Rozhovor s Alenou Vránovou

Host (Alena Vránová): Ne, takový optimista skutečně nejsem, natolik jsem životem poučená, že mě to připadá jako veliký sen. Ale možná, že do jisté míry se lidstvo vzpamatuje a nemyslím tím samozřejmě lidstvo jenom naše, ale jako takový.

Moderátor (Jana Klusáková): No bylo by to pěkné, že?

Host (Alena Vránová): Bylo by to pěkný.

Moderátor (Jana Klusáková): Krátce z vašeho pracovního životopisu. Vystudovala jste herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Rok jste hrála v Benešově a pak vás Jan Werich pozval do nově otevřeného Divadla satiry, pozdějšího Divadla ABC. Hrát pod Werichovým vedením a s Werichem, to dnes může leckomu připadat jako splněný herecký sen. A jaká byla realita?

Host (Alena Vránová): No, realita se od splněného snu skutečně moc nelišila, zvláště jako bych řekla, abych byla upřímná, že ty začátky byly, zvlášť ty začátky byly hrozně hezký.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste byla dívka, byla jste velice půvabná, byla jste neobyčejně populární. Hejčkali vás tam v tom souboru?

Host (Alena Vránová): Ono nás tam bylo v tom souboru trošku víc, takže jsem to nějak zvlášť nepociťovala, ale chovali se ke mně, skutečně můžu říct, hezky.

Moderátor (Jana Klusáková): A v čem byla jedinečnost Jana Wericha?

Host (Alena Vránová): Jedinečný byl v tom, že už svým repertoárem, se kterým tenkrát pochopitelně musel u tehdejšího režimu narazit, tak vždycky našel nějaký způsob, jak ta hra prošla, hlavně ty jeho slavný forbíny s Horníčkem, jak prošly, a to divadlo bylo pořád nacvakaný a chodilo se tam vlastně načerpat síly a natáhnout vzduch. Ale chtěla bych ocenit ještě jednu jeho velice dobrou vlastnost, a sice jako perfektního ředitele. Perfektního v tom, že on vyžadoval od všech ostatních, od všech složek toho divadla, aby byly perfektní. Já nezapomenu na jeden příběh, dokonce to byla moje první účast tedy v tom divadle. Hráli jsme Werichova a Voskovcova Cézara. Hrála jsem tam Kleopatru v tom. Jednou se stalo, že při děkovačce s orchestrem Karla Vlacha, s děkováním, a byla to prostě, to byla prostě součást, krásná součást toho představení. A jak jsme tam stáli takhle nastoupený, mládenci byli v těch řízách, najednou si vzpomínám, jak Werich vystoupil z tý řady, jak stál s námi, při tý děkovačce, a teď se začal dívat prostě takhle velice krutě na nohy těch mých kolegů a když skončilo představení, tak si je všecky nechal zavolat do ředitelny a říkal: Tak to ne, v civilních botách vy nebude se chodit děkovat. A dal jim takovou pokutu, až se s nima zem zatřásla. Ale toto nebyl jedinej takovej případ, von v tomhletom doved bejt vopravdu velice tvrdej a patří to k divadlu.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste potom hrála dlouho na scénách Městských divadel pražských, taky ve filmu a v televizi a prý jste dokonce bývala hlasatelkou?

Host (Alena Vránová): Já jsem byla jednou z prvních takzvaných hlasatelek dne. To bylo hned nějak zpočátku televize ještě v Měšťanský besedě.

Moderátor (Jana Klusáková): A to bylo naživo tehdy, že, všechno?

Host (Alena Vránová): To bylo naživo.

Moderátor (Jana Klusáková): Spolu s manželem Vladimírem Rážem jste vychovali dceru. I ona má dceru a ta už má taky dítě, tentokrát chlapečka. Tak tohle že je prababička? Říkala jsem si, když jsem vás před několika dny viděla v pražském divadle Ungelt v hlavní roli hry šofér paní Daisy, kde v podstatě po celé představení nesejdete z jeviště. Vlastně z jevišťátka. Jak se vám tam hraje?

Host (Alena Vránová): Miluju to tam. Já si říkám, že tohle divadlo je krásný zakončení mýho života, ať už byl jakejkoliv.

Moderátor (Jana Klusáková): Diváci vás tam maj, paní Vránová, doslova na dosah. Nepamatuji se, že bych se někdy předtím dívala hercům tak zblízka do očí, jako tentokrát vám a Stanislavu Zindulkovi, což je v té hře šofér, černošský šofér Hawk. Premiéra téhle hry, kterou režíroval Ladislav Smoček, tak se konala, to už je déle než rok, ale prý je stále vyprodáno dlouho dopředu?

Host (Alena Vránová): No, to je a to my s radostí kvitujeme. A pokud mluvíte o té blízkosti, já jsem totiž na to trošičku cvičená. Já znám řadu kolegů, kteří za mnou přijdou a říkají, tak tohle já bych dělat nemoh nebo nemohla. Někdy je to vzdálenost půl metru.

Moderátor (Jana Klusáková): To je přímo herecká laboratoř, jak je vám vidět doslova pod kůži.

Host (Alena Vránová): Tam jsou vidět korunky zubů, tam na sebe musíme dát velmi dobrej pozor a velmi se o sebe pečovat. Víte, voni i tyhlety věci samozřejmě hrají velkou roli, ale ne, skutečně jsou lidi, kteří říkají nemůžu, nemůžu, to je prostě, to je tak blízko, že já se cítím doslova vohroženej. Já jsem předtím, než jsem k panu Hajnovi do Ungeltu přišla, tak jsem měla za sebou vlastně tři monodramata a ty se kolikrát odehrávaly taky v takhle malým prostoru, čili já už jako, tento ostych já nemám. Mě je naopak velice dobře, když zjistím, že je ten kontakt mezi tím divákem a mnou tak silným, že to taky ovlivňuje ten výkon. Hrozný je, když zjistíte, že v první řadě sedí manžel, který doprovází manželku, jaksi byl tam dovlečen násilím, a vy to poznáte. To se ani, já se nedívám do lidí, to by mě vadilo. To kolikrát bych tam našla víc takovýchhle zřejmě případů, ale to když se objeví takový divák, kterýho to vyloženě jaksi nechytne nebo vidíte, že tam šel skutečně proto, že aby splnil přání své drahé polovičky, tak to je hrozný. To musíte zapomenout okamžitě, pryč od toho, tento problém není, všechny ostatní, ty to zajímá, hraju pro ně.

Moderátor (Jana Klusáková): Ale na druhou stranu zase musí být blaho, když cítíte, jak ten sál s vámi dýchá doslova.

Host (Alena Vránová): To je.

Moderátor (Jana Klusáková): Pokud vážení posluchači tápete, odkud je vám hlas Aleny Vránové tak povědomý a koho vám připomíná, napovím, že těch dam je víc a jsou to světové herečky zvučných jmen. Marina Vladi, Gina Lolobridgia, Sherley McLane a týden co týden propůjčujete hlas neodolatelné sekretářce geniálního Perryho Masona, Dele Streetové. Dabujete ráda?

Host (Alena Vránová): Dabuju, protože já mám to štěstí, že obyčejně mě nedávají režiséři do jedné škatulky a že je řada různých charakterů, který mi svěřej. Zřejmě vědí, že můžou. V tom dabingu pracujete zase trošku jinými prostředky, kde na tom hlasu vyloženě tedy záleží, to už skutečně nedoplníte ničím. Od toho je tam vlastně ten hlavní herec. Ale já si myslím, že tuhletu práci jako, že je vidět, že ji dělám ráda, myslím si, že ji dělám dobře.

Moderátor (Jana Klusáková): Však jste také byla za dabing oceněná a když už mluvím o cenách, nesmím zapomenout na Thálii, kterou jste získala za roli ve hře Bouřlivé jaro. To byl skvělý začátek úspěšné spolupráce Aleny Vránové s divadlem Ungelt. Dostala jsem dopis z německého města Erlangen, kde už léta žije bývalý politický vězeň Josef Jelínek. Dovolte, abych vám, paní Vránová, a především vám, vážení posluchači, přečetla úryvky z tohoto velice zajímavého a napínavého psaní. Bylo to někdy na jaře roku 1953 na jáchymovské dvanáctce, píše pan Jelínek. Největší zločinec dějin, Stalin, opustil tu svou na život a na smrt rozeštvanou smečku. Gottwald zaklepal bačkorama, proběhla měnová reforma a soudruzi se začali bát, co bude zítra a koho z nich potrefí příští čistka. V kulturním baráku nám dokonce začali promítat filmy. Většinou sice přetížené komunistickou propagandou, ale občas přece jenom přišel i slušný český film, jak Císařův pekař nebo Pyšná princezna. A právě tento film způsobil mezi politickými vězni doslova vzrušení. Tajně jsme založili na dvanáctce skautskou družinu Teplička a titulní představitelka Pyšné princezny, Alena Vránová, to bylo téma samozřejmě i na družinových schůzkách. A poněvadž Morho, Milan Draždík, povoláním herec vesnického divadla, měl v nejbližších dnech jít na nějaké lékařské vyšetření do civilní nemocnice v Karlových Varech, byla příležitost poslat Alence moták. To se dnes snadno řekne, ale tehdy to bylo spojeno s těžkým rizikem. Všichni jsme měli před očima malér, při kterém téměř přišli o život naši hokejisté z národního družstva, inženýr Modrý, Roziňák a Konopásek. Pro moták byli zavřeni do korekce, kde jim táborák zločinec Bydžovský políval podlahu vodou a když zmrzla, do úpadu je nutil takzvaně hrát hokej. Výsledkem byly zápaly plic a nejednat se o vytrénované sportovce, naděje na přežití byla mizivá. Museli jsme tedy zvážit riziko takového podniku nejen pro nás, ale především pro adresátku Alenu Vránovou. Jediný, kdo to mohl posoudit, byl Morho sám, a ten věřil v realizovatelnost plánu. Ale co asi Alena Vránová s dopisem provede? Co kdyby ho předala estébákům? V dlouhých debatách jsme nakonec usoudili, že tak přesvědčivý herecký výkon by nebyl možný, kdyby Alenka vnitřně nestále za postavou, kterou ztělesňovala. Jakmile padlo toto zásadní rozhodnutí, šlo o otázku, kdo konkrétně dopis napíše a jak dalece věrně smí popsat situaci, v jaké moták vzniknul. Požádal jsem družinu o toto pověření a také jsem je dostal. Pokračuje Josef Jelínek. A tak jsem tedy psal, že vím, že Alena dostává dopisy v prádelních koších, ale že doufám, že pozná, že se tady nejedná o obligátní puberťácké blábolení, nýbrž o poděkování za významnou morální posilu, kterou svým mimořádným hereckým výkonem poskytla politickým vězňům, převážně mladým lidem v jejím věku, kteří odmítli akceptovat novou diktaturu. Po té hnědé tentokrát rudou. A raději sedí za nepředstavitelně těžkých podmínek v kriminále, než aby zradili své demokratické přesvědčení. Dopis byl schválen a Morhovi se skutečně podařilo jej vynést a nechat doručit. A zřejmě si venku s nějakým lékařem dohodl opakované vyšetření, poněvadž o necelý měsíc později jel do Karlových Varů znovu. Když se tentokrát vrátil, požádal o svolání mimořádné družinovky, že nám má co říci. To, co jsme se dověděli, z nás vyrazilo dech. Morho nám totiž přečetl odpověď naší Pyšné princezny. Dopis plný účasti s námi otevřeně sympatizující a vyjadřující radost, že svým hereckým projevem nám v těžké situaci mohla pomoct dobít baterie a čerpat novou sílu. Seděli jsme a zírali. Tohle z nás nikdo nečekal. Uvědomovali jsme si, kolik statečnosti vězí v té mladé půvabné herečce, že riskovala nejen konec kariéry, příkré zřícení se z filmového nebe, ale i bezohledné zničení celé své budoucnosti. Bolševické bestie dokázali v té době pověsit své čelné představitele, dávili své vlastní prominentní soudruhy. S mladou, byť populární herečkou, by moc cavyků taky neudělali, píše Josef Jelínek. Milá Aleno Vránová, co tomu říkáte? Pamatujete se na tu příhodu?

Host (Alena Vránová): Tohle bude těžký povídání. Já budu upřímná. Já se na tu příhodu nepamatuju. Ale věřím, že jsem to tenkrát udělala.

Moderátor (Jana Klusáková): A to jste neváhala psát do kriminálu politickým vězňům?

Host (Alena Vránová): Ne. Ale rozhodně, když jsem jim psala, já jsem to určitě tedy napsala, tak za prvé, v té době jsem nedostávala žádné koše dopisů a vážila jsem si skutečně každého dopisu, který mi přišel. Já jsem byla začínající herečka. Nezapomínejte, že v roce 53 vlastně ten film spatřil světlo světa.

Moderátor (Jana Klusáková): A to po Pyšné princezně lidi nešíleli?

Host (Alena Vránová): To je jiný. To vám řeknu potom. Ale co se týče tedy případu pana Jelínka. Mě to až vyrazilo dech, když jsem dostala ten jeho dopis, který jsme dostali vlastně, Jano, spolu současně. Jestli jsem jim tenkrát udělala radost, tak jsem ji skutečně chtěla udělat a udělala jsem ji, jak je vidět. Ale rozhodně jsem to nedělal ve svých necelých 18 letech proto, abych si stavěla pomník a neměla jsem potřebu jaksi toto v sobě nějak živit, protože toto bych si vopravdu, kdybych už tenkrát ze sebe dělala odbojáře, tak si zadělám na strašně špatnou povahu, ne?

Moderátor (Jana Klusáková): No tak tenkrát těžko, ale dneska myslím, že leckdo by se tím oháněl.

Host (Alena Vránová): Ne, tím spíš, skutečně to ne, to se ohánět nebudu. Ale jsem ráda, že to takhle dopadlo, že to došlo, za prvé, že já jsem dostala tedy ten dopis. Já se podívám ještě doma. já si nedělám žádnou svoji inventuru tedy jaksi své činnosti. Já mám takovou krabici a když mám nějaký fotky nebo když byly nějaký zajímavý kritiky, já to tam všecko hážu, ale fakt je, že když něco hledám, tak obyčejně to najdu. Já se tam po tomhletom ještě podívám. Víte, je to, Jano, 50 let. Já mám právo jako todleto jaksi i pozapomenout. Ale zcela určitě si za tím stojím. Co se týče té vaší otázky, jak to, že nebyly. Nebyly tenkrát žádný takovýhle ohlasy. Jakmile ta pohádka tenkrát spatřila světlo světa, tak se na ní snesla strašná kritika.

Moderátor (Jana Klusáková): Za co?

Host (Alena Vránová): No, bylo to najednou nereálný, v tý době, kdy se tady točily filmy, Zítra se bude tančit všude a kde se chodilo s motykou a...

Moderátor (Jana Klusáková): Cesta ke štěstí, příběh krmičky vepřů a traktoristy a tak dále.

Host (Alena Vránová): No tak to do tohodle jaksi nešlo. Na nějaký hodnocení dokonce i hereckých výkonů, na to tenkrát jako vůbec nedošlo. Pohádka prostě žila mezi lidmi svým životem a nastal její čas, kdy se stala prostě klasikou a to už z ní nikdo nevodpáře.

Moderátor (Jana Klusáková): A tak naše tradiční otázka na závěr pro Alenu Vránovou. Na co se, Aleno, těšíte?

Host (Alena Vránová): Jano, až skončíme tenhleten rozhovor, protože já se celá klepu od hlavy až k patě. Vy máte o mě takový dojem, že jsem suverénní ženská. Nejsem. Strašně nerada mluvím nesmysly. Já je nerada poslouchám, tak bych se jich taky nerada dopouštěla, protože se celou dobu bojím, že se jich dopouštím, tak se moc těším, až to skončí.

Moderátor (Jana Klusáková): Tak já vás pozvu na kafe a trošku vás utěším. Vážení posluchači, dnes jsme vám představili Alenu Vránovou, ženu, která říká: Herec žije, pokud hraje. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.