Od dlouhého tónu ke třem tečkám. Jak se měnilo časové znamení Českého rozhlasu?

Řídit si hodinky podle rozhlasu bývalo samozřejmostí nejen pro Hujera ve filmu Marečku, podejte mi pero!. První časové znamení, které se dochovalo v archivu Českého rozhlasu, pochází z poloviny 30. let.

Čtěte také

Pozor, zákruta byla fenomén. Mluvili jsme k milionům posluchačů, vzpomíná na legendární pořad Luboš Machaj

„Byl to takový dlouhý táhlý tón, strašně dlouhý proti těm tečkám, které byly později a které jsou dodneška,“ říká archivář Českého rozhlasu Miloslav Turek.

Časové znamení se tehdy vysílalo dvakrát denně – v poledne a ve 22 hodin. „Noční mělo někdy zvláštní podobu. Když se přetáhl pořad, časové znamení se klidně vnořilo do vysílání, kromě hudebních pořadů. V tom případě se vysílalo až ve 22.15.“

Šest signálů

Časovým znamením bývala frekvence komorního A, prý proto, aby si podle něj mohli ladit nástroje i muzikanti. Za války se časové znamení vysílalo každou čtvrt hodinu. V roce 1947 zaznělo poprvé šestibodové časové znamení, které vydrželo nezměněné až do roku 1984.

„Pak se vedly diskuze mezi posluchači, kdy je vlastně přesně časový údaj – jestli na začátku, nebo na konci. Tak se to kodifikovalo a poslední tečka časového znamení se prodloužila. A právě ta označuje přesný čas,“ připomíná moderátor Radiožurnálu Jan Pokorný.

Čtěte také

„Kvůli repríze se herci museli znovu sejít.“ Rozhlasová hra slaví sto let

Šest signálů zůstávalo ve vysílání až do roku 1999, kdy se původních pět teček a jedna čárka zkrátily na tři tečky a jednu čárku. V této podobě znají časové znamení posluchači z vysílání dodnes.

Dlouhá léta rozhlas využíval k určování přesného času hodiny v pražském Klementinu. Zpočátku se časové znamení do studií na Vinohradské přenášelo po telefonu.

Dnes se časové znamení řídí satelitním časem. Z budovy na pražských Vinohradech odchází poslední dlouhý signál o vteřinu dříve, aby k posluchačům doputoval s přesností na mikrosekundu.