. listopadu bude mít opět v divadle Kalich premiéru váš nový koncertní program. Zpívat budete šansony za klavírního doprovodu vašeho muže Milana Svobody a Gamavila kvartetu. Povězte o tom něco víc.

Host (Jana Paulová): Jak jsem tak před časem dělala asi 3, 4 rok bigbít a měla jsem kapelu A proč ne, tak jsem samozřejmě pochopila, že jsem si sice splnila dětský sen, protože jsem prostě vždycky chtěla hrát bigbít, ale že si na to vzpomněla trošku pozdě a že opravdu prostě a že opravdu prostě už ve svém věku to asi nějak nepůjde dál. Navíc jsem vyháněla to publikum, které na mě chodilo, chtělo ode mě takový jako klid a pokoj a nějaké výsledky mého myšlení. Tak prostě jsem je zaháněla a ty mladý lidi stejně na mě nechodili, kterým to bylo určený. Takže tento nádherný happening, na který nedám zpětně ve své minulosti dopustit, jsme potichu zavřeli a protože mám spoustu krásných písniček, který opravdu pro mě napsali skvělí čeští autoři, tak mně bylo hrozně líto ho šoupnout do šuplíku. Milan měl stejný pocit, a tak to zaranžoval pro smyčcový kvartet, setkali jsme se s těmahle těma báječnými muzikanty z olomoucké filharmonie a děláme si takový radosti. Je to taková exkluzivní záležitost v tom smyslu, že je to velmi nekomerční, že to děláme pro radost naší a potažmo pro radost těch lidí, co sedí v tom sále, protože já furt ještě naivně věřím, že když těm lidem na tom jevišti je hezky, že těm lidem pak tam dole také.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste nám přinesla ukázku, písničku. Tuším, že autorem je právě váš manžel Milan Svoboda.

Host (Jana Paulová): Jestli to je písnička Zrcadlo, kterou první pustíme, tak to je písnička Ivana Audesee, Kryštofa Marka a jmenuje se Zrcadlo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste před lety se na čas úplně vzdala divadelní kariéry. V jednom z rozhovorů jste řekla, že to pro vás bylo důležité rozhodnutí, díky kterému jste si uspořádala hodnoty. Povězte nám, co přiměje úspěšnou herečku k tomu, aby od divadla odešla?

Host (Jana Paulová): Že si uvědomí tu svoji nesvobodu v tom počínání divadelním. Já jsem závislá na režisérech, dramaturzích. Jsem závislá na spoustě okolností, na tom, jestli třeba můj tip je v módě.

Moderátor (Vladimír Kroc): Není to jenom do té míry, pokud si to necháte líbit? Já mám pocit, že třeba ta hra, o které jsme teď mluvili, že tam jste měli dost velkou svobodu s Pavlem Zedníčkem.

Host (Jana Paulová): To záleží také na tom štěstí. My jsme tu svobodu měli také díky tomu, že jsem už byla známá z věci, z kterých třeba sama nejsem stoprocentně nadšená. Také jsem většinu své kariéry žila v minulém režimu a v divadlech jsem byla šťastná, že mám zaměstnání a že se najde na fermanu napsaná v obsazení. Nemohla jsem se rozhodovat, jestli to chci dělat. Tohle je úplně jiná situace, kdy v divadle Kalich nám natolik dali důvěru, přesto je to soukromé nedotované divadlo, které všechno jede z vlastních peněz, že prostě nám věří, že ty lidi do toho divadla natáhneme a že si vlastně můžeme ty hry najít sami.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na druhou stranu i tohle je jistý diktát, pokud vy ty diváky nenatáhnete, tak končíte.

Host (Jana Paulová): To samozřejmě je diktát, ale zase na druhé straně já pořád si myslím, že to divadlo a film nejsou nadčasové jmění jako malířství nebo muzika. My prostě žijeme v té době a jediný, kdo nám je měřítkem prostě kvality nebo nekvality, je divák, ať si kdo chce píše co chce, ať jsou jakýkoliv rozbory velkých filmových kritiků a divadelních, tak pořád jediné měřítko je divák, protože představení, ať to byl pan Štěpánek nebo já nevím jaké hvězdy divadelního nebe, když si pustíte ty nahrávky po 40, 50 letech, tak se vlastně smějete a to samé je se starými filmy, tak stejně už je to starý, je to prošlý, protože prostě tempo se zrychluje, takže opravdu tento diktát diváků mi nevadí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Co vás přiměje k tomu, abyste vzala roli ve filmu jako je Kameňák?

Host (Jana Paulová): Myslím, že právě tohle, o čem teď mluvím. Za prvé úplně upřímně, mě předtím žádnou roli filmovou asi 5 let nenabídl. Samozřejmě to souviselo i s tím, že jsem právě práskla dveřmi od toho herectví a řekla jsem všem, že už nejsem ta herečka. Takže já se těm režisérům vůbec nemůžu divit. Já jsem tu nabídku dostala, když jsem byla v Indii zrovna. Řešila jsem, jestli budu spát v hotelu za 10 dolarů nebo za 15. Když mi zavolali, že bych ten film mohla točit, tak jsem šla do hotelu a spala jsem za 40 a vykoupala jsem se, dala jsem si senzační jídlo a byla jsem tam jako ta filmová hvězda, v tu chvíli jsem si tam tak jako užívala toho, že budu mít v létě práci. To, že to lidi takhle přijali, samozřejmě nemyslím odbornou veřejnost, ale myslím diváctvo, tak mě to strašně překvapilo, protože jsem myslela, že budu chodit kanály úplně všude, i jako po ulicích, ale to se nestalo a v obchodech jsou na mě hodní, takže mě to vlastně mile překvapilo.

Moderátor (Naděžda Hávová): V těch letech, kdy jste pověsila herectví na hřebíček, tak jste cestovala, navštívila jste Indii, Nepál. Zajímáte se o buddhismus a východní filozofie. Zajímáte se o extrémní sporty, lezete po skalách, po horách, skáčete padákem. Kde se ve vás bere ta dobrodružnost?

Host (Jana Paulová): To jsou právě tyhlety neukojený herecký pudy. Protože jsem šla k tomu herectví čistě z romantických důvodů, protože jako malá holka jsem si pořád hrála na nějaký indiány a pořád jsme po sobě stříleli, lezli po stromech a uvazovali jsme se a řezali jsme si takhle rybičkou zápěstí a stvrzovali jsme si přátelství krví. Takže já jsem si myslela, že když budu ta herečka, že takhle já budu jezdit prostě v těch westernech na koni a že to všechno budu dělat. Ale protože jsem většinou hrála nějaký úplně jiné paní, takže tohohle jsem si neužila, takže pak ve chvíli, kdy mi odrostly děti, a já jsem zjistila, že najednou můžu cestovat a že to jde si tohohle užívat, tak si žiji ten takový svůj druhý život za těma hranicemi té naší země.

Moderátor (Vladimír Kroc): Čím vás láká třeba právě Indie, Nepál?

Host (Jana Paulová): Asi tím, že to je návrat k nějakému jádru, z čeho člověk vyšel, že tam lidi žijí o těch základních potřebách, o nějaké pokoře, o nějaké čistotě lidského myšlení, o tom, že ty lidi ten marasmus nevnímají jako marasmus, ale jaksi ta jejich filozofie jim dokáže ten život strašně zateplit, strašně jim ho zhodnotit. My se tady nasíráme kvůli blbostem a vlastně nám nic nechybí. Takže to je ten můj kostel, kam vstupuji, tam je ta moje mše.

Moderátor (Vladimír Kroc): Patří se říci, že vy necestujete jako turistka, spíše jako cestovatelka, protože se snažíte tu zemi poznávat na vlastní pěst, tedy nikoliv s cestovní kanceláří. Ty hotely jsou spíš výjimkou. Není to takové zvláštní, tady přece jenom vás poznávají lidé na ulici, pak hodíte batoh na záda a na měsíc zmizíte někam vlakem do Indie třeba?

Host (Jana Paulová): To je úplně úžasný právě, protože tady vždycky mám problém jako že, je to úplně paradoxní, já vím, že když to slyším od někoho, že si stěžuje na nějakou popularitu, já si na ni nestěžuji, před 20 lety jsem byla šťastná, že mě někdo potkal na ulici a říkal: Jé, to je ta herečka. Většinou si spletli, jestli jsem Veškrnová nebo ta druhá, ale prostě teď jsem v jiné fázi života a je mi hrozně milý, když mohu vyjít a nikdo mě nezná, mohu si sednout, kde chci, a sníst si, co chci, třeba rukama ze země. Je mi to strašně milé, že jsem anonymní a že ty lidi hlavně ke mně přistupují tak, jako co ze mě vnímají. Jestli ze mě vnímají slušného člověka jenom prostě díky intuici svojí, tak je to pro mě víc, než když mně někdo říká: My vás tak z té televize máme rádi. Protože to nejsem já vlastně.

Moderátor (Vladimír Kroc): Není vám smutno, když cestujete úplně sama?

Host (Jana Paulová): Smutno mi není, já umím se sebou docela vyjít. Hlavně si tam dopřávám takové to učení, které jsem přibrala do svého života, a to je vlastně takové to učení ticha, že tu mysl od sebe odeženu a zkouším být co nejvíce v tichu. Tyhle země mi to umožňují.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak to my vám nemůžeme dopřát, protože když je ticho v radiu, tak je to chyba.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste nám před vysíláním prozradila váš nejbližší cestovatelský plán. Začátkem roku chcete odjet do Amazonie. Tentokrát nepojedete sama, pojedete i se svým mužem, o kterém jste řekla, že nevíte, jak to zvládne, protože on je spíše ten hotelový typ.

Host (Jana Paulová): Já si myslím, že on to úplně přesně ani neví, on si myslím, že pojedeme do hotelu a jak to tak začal říkat, já jsem říkala: Ale když už tam budeme, to je škoda, že bychom nezajeli někam. On tak začíná uvolňovat z těch svých předsevzetí a myslím, že teď právě se to dovídá, že bude muset spát třeba i někde pod širákem.

Moderátor (Naděžda Hávová): Já jsem se někde dočetla, že máte přezdívku Voda v koši. To mi, prosím, vysvětlete, co to znamená?

Host (Jana Paulová): To je přezdívka, kterou mně dala Květa Fialová, kterou mám strašně ráda, které si nesmírně vážím. Ona tím chtěla jaksi dát najevo, že už jakoby má pocit, že už ví, jak to se mnou bude, ví, že mě drží v hrsti, akorát já ji prostě proteču a je to všechno úplně jinak. Takhle to mají asi lidi se mnou a já to myslím i sama se sebou, takže už si myslím, že vím, jak to v tom životě má být, jak to bude, že už také na tom mám věk a ono se to nějak otočí a dostane to úplně jiný směr a co mám dělat, tak já tak jako zahnu a jdu další cestou.

Moderátor (Vladimír Kroc): Oba vaši rodiče byli herci. Sama jste herečka, i když tedy s tou přestávkou. Váš muž je hudebník. Co vaše dcery, podědily umělecké geny?

Host (Jana Paulová): Dcery obě podědily, jsou velmi talentované, ale já jim v tom hrozně bráním a strašně jim v tom nepomáhám. Starší dcera má obrovský hudební talent, ale nechávám jenom na ni, jestli ho bude dál rozvíjet, je jí 26. Anežka je 16letá, ta chodí na gympl, bohužel tam mají divadelní kroužek, což jsem si nepřečetla, když jsme ji na ten gympl dávali. Už tam má snad hrát teď začátkem roku nějakou docela velkou rolu v tom divadelním kroužku. Tak se toho hrozím, přišla s tím, že by ráda chodila do dramaťáku. Já doufám, že se mi ještě podaří jí to rozmluvit, ale nevím. Když bude tak moc chtít, tak ať si to dělá sama, jak to cítí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tuším, že starší Adéla ale studuje hinduismus?

Host (Jana Paulová): Hindštinu. Ona úplně nezávisle na mě objevila Indii a objevila tento svět a zajímá se o něj a jezdí tam minimálně na 4 měsíce v roce. Vždycky zimu přečkává s přítelem tam, takže je to hrozně pěkný.

Moderátor (Naděžda Hávová): Čas pro rozhovor s naším dnešním hostem, Janou Paulovou, vypršel. Já jenom připomenu, že 29. listopadu má v divadle Kalich premiéru nový koncertní program, kde Jana Paulová bude zpívat šansony. Budete s tím programem jezdit i po republice?

Host (Jana Paulová): Budeme, máme v prosinci i nějaký vánoční koncerty někde na Moravě.

Moderátor (Naděžda Hávová): Takže nemusíte za Janou Paulovou do Prahy.

Host (Jana Paulová): Ale bylo by to prima, kdyby do Kalicha přišli.

Moderátor (Vladimír Kroc): My vám děkujeme za rozhovor. Hostem pořadu Dva na jednoho byla tentokrát herečka, cestovatelka, zpěvačka Jana Paulová. Ať se vám daří, mějte se hezky, na shledanou.

Host (Jana Paulová): Krásný den přeji všem.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.