Rozhovor s fotografem Antonínem Kratochvílem

Host (Antonín Kratochvíl): Dobrý den.

Moderátor (Vladimír Kroc): Antonín Kratochvíl se narodil 12. dubna v roce 1947 v Lovosicích. V následujícím roce byla rodina přestěhována jako buržoazní do Vinoře u Prahy. Ve 53. roce se Kratochvílovi přestěhovali do Prahy do Karlína, tuším, že to bylo. V roce 1966, když mu bylo 19, Antonín Kratochvíl, vyučený zámečník, emigroval přes Rakousko do Nizozemí. Vystudoval fotografii, přes 30 let žije ve Spojených státech. Fotografuje pro americké noviny a časopisy. Posbíral desítky prestižních cen, třikrát zvítězil v soutěži World press foto. Čtyřikrát, já se omlouvám.

Moderátor (Naděžda Hávová): Kromě vítězných snímků z barovského vězení, fotografie konžské ženy, prodávající maso z antilopy, mohou návštěvníci expozice v Křižíkově chodbě pražského Karolína vidět výstavu dvanácti vašich fotek z Iráku. Další byly dodneška k vidění v Českém centru ve Vídni. Uvidíme výstavu Krajina ve válce taky v Česku?

Host (Antonín Kratochvíl): S tím se nepočítá, protože ty české centra jsou jenom v zahraničí. Takže je možné, že bude ta výstava putovat jako mezi českými centry v zahraničí, ale ne zde.

Moderátor (Naděžda Hávová): Určitě ne doma?

Moderátor (Vladimír Kroc): Fotografování v Iráku bylo na zakázku?

Host (Antonín Kratochvíl): Ano, to bylo na zakázku. I když jako ten spisovatel, co jsem s ním jel, novinář, dostal strach, tak jsem ho musel odvést zpátky do Kuvajtu a pak mi řek ten časopis, abych tam jel, že to bude vlastně moje storry.

Moderátor (Vladimír Kroc): To znamená, že jste měl volné ruce?

Host (Antonín Kratochvíl): Ano.

Moderátor (Vladimír Kroc): Zadání už nebylo žádné?

Host (Antonín Kratochvíl): Zadání bylo, ale bylo to na mně prostě, co chci dělat a jak to chci dělat.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jaké jste si dal zadání vy sám?

Host (Antonín Kratochvíl): Já jsem, za prvé jsem nechtěl být součástí žádné vojenské jednotky, tak jsem jel na vlastní triko, jak se říká tady. A když jsem se díval, jak, jak to vlastně vypadá a co bych chtěl fotit, zajímalo mě nejvíc jako dopad na, té války na obyvatelstvo okolí Basry.

Moderátor (Vladimír Kroc): Proto tedy název Krajina ve válce?

Host (Antonín Kratochvíl): Ano.

Moderátor (Naděžda Hávová): Když mluvíte o tom, že jste se do Iráku vydal na vlastní triko, pud sebezáchovy vám asi nic neříká?

Host (Antonín Kratochvíl): Pud sebezáchovy?

Moderátor (Naděžda Hávová): Bojí se Antonín Kratochvíl?

Host (Antonín Kratochvíl): Ne. Já vobčas mám jakoby stísněný pocit, než tam dojedu, ale když tam dojedu, jako na místo, kde mám pracovat, tak mě to opouští, protože se koncentruju na jiné, jiné věci. Třeba na přežití, to znamená, že jako strach tam nemůže vstoupit.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste jezdil úplně sám nebo vás bylo víc?

Host (Antonín Kratochvíl): Já jsem jezdil, já jsem měl asistenta, kterýmu jsem říkal Gík. Protože jsem neuměl digitální fotografie, tak jsem s sebou vzal mýho studenta ze Švýcarska. Z VV Bruckmana a ten to všechno za mě dělal. A pak jsem hrozně pracoval s mým dobrým kamarádem Palo, Palo Pelegvín z Magna. Tak jsme měli dvě auta.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste se zmiňoval o té digitální fotografii. To vlastně bylo poprvé, kdy jste sáhl po digitálním fotoaparátu. Okouzlila vás tahle ta nová technologie?

Host (Antonín Kratochvíl): Ne, ne, nedá se říct, že by mě okouzlila, ale neměl jsem jiné východisko. Takže jako 30 procent, dalo mi to vlastně 30 procent z toho, co bych moh mít na filmu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jak to, že nebylo jiného východiska? Proč jenom ten digitál?

Host (Antonín Kratochvíl): No, protože moje agentura chtěla, abych posílal každý den fotografie, jako když skončím práci. Tak to za mě dělal právě Gík v noci a já jsem to jenom zeditoval. Posílali jsme tak 80 fotografií denně s novým systémem Degen Digen.

Moderátor (Naděžda Hávová): A už jste do toho trochu pronikl?

Host (Antonín Kratochvíl): Úplně jsem do toho pronikl. Už jenom jakmile smačknu klávesnici delete.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste vlastně kvůli tomu dokonce v podstatě jakoby i opustil tu svoji lásku černobílou fotografii, protože ty vaše snímky byly barevné?

Host (Antonín Kratochvíl): Neměly bejt barevné, protože já jsem tý agentuře řek, aby to jako konvertovali na černobílo, ale voni na to neměli čas. A můj, můj asistent řek, že je lepší fotit v barvě...

Moderátor (Vladimír Kroc): Kvůli rozlišení?

Host (Antonín Kratochvíl): Ano. Takže a pak jako ta prezentace tý války v Iráku vůbec těch dějů tam je v černobílém, protože byla přirozená.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když mluvíme o těch technologiích. Pro vás osobně je v tom velký rozdíl, když fotíte digitálně a nebo tou klasickou technologií?

Host (Antonín Kratochvíl): Je to, je to velký rozdíl. Ten výsledek je asi jenom třicetiprocentní digitální oproti filmu.

Moderátor (Vladimír Kroc): V čem, v čem to spočívá?

Host (Antonín Kratochvíl): Zrno, kvalita a taky jako....

Moderátor (Naděžda Hávová): Myslíte, že se tím digitálem nedá tak zachytit atmosféra jako třeba aparátem na film?

Host (Antonín Kratochvíl):Asi ne. Je to jiný. Není to jako, je to, je to jako tyhle fotky, co vystavuju tady, v Karolínu aj ve Vídni, tak jako se mně líběj. Ale jsou trošku jiný.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kdybychom se vrátili k tomu, jak jste se pohyboval po Iráku. Řekl jste, že jste tam byl na vlastní pěst. Proč vlastně vám nevycházeli spojenci vstříc? Dokonce vás prý Britové chtěli asi dvakrát deportovat?

Host (Antonín Kratochvíl): Ano. Nechtěli, aby tam byli nějaký prostě, aby tam byli lidé, kteří, voni nevěděli, jak se ten konflikt bude vlastně vyvíjet, že jo? A jaký tam budou ztráty a jako, takže voni to chtěli mít jako víc, jako pod kontrolou. A my jsme samozřejmě byli ti valkard, my jsme prostě nebyli pod žádnou kontrolou a tak jsme se jim tam trošku pletli no do tý jejich propagandy, že jo.

Moderátor (Vladimír Kroc): No a ten důvod, proč vás, byl nějaký konkrétní, proč vás chtěli vyvézt ze země? Byla k tomu nějaká záminka.

Host (Antonín Kratochvíl): No tak záminka, voni hledali záminku že jo. Takže jeden den byl blbej, protože sedm z nás bylo zajato Iráčany a jeden byl zraněn minometou, minometnou pažbou. A tak jako se rozhodli, že nás jako násilím vyvezou teda ty, který můžou chytit jo. A tak nás chtěli se snažit odvést, jenomže my jsme z tý kolony vycouvali že jo, protože...

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste jim ujeli?

Host (Antonín Kratochvíl): Ne, my jsme jim zastavili. A ten voják poslední v tom džípu, kterej vlastně to byl soft car, nebylo to armer. A zrovna jsme byli v takovým místě, kde bylo nebezpečný, kde střílely ty bath pardy tam ty armer PG. Von ještě jako takle koukal a jako viděl, jak ta kolona mizí jo prostě a začal se potit a vodjel. Nechal nás tam a říkal OK. Kdo ví, my najdem jiný exit z Iráku.

Moderátor (Vladimír Kroc):A vy jste ale ten výjezd nehledali a vrátili jste se zase zpátky.

Host (Antonín Kratochvíl): No my jsme jako nikdy jako za ty hranice nepřejeli že jo, protože tam by nás zabásli no. Ale my jsme zůstali před a udělali jsme soft fon a udělali jsme levačku na Um Kasr, kde jsme potom jako potom vodtamtad jsme udělali takovou tu základnu.

Moderátor (Vladimír Kroc): A vy jste se pohybovali jenom v jižním Iráku nebo jste byli i v Bagdádu?

Host (Antonín Kratochvíl): Ne, já jsem do Bagdádu nikdy nejel. Já jsem jenom dělal jižní Irák, Basra, protože to bylo velice komplexní. A vlastně Basra byla takovej prolog Bagdád. Protože tam se bojovalo, bylo to obležené. Teď tam ještě byli fjudžís, co v Bagdádu nebylo že jo, to bylo zajímavý. A potom tam bylo to rabování, což se stalo v Bagdádu též. A pak tam byly ty první modlitby těch, že jo, ší ajc, což bylo velice zajímavé důležité věci jako pro mě i historický. Takže já jsem nechtěl lézt do Bagdádu, abych zas dělal nějak jinou věc, kterou vlastně obdobnou, i když by to bylo na jinym místě. Mě zajímalo prostě to dokreslení a...

Moderátor (Vladimír Kroc): Potom jste už posílal ty snímky do Ameriky?

Host (Antonín Kratochvíl): Ne, do Francie. Protože tam je ta moje agentura.

Moderátor (Vladimír Kroc):Omlouvám se.

Moderátor (Naděžda Hávová): O důvodech války v Iráku se diskutuje stále. Nebylo to nakonec pro Američany takové Pyrrhovo vítězství?

Host (Antonín Kratochvíl): Já myslím, že i pro Brity. Protože ty vlastně byly ty dvě hlavní mocnosti, co tam bojovaly. Že to byla taková válka, která byla vyvolána naprosto jasně propagandou, takovou tou iluzí. Protože žádný zbraně se nenašli a myslím, že se nenajdou. I když se můžu mýlit. Z jednoho hlediska je ta válka pro mě jako byla dobrá. To bylo jako že Saddám padnul. Protože já sám jsem vyrostl v tyranii a vím, že porazit tyranii je velice jako, jako je to dost jako nepravděpodobný jo. Takže voni třeba řekli no ale Iráčani měli Saddáma shodit sami. To je jako, když my známo z našeho jako experienc, že je to velice, velice těžké. Tak jako že padl Saddám, i když jako ještě nepadl, protože ho nechytli. A zorganizovat tam své síly. Myslím, že jednou ho chytnou a možná, že Irák bude mít šanci k nějakými sebeurčení. Samozřejmě na druhou stranu válka v Iráku z hlediska politických ambicí Spojených států a spojenců byla o něčem jiném určitě. Ale...

Moderátor (Vladimír Kroc): Pane Kratochvíle, je to 37 let, co jste odešel. Tady máte rodinu, pokud vím, ale žijete tak různě po světě. Domov máte v New Yorku. Kde jste doma? Jste Čech nebo Američan?

Host (Antonín Kratochvíl): Já jsem Čech hlavně nebo prostě vůbec. Jako Američan, jako v Americe ani nevědí, že mám americkej passport, ani můj kamarád že jo. To snad jenom ví nějakej úředník na hranicích. Protože v Americe je to jedno, kdo jste.

Moderátor (Naděžda Hávová): Takže doma se cítíte v Praze?

Host (Antonín Kratochvíl): Doma se cítím s mojí rodinou, kde je moje rodina a ty žijou v New Yorku. Ale jako ten pocit tý země, jako ty, ty, ty saunc and smels, jak se to říká, jsou, jsou tady no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Váš syn, jmenuje se také Antonín, jde tak trochu ve vašich stopách. Je to tak?

Host (Antonín Kratochvíl): Můj syn se nejmenuje Antonín, to je jedno. Ale mám dva syny...

Moderátor (Vladimír Kroc): To jsem četl. Omlouvám se. Jak se jmenují?

Host (Antonín Kratochvíl): Můj jeden syn nejstarší se jmenuje Michal, ten je fotograf tady v České republice.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak jsem měl na mysli Michala.

Host (Antonín Kratochvíl): Ano. A pak je Wein, kterej ještě neví, co chce bejt.

Moderátor (Naděžda Hávová): Kolik mu je?

Host (Antonín Kratochvíl): Deset.

Moderátor (Naděžda Hávová): Deset, tak to na to má právo.

Host (Antonín Kratochvíl): Ale myslím, že už máme ... doma, ale to se změní samozřejmě.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste v mládí prošel lágrem v Praiskirchenu, švédským vězením, cizineckou legií v Čerlu. Jako fotoreportér jste viděl po světě ve válkách v Afghánistánu nebo ve Rwandě asi hodně špatností a zla. Když se vrátíme ještě k tomu Iráku, bylo něco, co vámi v téhle zemi otřáslo?

Host (Antonín Kratochvíl): Myslím, že jako co se mnou hlo nejvíc, bylo hledání těch, když spadla Basra, tak příbuzný začali hledat své příbuzné, který vlastně Saddám že jo zneškodnil. A nacházeli hromadné hroby a hledali ve vězeních že identifikační karty, tak to bylo takový dost smutný.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste v Iráku oslavil i svoje šestapadesátiny. Jak jste je oslavil?

Host (Antonín Kratochvíl):Já jsem je oslavil v čajovně v Um Kasru, kde jsem objednal všem čaj. A pro ně to bylo neuvěřitelný, protože za prvé ty vojáci se báli jako ten kontakt mít s těma Iráčanama. Jako byli ty první žurnalisti, co jako šli na ten markets a koupili jsme si tam třeba chleba, třeba něco, co tam prostě bylo. A tak to se jim líbilo. A byla to vlastně taky první veřejná oslava něčeho, voni nesměli nic veřejně oslavovat, narozenin někoho jinýho. Veřejná oslava, takže to se jim hrozně líbilo. Říkali to je, todle je poprvé, protože voni pětatřicet let jenom mohli slavit narozeniny Saddám Husajn, který je 28. Já 12. jsem je překvapil tím, že jsem narozenej před nim a že jsme to mohli teda v tý čajovně normálně voslavit. Dali mi dárek takovýho nafukovacího králíčka s mrkvičkou. Taky tam byl fotograf Jan Šibík. Pro toho jsem koupil taky kafe teda čaj.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na vlnách Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu posloucháte pořad Dva na jednoho. Hostem Vladimíra Kroce a Naděždy Hávové je dnes Antonín Kratochvíl známý fotograf. Vy jste se před rokem vydal do Angoly fotit diamantové doly, kde už několik novinářů zmizelo. To byla asi další mimořádná zkušenost?

Host (Antonín Kratochvíl): No, to bylo zajímavý. To už jsem jel před dvouma rokama, já nevím, to je možný. Ale jako to ten námět jsem chtěl dělat delší dobu, ale vždycky jako jsem se tam nemoh dostat vlastně.

Moderátor (Naděžda Hávová): Byla to taky zakázka od agentury?

Host (Antonín Kratochvíl): Ne, to byl můj nápad prostě. Protože já jsem dělal projekt o životním prostředí a jmenuje se Menesevi, mizející. To jsem to jako chtěl zařadit. A dostat se na to grend fon taseblet fon.... Tak za tyhle peníze jsem tam nakonec vodjel a podařilo se mi to no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Je to zaplaceno, promiňte, že se na to tak ptám, natolik, že se vyplatí riskovat život?

Host (Antonín Kratochvíl): Ne. Ale...

Moderátor (Vladimír Kroc): A co vás tam žene?

Host (Antonín Kratochvíl): Asi něco jinýho, no. Peníze, kdybych chtěl dělat peníze, tak bych asi dělal něco jinýho.

Moderátor (Vladimír Kroc): O reportéřině říkáte, že to není umění, ale informace. Přesto dostáváte různé ceny. Nebo je to právě proto, že to kvůli cenám neděláte?

Host (Antonín Kratochvíl): Já to nedělám kvůli cenám. Ceny to je takovej bar produkt.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vedlejší produkt. Já to musím začít překládat trošku tu vaší češtinu.

Host (Antonín Kratochvíl): Že jo? Ale když se vrátím do té Anglie, to byla sranda. Protože, když jsem tam doletěl shov ramon, tak ty jenom vlastně voni dvacet kilometrů ty vládní vojska, vlastně ty kontroly dvacet kilometrů vod toho města, tak voni jim vlastně udělali ten sparalenging, takový ty ukrajinský žoldnéři, kteří tam lítaj s tim Antonovem. A když jsem jako projížděl přes tu czek ponds do toho nomenlenk, kde byla Judita forsis jo a ty různý bandits v tý iliving dimer, tak jsem jím říkal, voni mi vzali pas. Abych se vrátil, abych nepokračoval dál ji Jižní Afriky. Říkám, no já ten pas třeba budu potřebovat, dyk se mě budou chtít prokázat na druhý straně. A von říká, jestliže se vás budou ptát o pas, když budete zadržen na druhé straně, tak ten pas nebudete potřebovat.

Moderátor (Vladimír Kroc): To se nestalo?

Host (Antonín Kratochvíl): Ne, naštěstí.

Moderátor (Vladimír Kroc): To byste tady teď neseděl s námi.

Moderátor (Naděžda Hávová): Když se vrátíme k soutěži World press foto, je těžké při pohledu na všechny ty hrůzy celou expozici, jak se říká vydejchat? Jak se na fotky svých kolegů díváte vy?

Host (Antonín Kratochvíl): Já si fotografie mých kolegů hrozně vážím, protože vím, jak je těžké udělat dobrou fotografii. Takže každej má to svý a každej dělá ten svůj. Musíte zůstat otevřený, nejenom se dívat na to, co děláte vy že jo. Nebo jak by to asi jste si představoval. Protože zase jsou jiný kritéria v jiných odvětvích fotografie, který já třeba nedělám že jo. Takže já mám ten respekt.

Moderátor (Naděžda Hávová): Když jste v mládí vzal do ruky poprvé fotoaparát, měl jste nějaký svůj vzor?

Host (Antonín Kratochvíl): Ano, mého otce, kterej byl taky fotograf. Který nosil svojí Laiku v kapse svýho barber landen fak a říkal tomu kuře. Já jsem říkal, proč tomu říkáš kuře, táto? A von říká, musím mít tady, aby bylo pořád teplý.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nosíte to taky tak?

Host (Antonín Kratochvíl): Ne, já ne.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy pracujete pro nejrůznější časopisy, pro News Week, Rolling Stones, New York Times Magazin a další. Stále platí, že nejste členem žádné organizace, nejste smluvně vázán žádnou redakcí? Je to pro vás tedy důležité ta nezávislost?

Host (Antonín Kratochvíl): Pro mě velice ano. Protože třeba jsem nešel do Magna, protože si myslím, že Magno, Magnum se stala organizací. A proto jsme udělali vlastní skupinu Sedm. Prostě tam jsou lidi z Magna, Black Stars, Saba, kde opravdu jsme opravdu volný a neříkáme si navzájem, co máme fotografovat. My víme, co máme fotografovat, nám to nikdo nemusí říkat.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže je to takové volné sdružení zkrátka?

Host (Antonín Kratochvíl): Ano.

Moderátor (Naděžda Hávová): Podle čeho si Magnum vybírá fotografy, kterým potom dá zakázku? Jak je těžké vybudovat si ve světě jméno?

Host (Antonín Kratochvíl): Co se týče Magna, to nevim, jak to dělaj. Voni maj určitej jako postup vstupu, kterej si myslím, že je dost potupný.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jak to probíhá?

Host (Antonín Kratochvíl): No jako v komunistický partaji že jo. Kde vám daj takovou lhůtu, jestli se osvědčíte, jestli máte tu správnou doktrínu a jestli se dobře... Já si dělám srandu. Tak bych o tom neměl asi ani mluvit. Ale já můžu mluvit vo Sedm, protože Sedm to je naše agentura a tu znám.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak povídejte!

Host (Antonín Kratochvíl): No nic jako Sedm je nezávislí fotografové, který všechno dělaj digital a posílaj to on the vair, že jo. A naše doktrína je prostě bejt independent.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nezávislí. Přeložím.

Moderátor (Vladimír Kroc): Povězte, co vás láká na těch rizikových oblastech? Na těch vyhrocených situacích? Neodpočíváte někdy focením těch pozitivních stránek života?

Host (Antonín Kratochvíl): Teď jsem se zamyslel a vůbec jsem vás neposlouchal. Můžete to říct ještě jednou?

Moderátor (Vladimír Kroc): Čím to, že jdete vždycky tam, kde jde do tuhého? Proč zrovna tam? Jestli není taky dobré zobrazovat to, co je na životě hezké?

Host (Antonín Kratochvíl): No to já taky dělám. Jako já nedělám jenom to, to první, co jste říkal. Jako ale mě zajímá vyhrocení a samozřejmě mě zajímá ten život jako lidí spíš na těch dolních žebříčků tý společnosti. Protože tam jsem taky jednou byl. A myslím, že je to takovej můj dluh, kterej chci splatit.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste v uprchlickém táboře strávil tuším dva roky. Bratranec tam dokonce zemřel. Je to tak, že vás ta zkušenost provází celým životem a odráží se v těch fotografiích?

Host (Antonín Kratochvíl): Můj bratranec tam byl zabit.

Moderátor (Vladimír Kroc): Zabit?

Host (Antonín Kratochvíl): Samozřejmě že jo jako to probuzení v tom Prajskáči, vo kterym tady jako psali tak nevlídně za komunistů, to byla jako jediná věc, vo který psali popravdě teda jo. Takže to vovlivní člověka že jo.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vaše žena je Američanka?

Host (Antonín Kratochvíl): Ne, ne, ne. Moje dvě ženy byly Američanky. Todle to je Češka.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jak bere ta vaše poslední paní vaše pracovní cesty za dobrodružstvím, jestli se to tak dá nazvat? Má o vás strach?

Host (Antonín Kratochvíl):Má o mě strach, ale...

Moderátor (Naděžda Hávová): Zakazuje vám něco?

Host (Antonín Kratochvíl): Ne, ne, ne, nezakazuje. Dala mi volnost a proto s ní jsem.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kdy vám při práci šlo opravdu o holý život? Tehdy, když vás pronásledoval nosorožec?

Host (Antonín Kratochvíl): Jo to bylo, no tam s nim, s nim se nedá povídat. Nosorožec nerozumí anglicky. Takže to je pravda, ten nosorožec to bylo velice blízký teda. Protože s vojákem se domluvíte třeba že jo, ale...

Moderátor (Vladimír Kroc): No ale vy jste ho přes to tuším stačil ještě vyfotografovat toho nosorožce?

Host (Antonín Kratochvíl): No, no, no předtim. Pak už ne.

Moderátor (Vladimír Kroc): No a vy říkáte, že se s vojákem domluvíte. No ale přece jenom nevím, do jaké míry třeba Iráčané komunikují anglicky?

Host (Antonín Kratochvíl): To je pravda. No ale jako kdyby, musíte znát, máte různý šance no. Zvednou ruce a začít řvát, že jste novinář třeba jo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Fungovalo to?

Host (Antonín Kratochvíl): Já jsem je nemusel zvedat. Já vím, že to fungovalo v Kurdistánu u mých dvou přátel, který... Jeden byl zastřelen. A dva zůstali na živu při tý první světový, teda první golfový válce. Začali řvát jako v arabštině novinář. A ten druhej byl s tím Kurdem, kterej měl samopal. Myslel si, že to je větší ochrana a voba dva je zastřelili. Toho jednoho nenašli, toho našel kolega.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vydal jste tři knihy. Broken Dreams, Inkognito a teď tu poslední ten její třetí název to....

Host (Antonín Kratochvíl): Supra vever.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak výborně. Chystáte teď další?

Host (Antonín Kratochvíl): Ano, teď právě chystám na jaře vydat, vydat knihu vo životním prostředí. To už jsem tady říkal. Taky naše agentura vydává velkou knihu vo těch třech konfliktech, které jsou v dáli vod roku 2001. Neun eleven, Afghánistán, Irák je velká kniha, která vychází v novembru jako na světový trh.

Moderátor (Vladimír Kroc): A ta vaše ta bude tuším příští rok v létě?

Host (Antonín Kratochvíl): Na jaře.

Moderátor (Vladimír Kroc): Budeme se těšit. Jak moc dopředu plánujete? Co máte teď před sebou, už to víte?

Host (Antonín Kratochvíl): Teď mám jenom několik otevřených výstav. Teďkon v Itálii vodvírám jednu výstavu a prezentaci na festivalu žurnalistiky. A pak si rozmyslím, co budu dělat.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže to je taková ta příjemnější stránka vaší profese.

Host (Antonín Kratochvíl): Teď je to dobrý.

Moderátor (Naděžda Hávová):Mimochodem prodává Antonín Kratochvíl své fotografie?

Host (Antonín Kratochvíl): Když si je někdo chce koupit samozřejmě.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jde to?

Host (Antonín Kratochvíl): Tak já se tím živím fotografií, že jo. Kdybych neprodal fotografii, tak asi...

Moderátor (Naděžda Hávová): Já jsem si myslela, že se třeba živíte jenom tím, že děláte fotky na zakázku jako pro časopisy. Když si chce člověk jako já, kdybych si já chtěla koupit fotku Antonína Kratochvíla, měla bych na to?

Host (Antonín Kratochvíl): Samozřejmě. Jako podle toho, jak ta dáma vypadá, že jo, to by mělo určit cenu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Dobře. Nechám to na vás, řeknete si to po vysílání. Budeme se loučit. Hostem Českého rozhlasu 1...

Host (Antonín Kratochvíl):Musíš dostat dobrou cenu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Děkuji.

Moderátor (Vladimír Kroc): Hostem Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu byl v pořadu Dva na jednoho fotoreportér Antonín Kratochvíl. Teď se vracíte už do New Yorku?

Host (Antonín Kratochvíl): Ne, teď letím do Itálie votevřít právě tu výstavu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Šťastnou cestu. Na shledanou.

Host (Antonín Kratochvíl): Na shledanou.

Moderátor (Vladimír Kroc): Za týden na slyšenou se těší Vladimír Kroc a Naděžda Hávová.

Moderátor (Naděžda Hávová): Hezký poslech dalších pořadů Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.